Adrenalin na kolech a pozorování noční oblohy

Rakousko je v létě rájem pro pěší a cyklisty, nadchne ale i romantické duše

Zdolávání kopců na elektrokolech, jezero na vrcholu hory, bylinky, hořící hory za slunovratu a pozorování noční oblohy. Vyrazili jsme ve dvou z České republiky, abychom si užili krásy regionu Hochkönig.

Mžourám na hodinky, je osm ráno. Otevírám balkonové dveře a definitivně mě probouzí až jarní horský vzduch. „Múúú,“ ozve se z okolních luk. Přes cestu od hotelu Handlerhof, ve kterém bydlíme, mě jako první zdraví krávy. Z balkonu je úžasný výhled. Město Maria Alm v regionu Hochkönig mám jako na dlani. Je obehnáno zelenými kopci i mohutnými štíty hor se zasněženými špičkami. Poznávám vrcholy Gabühel a Aberg-Langeck, které jsem si předchozí večer nastudovala v mapě. Kdybychom byli jen o něco výš, možná bychom viděli i Großglockner a Kitzsteinhorn.

Z rozjímání mě vytrhne až kručení v břiše. Je čas na snídani. V restauraci, kam dopadají ještě trochu ostýchavé paprsky ranního slunce, nás se širokým úsměvem vítá personál oděný v tradičních krojích. Čerstvé potraviny od místních farmářů bychom si rádi vychutnávali ještě o něco déle, zanedlouho však musíme být „na značkách“. Vyrážíme na celodenní výlet na kolech s horským průvodcem. Proto hned jak dojíme, sedáme do auta a jedeme na místo srazu – k obchodu se sportovním vybavením a půjčovnou kol.

„Ahoj, já jsem Tom,“ zdraví nás v obchodě muž v cyklistickém oblečení. Po krátkém seznámení začne zkoumat naši výšku i tvar hlavy, aby nám vybral kola, správně je nastavil a našel vhodnou velikost helmy. To trvá i s vysvětlením, jak fungují horská elektrokola, jen chvilku. Za pár minut už sedíme v sedlech a šlapeme k úpatí vysokých hor, které jsme ráno pozorovali z pokoje.

Šlápnout do pedálů

Vydáváme se severně od města Maria Alm. Pozorujeme místní architektonické skvosty, které jsou pečlivě udržovány v původním tradičním stylu. Po několika minutách jízdy vjíždíme na cestu z drobných kamínků a začínáme mírně stoupat.

Slunce už nabírá na síle, a tak doufám, že se brzy ukryjeme mezi stromy. „Za chvíli si odpočineme na vyhlídce,“ volá na nás Tom. Odpočinek se hodí, i když díky elektrokolům nejsme ani zdaleka tak znavení, jako bychom mohli být, kdyby nám se stoupáním nepomáhal elektromotor. Tom na chvíli zpomalí, když projíždíme podivnou „měsíční“ krajinou. Vypadá to tu, jako by sem někdo vysypal spoustu „Tatrovek“ se štěrkem a kamením. „Tuhle cestu musí město udržovat a odstraňovat navalené kamení bagry,“ vysvětluje. „To, co vidíte, je kaňon vytvořený sesuvem sněhu a vody,“ dodává. Nevěřícně zíráme na obří množství materiálu, který vytváří kamenný kaňon.

Pokračujeme dál a stoupáme po cestě lemované stromy. Když zahneme za zatáčku, otevře se před námi pohled na Maria Alm z druhé strany, než jsme viděli doposud. Netrvá pak dlouho, než dojedeme na slibovanou vyhlídku, odkud máme ještě lepší pohled na údolí sevřené horami. „Po levé straně vidíte Hundstein, po pravé Schmittenhöhe. Mezi nimi jde krásně vidět ledovec Kitzsteinhorn,“ popisuje Tom. „Naproti nám je Prince Mountain Natrun, tam se vydáme později,“ ukazuje. „Sjedeme zpět do vesnice Maria Alm, jen jinou cestou, chci vám totiž ještě něco ukázat.“ Jsme napjatí, a proto neprodlužujeme odpočinkovou pauzu a sjíždíme z vyhlídky dolů. Musíme ale opatrně, kopec je vcelku prudký a na drobných kamíncích bychom mohli dostat smyk. Vítr, který nás při rychlém sjezdu ovívá, je pro rozpálenou kůži příjemným pohlazením.

