7 statečných – mladí Češi, co si plní své sny

Prkna, co znamenají svět

„Nechceme klasický výlet za vlnami, ale pořádné dobrodružství. Chceme jeep narvat surfy, jídlem a vybavením a vydat se podél jihoafrického pobřeží,“ říká ve videu Jakub Michna. Se svými třemi kamarády se rozhodl prozkoumat Namibii a na surfu zdolat vlny, na kterých doposud téměř nikdo nesurfoval.

To se jim podařilo v lokalitě zátoky Skeleton. Tamní vlny jsou vyhlášené, a to díky tomu, že několikrát do roka jsou obohacené energií z dalekých oceánských bouří. „Technika na takové vlny se v Česku nedá načichat, to člověk musí mít v krvi. Proto se z naší strany žádná velká show nekonala,“ píše na svém blogu z cesty Dan Peřina, další ze surfařů.

Jinak ale měli kluci na vlny docela smůlu, rozhodli se proto čas v daleké Namibii využít jinak. „Čekali jsme, že budeme spoustu času surfovat, nakonec jsme surfovali tak pětinu času. Namibie je krásná země, tak jsme víc cestovali,“ říká o změně plánu Peřina. Kluci se rozhodli na vlastní pěst prozkoumat poušť a savanu. Pozorovali tisíce žiraf, antilop a zeber, setkali se také s pár slony a nosorožci. Povedlo se jim rovněž přiblížit k tuleňům, kteří obsypávali pláže daleko od civilizace.

Užili si také bobování na vysokých písečných dunách a seznámili se s domorodým kmenem, který žije podobně jako před globalizací a kolonizací Afriky. „Velmi rychle jsme se pro ně stali podobnou atrakcí, jako oni pro nás. Největší zážitek pro ně byl, když jsme nad jejich vesnicí prolétávali s dronem,“ píšou kluci na svém cestovatelském blogu. „Naučili jsme se, že není situace, kterou bychom společně nezvládli,“ dodává Dan.

Ze své mise si kromě materiálů do svého namibijského dokumentu odnesli také to, jak fungují různé surfařské komunity na druhém konci světa. „Sdílení zkušeností je důležité, a tak jsme se rozhodli po celém Česku pomáhat zakládat surfařské spolky, které by si předávaly zkušenosti a pomohly vychovat nové surfařské talenty,“ říká Dan. Mezi další projekty party kamarádů patří plán vytvořit v Česku umělou vlnu, na které by surfaři mohli trénovat. „Naším cílem je vychovat někoho, kdo by za Česko jel na olympiádu. S tréninkem proto začneme už u školáků. Plánujeme na Pražské náplavce otevřít klubovnu a ve spolupráci s Ministerstvem školství tam zřídit dětské kroužky,“ přibližuje mladý surfař, který stejně jako ostatní na misi došel k tomu, že se chce aktivitami okolo surfování živit.

Warrior Komiks

„Toužím ilustrovat komiks, který bude inspirovaný dávným Iberským královstvím,“ znělo přání talentované Karolíny Kavkové.

Do Arménie a Gruzie, kde se starověké království nacházelo, vycestovala letos v létě. Šikovná ilustrátorka prozkoumala místa, kde se její vznikající kniha odehrává. Navštívila muzea, kde obdivovala šperky pocházející ze 3. a 4. století před naším letopočtem. Díky své misi tak například objevila, jaký odstín mělo tehdejší zlato. „Nebyla jsem si jistá barevností šperků, které tehdy lidé nosili, původně jsem volila tlumenější barvy. Teď už mám ale jasno,“ komentovala návštěvu muzea v Tbilisi na svém vlogu z cesty.

Fotky míst a ornamentů využila při tvorbě své komiksové knihy o bojovnících a vládcích. Příběh komiksu je o dvou hrdinkách, Roe je chladnokrevnou velitelkou, která svůj život zasvětila sjednocení divošských kmenů s cílem dobýt království. Tomu vládne mírumilovná královna Sevan, která království přivedla k největšímu rozkvětu.

Vyhrané peníze nepoužila jen na samotnou cestu, pořídila si také profesionální vybavení, které její práci ulehčuje. „Jsem odvážnější a víc odhodlaná jít si za tím, po čem jsem toužila. Ta kniha teď prostě musí vzniknout, nemůžu se dočkat, až tam vše zakomponuju,“ popisuje ilustrátorka svoje pocity po návratu z cesty.

Karolína má dnes před sebou ještě spoustu práce. „Momentálně rozpracovávám ty nejkomplikovanější scény, navíc ještě musím získat povolení od amerických hereček, protože jsou předlohami pro dvě hlavní hrdinky. Pravděpodobně kvůli tomu ještě budu muset odletět do USA,“ říká Karolína, jejíž kniha by měla vyjít v příštím roce. Na jaře kvůli tomu plánuje spustit crowdfundingovou kampaň.

