Amatérský fotbal skomírá a s ním i život na venkově
Seznam Native ve spolupráci s Gambrinus
Fotbal, ona sportovní chlouba našich otců a dědů, se pomalu potápí. Nejhůř je na tom podle všeho tam, kde míval kdysi silné a hluboké kořeny. Na venkovských hřištích, kam kluci dlouhá desetiletí natěšeně utíkali ze školy, aby po zbytek odpoledne mohli trénovat driblink a ukopávat si palce.
Ta doba je, zdá se, pryč. Malých venkovských oddílů ubývá, hřiště chřadnou. A s nimi může odejít i kus tradičního komunitního venkovského života, který se každý týden kolem fotbalu točil – utkání, fandění, setkávání, randění…
Ale ještě nemusí být vše ztraceno. Protože, není tomu tak dávno, kdy českému fotbalu kralovala generace vzešlá právě z vesnice. I malí kluci dnes vědí, kdo to byl Pavel Nedvěd.
To však nemusí trvat dlouho. A když hledáte příčiny dnešního úpadku, nějakou jedinou, ani tu „hlavní“, těžko pojmenujete. Mohla by se jmenovat změna doby a životního stylu, ale pod tím se skrývají desítky faktorů.
Otřepaná fráze o nedostatku peněz v tomto případně ani zdaleka neobstojí. Problém peněz není klíčový, je to pouze jedna část onoho soukolí. Co tedy?
Chybí ti úplně nejdůležitější, oni malí natěšení hráči. V nedávném průzkumu projektu Kopeme za fotbal mezi menšími amatérskými fotbalovými oddíly to potvrzuje více než každý druhý dotázaný.
Děti dnes obecně sportují méně, to ukázal i průzkum mezi tisícovkou obyvatel žijících ve vesnicích a městech pod 50 000 obyvatel od společnosti Datank. Sportují míň ve městech i na vesnicích. A když už sportují, tak mnohdy nechtějí hrát fotbal.
Fotbal už není středobodem klukovského vesnického života po škole. Nejde všechno svádět jen na počítače a mobily. Jsou tu další „moderní“ sporty, za nimiž mohou rodiče své děti vozit i do blízkých měst. Florbal, hokej, košíková…
Jak to tenkrát bylo
Můj otec na to dodnes ve svých 88 letech vzpomíná. Na malé vesničce na Vysočině utíkal na hřiště za fotbalem ze školy, nechával za sebou doma rozdělanou práci a rozlícené rodiče. Když ho chtěli najít, našli ho vždycky na hřišti. Tam kluci bosky kopali do hadráku, později do míče a hráli a hráli. Nechtěli být jako tehdejší hvězdy, protože je ani neznali, chtěli jen hrát. Neměli prakticky nic než fotbal a ničím jiným nežili.
Natvrdo to nyní řekla v rozhovoru pro velké české noviny třeba taková brankářská legenda jako Ivo Viktor. Také jeho nejstarší vnuk nyní zběhl v Újezdě nad Lesy k plavání a k florbalu. „Děti mají jinou zábavu, těžko se s tím smiřuju, protože za našich časů jsme na hřišti skoro spali. Nic jiného jsme neměli,“ vypráví mistr Evropy z Bělehradu.
Přitom, není to tak dávno, kdy český venkovský fotbal ještě vyprodukoval hráče dobré evropské úrovně a výchova talentů celkem fungovala. Dobře, nebyly jich stovky, ale z malých, venkovských týmů vzešly takové hvězdy jako Pavel Nedvěd, Jan Koller nebo Jaroslav Plašil.
Třeba Pavel Nedvěd mládí prožil ve vesnici Skalná nedaleko Chebu. Tady udělal své první fotbalové krůčky. Na zdejší škvárové hřiště ho ve čtyřech letech přivedl tatínek. Z místního Tatranu později vypálil přes krátkou zastávku v RH Cheb až do Škody Plzeň a pak ke skutečně zářné kariéře.