Jezero na vrcholu hory

Zastavujeme u dřevěného plotu. Mezi stromy vidíme zrekonstruovaný srub na pozemku, který dělí zalesněný svah od alpských luk rozprostírajících se všude kolem města. Užíváme si dokonalý výhled na Maria Alm a okolní hory. „Srub patřil zesnulému rakouskému miliardáři Mateschitzovi, který vybudoval značku Red Bull. Osobně jsem se s ním znal,“ vypráví Tom. Ještě chvíli vstřebáváme energii toho místa. Klid, vůně luk i lesa v kombinaci s úchvatným výhledem na nás působí jako balzám.

Do Maria Almu sjíždíme po klikaté cestě mezi loukami obsypanými pryskyřníkem. Městem jen prosvištíme a znovu vjedeme na cestu vedoucí do lesnatých kopců, tentokrát ale jižně od města. „Zapněte si na kole nejvyšší stupeň podpory, čeká nás pořádný krpál,“ radí nám Tom. Brzy pochopíme proč. Stoupáme cestou z drobných kamínků, tak strmou, že přemýšlím, zda bych ji vůbec vyšla pěšky. Díky pohonu v kole je to ale o dost jednodušší, a kopec tak zdoláme za několik desítek minut, aniž bychom byli úplně vyčerpaní.

Když už si myslím, že jsme skoro nahoře, průvodce mě vyvede z omylu. „Čeká nás teď složitější terén, pojedeme lesem do kopce přes kořeny i kameny, tak dávejte pozor, ať neuklouznete,“ varuje nás. Ocenila bych, kdybych neměla batoh, který mi nepříjemně poskakuje na zádech. Řídítka musím držet hodně pevně a být neustále ve střehu. „Naklepaná“ z drncání při přejíždění kořenů jsem ráda, že jsme tento úsek úspěšně zvládli. Vyjíždíme z lesa a během několika minut už vidím, že jsme téměř nahoře. Když zdoláme posledních pár výškových metrů, objeví se před námi neuvěřitelně klidná hladina jezera Prinzensee. Je až na samém vrcholu, jako kdyby hoře uřízlo špičku. Na hladině se odráží hory i dramaticky vyhlížející mraky.

Nezapomenutelný slunovrat

Několikrát jezero objedeme, abychom tu nádheru vstřebali. Tom nám ukazuje majestátní hory Selbhorn a Hochkönig, na které je od jezera skvělý výhled. Když pak konečně zastavíme, dáme se s ním pořádně do řeči. Bavíme se o jeho práci a místních tradicích. Horského průvodce dělá šest let, v létě na kole, v zimě učí v lyžařské škole. „Jedna z mých nejoblíbenějších tradic je červnový slunovrat,“ říká Tom. Na oslavu tohoto nejdelšího dne v roce místní zapalují ohně. Horské svahy a vrcholy napříč Rakouskem tak ozdobí záře plamenů, které vytvářejí dojem hořících hor.

Tradice zapalování ohňů v horách před 21. červnem trvá déle než 200 let. Započala již v roce 1796 v Tyrolsku, kdy tuto spolkovou zemi ohrožovala francouzská armáda, a proto se zaslíbila srdci Ježíšovu. Chtěla si tím vyprosit Boží ochranu před invazními vojsky. Součástí přísahy byl i slib uctívat Ježíšovo srdce, za což mělo Tyrolsko získat ochranu a požehnání v případě nebezpečí. Od té doby se tak vždy druhou neděli po Slavnosti Těla a Krve Páně konají náboženská procesí a ve večerních hodinách se pak v horách zapalují vatry napříč rakouskými Alpami. „Herz-Jesu-Feuer, tak se těmto ohňům říká,“ vysvětluje Tom. „Je to především pánská záležitost. Prakticky všichni muži, kteří jsou ještě fyzicky schopní, z okolí vyrážejí na vrcholy se dřevem na zádech,“ popisuje.