Učit se od cukrářských mistrů

Sám o sobě mluví jako o cukrářském cvokovi. Strávit měsíc v Barceloně by zvládl asi každý, Vladyslav Ryasnyy se jej ale rozhodl strávit studiem cukrářského umění.

A to nebylo tak lehké, jak by se mohlo zdát. „Novodobá cukrařina vyžaduje odborné znalosti o chemických reakcích a technologiích. Týká se také vymýšlení nových receptur a chutí,“ říká Vlad, který se během své cesty rovněž inspiroval barcelonskými cukrárnami a cukráři.

Pod vedením světoznámých cukrářů se učil, jak péct z odpalovaného či listového těsta nebo jak vyšperkovat své croissanty a vyrobit pralinky.

Kromě Vlada bylo ve skupině studentů ještě dalších pět lidí z celého světa. Vlad byl mezi nimi známý jako odborník na čokoládu. „V lekci o čokoládě jsem mohl zazářit. Zajímalo mě, jak skladovat čokoládové náplně a bonbony nebo jak fungují různé cukry. Od rána do večera jsme hodně dřeli, udělali jsme sedm druhů tabulek a moje nejoblíbenější byla ta s prachem z mrkve a drceným carrot cakem,“ vzpomíná Vlad na svém blogu.

Náročný kurz završil několikahodinovým testem. Účastníci kurzu měli nejprve za hodinu vyplnit test se 40 náročnými otázkami. Ty se týkaly třeba jmen tří druhů kakaových bobů nebo toho, jakou funkci má dextróza v glazurách. „Jsem nehorázně rád, že úspěšnost mého testu byla stoprocentní, závěrečné zkoušky byly totální hardcore,“ psal na svůj blog Vlad v létě. V rámci praktické zkoušky pak Vlad ve dvojici s jedním z dalších účastníků vymýšlel koncept kavárny v San Franciscu, a to hlavně podle klientely a lokace. Součástí toho byla také příprava dezertního menu. Díky své misi může vést cukrářské kurzy a plánuje si otevřít vlastní cukrárnu.

„V Barceloně jsem se naučil praktické a ekonomické techniky, které využiju ve svém cukrářském podniku. Získal jsem základní pekařské know-how a pochytil jsem i základy managementu,“ popisuje Vlad, který dnes pracuje na unikátním konceptu dezertů, více však prozradit nemůže. Na jaře odmaturoval a nyní se věnuje cukrářským konzultacím, trénuje na světový pohár do Lucemburska s národním cukrářským týmem, čerstvě také vede cukrářské kurzy a čas od času pracuje v pražské restauraci La Bottega.

O krásách naší země

Profesionální fotografka a historička Markéta Nováková přišla s misí spojující její dvě vášně.

Vydala se po českých mizejících a chátrajících památkách a v jejich prostorách fotila známé tváře českého showbyznysu. Ty navíc oblékla do šatů z dílen tuzemských návrhářů. „Chci ukázat lidem, proč by měli být na Česko hrdí. Je to magické, pohádkové místo,“ říká vystudovaná historička dějin umění, která se fotografování věnuje 5 let a zažila už několik úspěchů v zahraničí. Jako jediná Češka byla například pozvaná k účasti na výstavě v Paříži a zvítězila se svojí portrétní fotografií v Londýně.

Na zámku ve Vimperku, v Dačicích nebo na Raduni fotila hvězdy jako herečku Kláru Issovou, zpěvačku Lucii Vondráčkovou nebo bývalou sportovkyni Gabrielu Koukalovou. „Zámek Vimperk byl pro mě od začátku trochu oříšek, protože nemá téměř žádné dochované interiéry a sloužil jako byty a kanceláře. Celý zámek působí neutěšitelným dojmem,“ píše na svém blogu Markéta.

Během focení procházela s celebritami zapomenutými českými památkami a nechala je si vybrat místo, kde chtějí být vyfocené. „Na fotce to pak působí mnohem přirozeněji,“ vysvětluje svůj způsob práce Markéta, která svoji misi splnila i přes zdravotní handicap. Nesmí příliš namáhat svaly, a tak nemůže manipulovat s těžkou fotografickou technikou. Při focení se tak neobejde bez asistentů.

Celý projekt (Ne)objevené tváře památek završila vernisáž spojená s dražbou 22 velkoformátových fotografií. Výtěžek 14,5 tisíce korun autorka věnovala Národnímu památkovému ústavu, který bude peníze investovat do opravy jedné z 11 chátrajících památek.

