Bariérám navzdory

Stoupněte si na kraj bazénu, zavřete oči, odrazte se, prorazte rukama hladinu a plavejte v dráze sem a tam po dobu deseti minut. Oči mějte stále zavřené. Nebo si sedněte ke klavíru a jen po hmatu zkuste se zavřenýma očima zahrát svou oblíbenou melodii. Anebo řekněte parťákovi, se kterým běháte nebo jezdíte na kole, že tentokrát budete mít oči zakryté šátkem, ať vás vede.

Na světě je téměř 300 milionů lidí s těžkým zrakovým postižením. Ačkoli se denně setkávají s mnohými překážkami, podle prakticky nevidomé právničky Nicole Fryčové je největší bariérou ta mezilidská. Tedy nerespektování odlišnosti lidí se zrakovým handicapem a nepochopení jejich potřeb. Problém je tedy hlavně v nastavení společnosti a nedostatečném odstraňování bariér, kvůli kterým se zdánlivě banální úkoly stávají těžko řešitelnými.

Osmadvacetiletá Nicole Fryčová se narodila v Mělníku jako prakticky nevidomá v důsledku poškození očního nervu. Velmi špatně vidí na dálku i na blízko. „Vidím, kde sedíte, ale nevidím absolutně žádné detaily, vnímám vás jako siluetu,“ říká Nicole. Dokáže přečíst jen opravdu hodně zvětšený text.

Na ulici či v rozsáhlých vnitřních prostorách ji můžete potkat s bílou holí. „Setkávám se s předsudky a jízlivými dotazy, proč mám bílou hůl, když vidím. Ale já vidím velmi špatně. Snadno bych zakopla, nepřešla bych přes silnici a v prostorech, které neznám, se bez ní nedokážu orientovat,“ popisuje.

I přes zrakové postižení rozjela slibnou kariéru. Je oceňovanou paralympioničkou v plavání. Ke svým životním úspěchům si Nicole může připsat i absolvování práv na Univerzitě Karlově. Pracuje jako právnička v poradně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a v Kanceláři veřejného ochránce práv.

Nicole zajistila zpřístupnění obsahu mediálních kampaní k očkování pro občany se sluchovým postižením. Přesvědčila Úřad vlády, aby reklamní spoty neobsahovaly pouze titulky, ale i viditelný překlad do českého znakového jazyka.

Díky svým rodičům strávila v dětství mnoho času sportovními aktivitami, jako jsou výšlapy v létě a lyžování v zimě. „Když mi bylo jedenáct let, hledali rodiče vhodný sport, kterému bych se mohla pravidelně věnovat. Kvůli svému postižení jsem se dost hrbila, abych viděla, a tak se nejvhodnějším sportem zdálo být plavání,“ říká Nicole s úsměvem.

Ukázalo se, že plavání byla trefa do černého. Všiml si jí prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců a zástupce paralympijského výboru. „Následně mě přijali do týmu USK Praha, který vedla Miluše Kolesárová, a tak začala má kariéra závodního plavání.“ Později začala trénovat pod vedením Petra Lukáška. Trénovala každý všední den, někdy i dvakrát denně, o víkendech byly závody.

Úsilí Nicol se přetavilo v úspěchy. V roce 2011 se na světových hrách zrakově postižených sportovců v Turecku umístila na třetím místě. „Na letních paralympijských hrách v Londýně v roce 2012 jsem v rámci šesti individuálních disciplín dosáhla pěti osobních rekordů. Mám z toho zážitky na celý život,“ vypráví. V roce 2013 se představila na Mistrovství světa handicapovaných sportovců v kanadském Montrealu, kde obsadila 7. místo v polohovém závodě na 200 metrů. Za svoji sportovní kariéru získala mnoha titulů mistryně republiky mezi handicapovanými sportovci a je rovněž držitelkou mnoho medailí z mezinárodních závodů handicapovaných plavců v Berlíně a v Bratislavě.