Vatry připravují i různé místní spolky a sdružení. Buď vytvoří dlouhý řetěz, kde jsou jednotlivé ohně postaveny jeden vedle druhého, nebo je uspořádají do tvaru určitého symbolu. K těm nejčastějším patří stylizované srdce s Kristovým monogramem, kalich a kříž. Krátce po setmění se všechny ohně současně zapálí, jejich záře pak osvětlí hory a vytvoří magickou atmosféru.

Bylinkový ráj

Pomalu se od jezera vydáváme dál. Míříme tentokrát za jídlem. Sjíždíme pár desítek výškových metrů níže k horské restauraci s velkou terasou, která se shodou okolností také jmenuje Tom. Překvapí mě její vzhled. Tradiční architektura se v ní snoubí s moderními prvky, jako jsou prosklené stěny. Interiér je velmi vkusný, šmrnc prostoru dodává zlatá disco koule, která se otáčí a hází po prostoru drobná „prasátka“.

Z terasy, kam se posadíme, máme skvělý výhled na okolní hory. Chata ale není známá jen pro svoje umístění či architekturu, vyhlášená je i její kuchyně. Kuchaři používají kvalitní lokální suroviny a bylinky nasbírané na okolních svazích a loukách. Na bylinky tu mají specialistu Maria, bylinkáře, který se jimi zabývá a sám je sbírá. Své znalosti rád předává i ostatním.

Příroda kolem hory Hochkönig je plná bylinných pokladů, kterých si mnoho lidí, kteří tu jsou na výletě, ani nevšimne. Můžete si tu ale s průvodcem užít bylinkové túry a objevovat rostliny, které jsou zdraví prospěšné. Na tyto prohlídky se specializují na 14 alpských pastvinách. Takovou túru ale bohužel nestihneme, a tak se musíme spokojit s tím, že alespoň některé z nich ochutnáme na talíři při obědě.

Nechte adrenalin stoupnout

Po obědě mě Tom překvapí. „Dolů pojedeme trail pro horská kola,“ oznamuje a seznamuje nás s několika základními pravidly. Doporučuje nám mít oba pedály kola na stejné úrovni, stát a mít pokrčená kolena. Také nedržet řídítka křečovitě a neklást na ně celou váhu těla. Poslední radou je brzdit opatrně. To je něco pro milovníky adrenalinu. Zvlněný terén a strmé zatáčky lesní cesty a svahy, skoky a různé dřevěné mosty. „Musíte si věřit,“ dodává nám Tom odvahu.

Cesta dolů odsýpá rychle, průjezd strmějším terénem sice zpomalují časté ostré zatáčky, ale i tak jsme za několik málo desítek minut dole. Omyjeme kola a zamíříme je vrátit do půjčovny. Je sice už pozdní odpoledne, my ale přesto přemýšlíme, kam ještě vyrazit. „Tome, máš tady v okolí nějaké oblíbené místo?“ ptá se kolega. Po chvilce ticha se našemu průvodci rozzáří oči. „Vím o jednom posedu, odkud je krásný výhled na údolí kolem Maria Almu,“ řekne a pohotově vyndá mobil, aby nás na místo nasměroval.

V hotelu se dlouho nezdržíme. Jen si vezmeme teplejší oblečení a hned vyrážíme hledat strom s posedem v kopcích. Po drobných kamíncích, které nám křupou pod nohama, jdeme do mírného kopce asi půl hodiny, když konečně v dálce uvidíme velký strom se žebříkem. Přicházíme blíž a opatrně lezeme nahoru. Je to výš, než jsem si myslela. Avšak výhled na pomalu se stmívající oblohu stojí za to. Usadíme se a kocháme se romantickým pohledem na hvězdné nebe. Otevřeme si mapu, abychom měli přehled o tom, co z posedu vidíme. Je tu ticho a klid, které prostupují chladným vzduchem, zatímco se nad námi začínají objevovat další a další hvězdy. Vydržíme na posedu sedět dlouhé hodiny. Pozorujeme hory, které jsou nádherně osvícené měsícem, měnící se noční oblohu i padající meteory.

Chci vyrazit do Maria Alm v Salcbursku