Poušť chřestýšů

Je učitelkou ve školce, cestovatelkou, fotografkou a zooložkou a jejím snem bylo natočit dokument o chřestýších v arizonské poušti.

„Chceme lidem ukázat, že jsou to fascinující, krásní a užiteční tvorové,“ říká o své misi milovnice zvířat Zuzana Dolinay, která se společně se svým manželem Matejem, jenž je navíc herpetolog, věnuje tvorbě dokumentů o hadech už několik let. „Hadi mohou být i nebezpeční, ale nikdy neútočí bezdůvodně nebo se zlým úmyslem. Uštknou pouze v případě, že jsou sami ohroženi a nemají se jak lépe bránit,“ objasňuje dokumentaristka, jež stejně jako její manžel dokáže rozeznat, který had je nebezpečný a který nikoliv.

Dvojice toužila vyrazit za chřestýši, protože jsou mezi hady unikátní svou schopností chřestit. „Lákalo nás také drsné prostředí pouště, kde žijí,“ vysvětluje Zuzana. Manželé se zároveň ve spolupráci s arizonskou univerzitou zapojili do programu monitorování hadů skrze barvení jejich chřestítek, jakousi chřestýší obdobou kroužkování ptáků. „Většina hadů je plachých a kontaktu s člověkem se snaží vyhnout,“ dodává.

Dobrodruhy potkala na jejich cestě řada peripetií, z nichž se paradoxně žádná netýkala hadů. Dvojice nejprve komplikovaně vyřizovala mezinárodní řidičský průkaz, pak si omylem koupila špatné jízdenky na autobus do Budapeště, odkud jim letělo letadlo přes oceán. Málem nestihli navazující let a po příletu zase Dolinayovi zjistili, že jedno z jejich zavazadel dorazí se zpožděním. „Nejsvízelnější situace nastala, když jsem se popálila jedovatou rostlinou. Postupně se u mě rozvinula seriózní vyrážka, alergická reakce a pálivé puchýřky po celém těle. Nakonec jsme museli do nemocnice, kde mi píchli dvě injekce a napsali léky. Léčba naštěstí zabrala a během pár dní se začal můj stav zlepšovat,“ vypráví Zuzana.

Dokumentaristé na svém díle pracují, od jejich návratu z Arizony uběhly teprve dva měsíce. V současnosti mají za sebou třídění spousty hodin natočeného materiálu, sestavili také kostru příběhu a zveřejnili krátkou upoutávku, která má na jejich facebookovém profilu přes 3 tisíce zhlédnutí. „Pracujeme na stříhání videí, čekají nás také barevné úpravy, výběr hudby a míchání zvuku a spousta další práce, než bude dokument hotový. Protože dokument tvoříme ve volných chvílích při běžném pracovním nasazení, reálnou premiéru plánujeme na příští léto nebo podzim,“ upřesňuje Zuzana. Tvůrci dokumentu v současnosti shání sponzory, kteří by jim věnovali peníze na postprodukci.

Kromě dokumentu Dolinayovi přijeli z Arizony i s množstvím fotek a už teď vědí, že nejméně jedna fotografie tamního chřestýše bude součástí prestižní výstavy Czech Press Photo 2018. „Díky projektu jsme si mohli konečně pořídit lepší techniku, což výrazně posunulo obrazovou kvalitu našich videí. Vyzkoušeli jsme si práci v náročných pouštních podmínkách, poznali jsme pro nás dosud neznámou skupinu hadů, seznámili jsme se s mnoha milými lidmi, poprvé jsme natáčeli dronem a nasbírali jsme mnoho zkušeností při natáčení i při práci s hady,“ shrnuje dokumentaristka.

Ledolezení na Aljašce

„Chci zažít těžký výstup a poznat aljašskou divočinu,“ tak znělo dobrodružné přání ledolezkyně Anety Loužecké, která si svůj sen splnila začátkem letošního září.

Se špičkovou světovou ledolezkyní a svojí trenérkou Lucií Hrozovou odletěla na Aljašku, aby se připravila na následující sezónu. „Těžké aljašské výstupy jsou pro přípravu na Světový pohár ideální,“ dodává Aneta, která je zároveň mistryní České republiky v rychlolezení.