Jan Koller začínal s fotbalem podobně, jako dítě ve Smetanově Lhotě na místním hřišti, kde vzhledem k fyzickým parametrům často zůstával v brance. Odtud v dorostu zamířil do divizního ZVZ Milevsko.
Nejinak tomu bylo i u Jaroslava Plašila. Fotbal hrál už v pěti letech za Sokol Černíkovce, odkud přešel do Spartaku Rychnova nad Kněžnou.
Všichni tři přitom hráli na EURU 2004, kde Češi skončili až v semifinále s Řeckem. To nebyla špatná vizitka.
Od Eura je to ale 14 let a věci se rychle mění. I vývoj přepravních zvyklostí v rodinách hraje proti venkovskému fotbalu. Málokdo už je dnes odkázaný jen na autobus a vlak. Rodiny mají často dvě auta a venkovské matky i otcové mohou rozvážet děti za sportem a po kroužcích desítky kilometrů daleko. Podobně jako je to už dlouho běžné ve městech.
Díky tomu si šikovné venkovské děti, které sportovat chtějí, mohou stahovat k sobě bohatší městské oddíly. To znamená pro vesnickou fotbalovou líheň vážný problém. Když je míň dětí, brzy bude i míň dospívajících a nakonec i dospělých. Brzy? Ale kdepak, už je to tady…
Co říkají v malých oddílech?
Někdy jsme rádi, že máme aspoň tolik hráčů, abychom byli schopni sehrát zápas. Už prakticky netrénujeme, protože na trénink přijde stejně jen 4–6 lidí.
Ubývá nejen hráčů, ale i trenérů a dalších potřebných figur onoho tradičního fotbalového soukolí. Třeba správců hřišť. Staří odcházejí a mladších není dost. Negativnímu trendu pomáhá i to, že se na venkově posunula pracovní doba. Už se nepracuje od 6 do 14 hodin… Potenciální trenéři nechtějí trávit veškerý volný čas odpoledne na hřišti. A ti, kteří chtějí a jsou ještě k tomu navíc dobří, ti jsou stále vzácnější.
Teď se konečně dostáváme i k těm penězům. Úbytek účastníků fotbalu a klesající oddanost mladších generací tomuto tradičnímu sportu pak mají přímý dopad na finanční možnosti a tím i životaschopnost mnoha amatérských venkovských klubů. Bez peněz, či ještě lépe s jejich klesajícím přítokem, upadají a chátrají i fotbalová zařízení – hřiště, klubovny, šatny…
Jak tečou peníze do malého fotbalu
Není překvapením, že mnoho amatérských fotbalových klubů není z pohledu financí v pohodlné situaci. Toky příjmů jsou sice teoreticky dostupné fotbalovým klubům, ve skutečnosti však většina závisí na podpoře místní správy.
Dotace od oblastních úřadů:
Některé kluby získají hotovostní dotace (obvykle v desítkách tisíc Kč). Ostatní kluby dostávají věcnou podporu, například na údržbu hřišť (na palivo pro sekačku, na elektřinu, vodu a teplo, na pronájem zařízení…).
Dobrovolné příspěvky hráčů/členů:
Mnoho venkovských klubů se spoléhá na dobrovolné příspěvky od hráčů na ad hoc výdaje, jako jsou míče, dresy, branky, opravy a značky.
Poplatky za členství:
Podstatnou část všech poplatků za členství v klubu dostává FAČR. Kluby interně často udávají vyšší poplatky, než je požadováno od FAČR, aby využily přebytky pro účely klubu. Toto je ve většině případů pouze okrajovým zdrojem financí.
Dotace od FAČR:
Dotace od FAČR jsou zaměřeny především na mládežnický a juniorský fotbal. Kluby, které nemají mládežnické týmy (normální situace na nejnižším stupni) tvrdí, že peníze, které dostanou od FAČR, jsou podobné vybraným poplatkům od členů.