V současné době ji naplňuje pomáhat druhým při obhajování jejich práv a svými aktivitami se snaží, aby byl veřejný prostor a veřejné služby přístupné všem bez ohledu na postižení. Zároveň by si přála, aby všichni lidé s postižením mohli žít nezávislým způsobem života, což je jeden z hlavních principů Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od roku 2009 součástí právního řádu České republiky.

Ráchel Skleničková se narodila v roce 1992 v Praze jako zcela nevidomá. V roce 2003 nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy v Praze a o tři roky později začala chodit na Konzervatoř Jana Deyla a Střední školu pro zrakově postižené, kde studovala hlavní obor klavír u Jany Köhlerové a druhý obor zpěv u Naděždy Ostřanské. Hudbu milovala odmala. „Od nepaměti se u nás ozývala hudba. Díky dědečkovi a pak díky oběma rodičům: táta hrál amatérsky na několik nástrojů, máma na kytaru. Oba mě velmi podporovali.“

Ve čtyřech letech dostala malé klávesy Casio. Doma měli také harmonium a různé zvukové hračky. „Rodiče dost brzy zjistili, že jsem zvukové dítě. To znamená, že hlavně skrze zvuk a sluch zjišťuji, co se kolem mě děje,“ popisuje Ráchel. „Rodiče mě od těch kláves a pak od piana nemohli odtrhnout. Máma vtrhla v jedenáct v noci do pokoje a zlobila se, že ještě nespím, a vyháněla mě od piana,“ vzpomíná s úsměvem.

Konzervatoř Jana Deyla absolvovala v roce 2014. Následujícího roku úspěšně složila přijímací zkoušky na pražskou HAMU, na níž vystudovala obor klavír pod vedením profesorů Ivana Klánského a Františka Malého.

V roce 2011 se zúčastnila koncertu na soutěži The Very Special Art ve Washingtonu, kde byla vybrána jako jedna ze tří vítězů. Také v Česku se s úspěchem zúčastnila několika soutěží. V listopadu 2010 byla účastnicí soutěže konzervatoří v Pardubicích, kde obdržela 3. cenu. Na jaře 2011 byla finalistkou mezinárodní tříkolové soutěže zrakově postižených, pořádané organizací Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Třetího července 2013 s velkým úspěchem vystoupila v rámci festivalu Prague Proms v pražském Obecním domě.

S Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou amerického dirigenta Stevena Mercuria přednesla 3. klavírní koncert Ludwiga van Beethovena. „To pro mě byl nepopsatelný zážitek. Jeden z nejhezčích,“ popisuje. V listopadu 2013 vystoupila se Západočeským symfonickým orchestrem v divadle v Mariánských Lázních a v prosinci téhož roku hrála ve Španělském sále pod vedením dirigenta Petra Vronského.

Nejdříve si najdu nahrávky. Stáhnu si je z YouTube nebo si najdu cédéčka a poslechnu si to. Dnešní technika je v tomto výborná. Už nemusí přijít učitel a dílo přehrát, jako to bylo v mých začátcích. Poslechnu si i více interpretací. Například nedávno jsem slyšela bývalého spolužáka z Deylovy konzervatoře hrát Elegii es moll od Rachmaninova.

Úplně mě to oslnilo, naprosto jsem se do té skladby zamilovala a říkala jsem si, že tohle musím hrát. Hned jsem šla na internet a několikrát jsem si to pustila v podání Gavrilova. Pak jsem zašla do Krakovské ulice do knihovny pro nevidomé, kde jsou knížky, dokumenty a noty v Braillově písmu. Spousta věcí je i v archivu Deylovy konzervatoře.

Přednost však mají tamní studenti. Například naposledy jsem měla půjčené Šumění lesa od Liszta a Mozartovu Sonátu a moll, kterou na „Deyláku“ nikdo nechce hrát. Když nenajdu noty ani na jednom místě, tak vezmu černotiskové noty, okopíruji je a nechám si je přepsat do Braillova písma.

V knihovně v Krakovské jsou přepisovači, jež mi to za nějaký obnos přepíšou. Vychází to asi na třicet korun za stránku. Můžu hrát úplně cokoli, jen je to hůře dostupné než pro vidomé. V poslední době se začínají zlepšovat technologické možnosti – notační programy umí převézt určité formáty do Braillova písma nebo přehrát a přečíst noty.