Vysedávání ve škole tak v září vyměnila za ledovec, mačky, cepíny a snídani v podobě míchaných vajíček s losím masem. „Doposud se mi podařilo překonat jen mínění ostatních, že se po roce trénování nemám šanci dostat do české ledolezecké reprezentace,“ říká Aneta, kterou během mise kromě jiné překvapilo i to, jak jiný je aljašský led oproti tomu českému. „Těžké už je jen chodit po ledovci a dostat se k ledům, na kterých chceme lézt. Na misi jsme nepotkali ani jednoho medvěda, což je také divné, protože nám všichni říkali, že jich tu bude spousta,“ komentuje mladá lezkyně, která chce své zkušenosti zužitkovat v závodech, kde v minulosti vypadla i kvůli tomu, že s ledem neměla tak velké zkušenosti.

Dvojice lezkyň se na Aljašku málem nedostala. Lucie musela jít na operaci kvůli pohmožděnému koleni a Aneta zase spadla na skateboardu tak nešikovně, že skončila v nemocnici na rentgenu. Další úraz se odehrál i při lezení, a to když se Aneta při padání rozmáchla svým cepínem a místo do ledu se trefila do vlastního prstu a navíc si i zvrtla kotník. Navzdory obtížným situacím ale získala spoustu zkušeností, které může zúročit už na listopadových závodech. „Zkušenosti z lezení na ledovcích mi už nikdo nevezme. Lezla jsem po ledu různých tvrdostí, vyzkoušela jsem si lezení na nejrůznějších útvarech, v jeskyních i v trhlinách. Na misi jsem se naučila také to, že člověk nemůže jít do všeho ukvapeně a po hlavě. Na ledovci se vše musí dělat s rozmyslem,“ přibližuje své nové zkušenosti nadšená ledolezkyně, kterou na konci listopadu čeká nominační závod do českého reprezentačního týmu.

„Vloni jsem na ledu neuměla lézt vlastně vůbec, v Česku není kde na něm trénovat. Když jsem v Lichtenštejnsku na mládežnickém mistrovství světa dolezla do částí s ledem, okamžitě jsem kvůli nezkušenosti spadla. Na Aljašce jsem toho na ledu nalezla spoustu, takže myslím, že letos už by se to rozhodně nestalo,“ uvažuje Loužecká. Když na závodě uspěje, budou ji čekat světové poháry ve Švýcarsku, Itálii, Francii a Finsku. Závody v Koreji, Číně a Americe bude muset z finančních důvodů vynechat.

Letadlem tam a zase zpět

„Navštívit 15 států za 30 dní,“ tak „jednoduše“ zněla zpočátku mise Denisy Hlušičkové a jejího přítele Davida.

Ten se plánuje stát dopravním pilotem, a tak do destinací zamířili v zapůjčeném letadle, které sami pilotovali. „Zkušenosti, které na cestě nasbíráme a především nalétané hodiny, které mu přibudou, je něco, co ho posune neuvěřitelně dopředu,“ říká studentka politologie a práv.

Na létání jí nejvíc baví pocit svobody, cílem mise ale nebylo jen sedět v letadle. „Chceme poznat evropská města a tamní obyvatele. Plánujeme navštívit 15 zemí a přistát na 20 letištích,“ přibližovali před misí Denisa s Davidem, kteří v letadle za měsíc opravdu strávili jen zhruba 40 hodin. Kromě Slovenska, Polska a Německa navštívili také Maďarsko, Rumunsko nebo Holandsko. „Nejlepší destinace, kterou jsme během naší mise navštívili, byl nizozemský Mastricht. Klidně bychom tam i žili. Město není ani moc malé, ani moc velké a k přírodě je to také kousek,“ hodnotí brněnská vysokoškolačka.

Ani jejich mise se neobešla bez komplikací, hrozilo dokonce, že se neuskuteční. „Měli jsme problémy dohodnout se na vypůjčení letadla a sladit naše termíny s leteckou školou. Bylo to pro nás stresující a snažili jsme se letadlo sehnat za každou cenu,“ přibližuje Denisa. Další problémy nastaly až ve vzduchu, kdy hornatý terén občas rušil spojení s letištními operátory. „David ale zachoval chladnou hlavu a snažil se s řídícími letového provozu spojit na různých frekvencích. Po nějaké době jsme spojení navázali, takže let mohl pokračovat,“ vypráví budoucí právnička.

Jejímu příteli Davidovi mise pomohla k dosažení jeho profesního cíle, díky nalétaným 40 hodinám mohl zahájit výcvik IFR, který jej bude opravňovat k létání podle přístrojů. „Hodiny ale nebyly to nejdůležitější. Vyzkoušel si anglicky komunikovat s řídícími letového provozu, přistával na neznámých letištích a naučil se sledovat vzdušný prostor v mnohem vytíženějších oblastech, než je Česko. Tyhle zkušenosti vedly k jeho většímu sebevědomí za kniplem,“ jmenuje Denisa, pro kterou mise byla také přínosná, jelikož se v současnosti zajímá o právo civilního letectví.