Sponzorství:
Týmy z větších obcí/měst mají mnohem snazší přístup k podpoře sponzorů než týmy z malých vesnic (protože tam existuje mnohem méně obchodníků nebo firem ochotných či schopných podporovat fotbalový klub). Kluby v nejnižších úrovních fotbalové hierarchie tak zřídka dostávají nějakou pravidelnou podporu od sponzora. Spíš mohou dostat jednorázové dary (jako linoleum do šatny nebo společenské místnosti atd.).
Je to začarovaný kruh. Tím, jak amatérský fotbal na venkově upadá, klesá v daných místech i jeho prestiž. A protože venkovské kluby jsou velmi často závislé na finanční pomoci z obecních kas, obce zpětně nechtějí dávat peníze na něco, co dobře nefunguje. A jak dostávají oddíly méně peněz, naskakují automaticky na skluzavku vedoucí k úpadku.
Již zmíněný průzkum projektu Kopeme za fotbal mezi malými amatérskými fotbalovými oddíly tak logicky potvrdil nepříznivý trend – malé venkovské kluby začínají mít často problémy, jak personální s nedostatkem hráčů, tak finanční. Někde se objevují teprve první náznaky, někde se už válčí o přežití, jinde úplně skončily. Jen namátkou jsou to třeba: Třebíč B, Pyšel, Sokol Týnec, Javorník B, Horní Kozolupy, Slavice, Břeclav B, Malý Bor, Březtek, Divnice, Zlámanec, Křemíš, Bžany, Novoslady…
Tak co s tím? Vždyť fotbal patřil každý týden k neochvějným zábavám, kde se scházeli chlapi ze všech koutů vsi, aby si zahráli, zafandili, pokecali, vypili jedno dvě piva. Za nimi pak často přicházely ženské, které si tam řešily zase to své. Kde jinde než na hřišti vesnice tak pravidelně a intenzivně žila?
Z toho vyplývá to poslední a ne příliš optimistické. S možným zánikem fotbalu na vsi může přijít i eroze společenského života, sportu a zábavy, prostě úpadek komunitního života. Až na výjimky se totiž na horizontu neobjevuje nic, co by mohlo bývalou roli fotbalu důstojně vystřídat. Existující spolky hasičské a myslivecké mají akce jen jednorázové, několikrát za rok, a fotbalu nemohou konkurovat.
Ale nemusí být ještě všechno ztraceno. Fotbal stále patří mezi nejsledovanější sporty v ČR. Problém je, zdá se, pojmenován a mnoho lidí i institucí je připraveno pomoci a zašlou slávu venkovského fotbalu obnovit. Je jasné, že už to nikdy nebude takové jako kdysi, ale možná se ještě zablýská na lepší časy.
Jiří Pšenčík ze zastupitelstva města Slavonic, který se stará o sport, potvrzuje, že s venkovským fotbalem to jde z kopce.
Je to podle něj kombinací různých problémů. Fotbalová asociace ČR (FAČR) něco sice zlepšila, například digitalizaci agendy, ale na druhou stranu není spousta věcí dobrých. Například přestupová politika, kde se vše tlačí k tomu, aby vydělávaly hlavně velké kluby, podporují se tréninková střediska mládeže a na vesnicích pak fotbal skomírá.
Venkovských týmů podle něj jednoznačně ubývá. Dochází k tomu, že už málokdo vytvoří víc než jeden – natož žákovský, mládežnický... Všechny týmy se spojují. Třeba Dačice měly dříve víc týmů, dnes pomalu nejsou schopny dát dohromady jeden hlavní. Mizí i okresní soutěže.
Dříve šly peníze přes ČSTV, vysvětluje Pšenčík, teď je mezidobí, kdy se to trochu začíná systémově lepšit, kdy funguje program Můj klub. Dnes jsou to peníze z kraje na mládež, ale těch peněz je málo. Navíc moc nefunguje součinnost se školami.
„To vše má určitě vliv i na život hlavně v malých obcích, protože tam kromě fotbalu, hasičů a myslivců už vlastně nic dalšího není. A odchodem fotbalu se sníží kulturní dění třeba klidně na polovinu,“ dodává zastupitel Slavonic.
Text: Petr Pravda
Proklikem se dostanete na stránku určenou uživatelům od 18 let.