Ondřej Zmeškal se narodil předčasně v lednu 1991 a první chvíle svého života tak strávil v inkubátoru. „Přežil jsem, ale vysoké dávky kyslíku mi poškodily zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i sluch. Pravé oko se doktorům podařilo zachránit a já pak prožíval docela bezstarostné dětství. Běhal jsem s ostatními dětmi, snil o tom, že jednou budu slavným sportovcem, a nepřipouštěl si, že by něco mělo být jinak,“ vypráví Ondřej.

Studoval zahradnictví, ke kterému měl vztah díky dětství strávenému na vesnici. Pak ale jednou pomáhal spolužákům stěhovat nábytek a při zvedání skříně se mu na zdravém oku objevila podivná mlha. Ani okamžitá operace už prasklou sítnici nezachránila, a tak Ondřej ve 20 letech oslepl.

„Buď tady můžeš dál sedět a litovat se, nebo se zvedneš a budeš normálně žít,“ řekl si po čase. „A tak jsem začal nejen přežívat, ale znovu se učit žít,“ dodává.

Po nějakém čase za Ondřejem přišel jeho kamarád Lukáš s nabídkou společného běhání. „Třeba jednou doběhneme až na olympiádu!“ Ondřej si tehdy pomyslel, že se Lukáš zbláznil. Běhat začal se svým vodicím psem Blackem vždy ráno cestou na vlak. Brzy nato absolvoval první závod a uvědomil si, že si plní svůj dětský sen stát se sportovcem. Od té chvíle ho touha něco dokázat hnala vpřed a už neopustila.

V životě mohou být nevidomí lidé sebevíc motivovaní a talentovaní. Přestože překonávají extrémní podmínky, jsou vrcholovými sportovci či hudebníky a skladateli, překážek, které jim brání žít úplně samostatně, je pořád dost.

Podle Nicole se od jejího dětství vnímání lidí s postižením nezměnilo. Každodenně se setkává s urážkami a bariérami, které by nemusely vzniknout, pokud by ostatní lidé s lidmi s handicapem více komunikovali. „Jedna věc je na nás myslet, ale druhá věc je reálně s námi plánovat.“

Na handicapované by se mělo více myslet například i ve zcela běžných situacích, jako jsou výběry peněz z bankomatu či nákupy online.

„Předsedám odborné skupině pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb při Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením, kde diskutujeme o přístupnosti pro lidi s postižením. Například o přístupnosti dopravní nebo webové,“ popisuje Nicole.

Velkou výzvou je pro ni právě přístupnost internetových stránek, kterou by pro všechny handicapované lidi chtěla zlepšit.

Odečítač obrazovky je schopen číst vše, co lze na obrazovce vizuálně vidět. K tomu je potřeba dodržovat určitá pravidla při programování internetových stránek. Podle Nicole se to v Česku zatím nedaří. To se týká i sociálních sítí. Když není popisek u fotografie, zrakově postižení lidé se nedozvědí, co je na obrázku znázorněno.

Mimo sociální sítě a jiný zábavní obsah jsou nedostatky ve formulářích pro žádost o sociální dávky pro lidi se zdravotním postižením. „Lidé si tam například sami nemohou vyplnit žádost o zdravotní pomůcku,“ říká Nicole. Podle ní jsou formuláře přístupné, ale objevují se v nich chyby, kvůli kterým pak nevidomí musí kontaktovat ministerstvo či jiný subjekt, aby chybu odstranili.

Samostatně výdělečné osoby se zrakovým postižením naráží na problém s přístupností datových schránek. „Datové schránky jsou přístupné s odečítačem obrazovky na zhruba 90 procent. Nikde se navíc nedovíte, jak se schránkou zacházet. Chybí i opatření tlumočení do českého znakového jazyka,“ podotýká Nicole. „Ta chyba je v systému a v tom, že se na lidi se zdravotním postižením myslí až na konec,“ dodává.