Příběhy odvážných hrdinů a hrdinek, kteří pro naši svobodu obětovali svůj život
Je tomu více než 100 let, kdy Čechoslováci vybojovali nezávislost svého společného státu.
Rakousko-Uhersko se rozpadlo, svoboda ale netrvala dlouho. Déle než 50 let žili Češi a Slováci pod útlakem, ve strachu a v nejistotě. Našla se ale i spousta těch, kdo svým hrdinstvím k naší svobodě přispěli.
Podívejte se na osudové roky, které pro náš národ a zemi znamenaly buď krok ke svobodě, anebo k útlaku a utrpení.
Červnový atentát na Ferdinanda d’Este, následníka rakousko-uherského trůnu, vedl k 1. světové válce. Podle odhadů stála válka život přibližně 300 000 českých mužů. Ti se zapojili jak na straně Rakouska-Uherska, tak i na té druhé. S vidinou vlastní nezávislé vlasti založili legie ve Francii, v Rusku i v Itálii.
První světová válka skončila, vyrovnání mezi vítězi a poraženými ale předznamenalo další světový konflikt. Díky úsilí odbojářů, legionářů, diplomatů a politiků vzniklo samostatné Československo – malá země uprostřed Evropy, která za dalších 20 let opět přijde o svobodu.
Naše země překážela Adolfu Hitlerovi v jeho snaze ovládnout Evropu. Zástupci evropských mocností s ním proto začali vyjednávat o obětování části našeho území. Měli za to, že se jim tím podaří odvrátit další válku. Spletli se ale v Hitlerově touze po moci. Československo přišlo o Sudety, území s 5 miliony obyvatel, ale i vojenskými zařízeními, železnicemi a silnicemi.
Slováci vyhlásili samostatný Slovenský stát, kterým se přiklonili na stranu Hitlera. Německá armáda vstoupila do naší země a okupovala ji dlouhých 6 let. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, země pod terorem nacistů, ale i protinacistický odboj a exilová vláda v Londýně.
Ani v těžkých válečných letech někteří Češi svůj boj za svobodu nevzdali. Existovaly odbojové skupiny v zemi i v zahraničí, jejichž cílem bylo alespoň trochu znepříjemňovat nacistům jejich vládnutí. Nejvýznamnější odbojová akce se odehrála v roce 1942, kdy se podařilo smrtelně zranit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Na sklonku války vypuklo pražské povstání, na ulicích vznikaly barikády a lidé se snažili osvobodit důležité instituce. Začátkem května Protektorát osvobodila spojenecká vojska, ale ze skutečné svobody a nezávislosti se obyvatelé naší země těšili jen velmi krátce.
Jen pár let po válce Čechoslováci opět zažívali okamžiky plné obav z budoucnosti. Ohrožením jejich svobody byl státní převrat, kterým se země stala součástí sovětského mocenského bloku. Moci se ujali komunisté, kteří nastolili totalitní režim. Společnost byla donucena žít ve lži, bez naděje a vyhlídek na změnu.
Do komunistického Československa, které během 60. let zažívalo uvolňování poměrů a těšilo se z drobných krůčků k alespoň částečné svobodě, přijely tisíce tanků pěti zahraničních armád v čele se Sovětským svazem. Vojenský zásah znamenal návrat k tvrdé totalitě a některé sovětské jednotky se na našem území zdržovaly až do poloviny roku 1991.
Charta 77 se stala, stejně jako upálení Jana Zajíce a Jana Palacha, symbolem odporu proti komunismu. Dokument kritizující politickou a státní moc podepsala řada známých osobností a myslitelů v čele s Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem a Janem Patočkou. Znění charty bylo publikované v denním tisku v Německu, Francii i ve Spojených státech. Do poloviny 80. let dokument podepsalo zhruba 1 200 lidí.
Rozehnáním studentské demonstrace na Národní třídě v Praze začala sametová revoluce. Protivládní protesty byly natolik silné, že komunističtí předáci začali vyjednávat se zástupci demokratických hnutí o předání moci. O rok později oficiálně vznikla svobodná země, která se v roce 1993 rozdělila na samostatné Česko a Slovensko.
Když se český národ dostal do spárů Adolfa Hitlera, řada lidí opustila zkroušenou zemi s touhou bojovat.
„Byli to jak profesionální vojáci a piloti, tak studenti, řemeslníci, kuchaři nebo mechanici. Cesty pilotů a mechaniků nejprve vedly do Polska, po jeho pádu odcházeli tzv. jižní cestou přes Slovenský štát a Maďarsko do Jugoslávie nebo do Francie. Bojovali jak v Polsku, tak ve Francii i u Tobruku. Celosvětový věhlas si vysloužili ve službách Královského letectva v bitvě o Británii,“ přibližuje Filip Procházka, zakladatel KVH 276th Sqdn (reenacted) RAF.
Do bitvy o Británii se zapojilo téměř 90 českých letců, kteří si připsali více než 60 sestřelů. Obzvlášť úspěšný byl v této bitvě Josef František, který se stal se svými 17 sestřely jedním z nejúspěšnějších pilotů na straně RAF. Byl to ale svéráz, který nerespektoval pravidla a neváhal opustit formaci a útočit na Němce sám. Aby jeho morálku nemuseli neustále řešit, prohlásili ho za hosta u perutě.
Během války Čechoslováci zformovali tři stíhací a jednu bombardovací peruť, tvořili také polovinu 68. noční stíhací perutě a posilovali i další perutě RAF. Nejmladšímu Čechoslovákovi ve službách Královského letectva bylo pouhých 12 let, těm nejstarším okolo 60. Letci si získali pověst oddaných a šikovných bojovníků. „U civilistů byli populární a ti si rádi odnášeli jejich nášivky jako suvenýr.
O vztahu Britů a Čechoslováků svědčí i to, že si Charles Pickard, styčný důstojník u naší 311. perutě, nechal na uniformu našít domovenku ‚Czechoslovakia‘. A tři naši letci dokonce veleli britským perutím,“ popisuje Filip Procházka.
Prvním nezdarem nacistické armády byla bitva, která se jako jedna z prvních odehrávala ve vzduchu. Cílem nacistů bylo zdecimovat britské letectvo, odstřihnout nepřátelskou zemi od dodávek potravin a ovládnout ji. Ačkoliv měli Němci obrovskou převahu lidí i strojů, utrpěli ohromné ztráty. Zhruba 1 000 pilotů na straně Královského letectva vynikalo svým odhodláním a odvahou. Díky přímořským radarům a rozluštění tajné komunikace ze šifrovacích strojů Enigma měli Britové navrch.
Patříš mezi hrdiny?
Píše se rok 1940 a tobě je čerstvých 18 let. Slovensko, část tvojí vlasti, se přiklonilo na stranu nacistů. I proto se rozhodneš odejít bojovat za svobodu. V Jugoslávii tě sice na nějaký čas uvězní, pak se ti ale podaří projít Řeckem, Tureckem i Íránem, a dostaneš se do Francie. I ta ale brzy podlehla Hitlerovi, a tak pokračuješ do Anglie. Tam dokončíš letecký výcvik a jsi připravený do boje. Jak se zachováš?
Do vzdušných bojů se na straně RAF zapojily stovky československých letců. Podívej se na příběh Otty Smika, který měl víc odvahy než ty.
Vybral sis špatný stroj. Hrdina Otto Smik na něm nelétal.
Správná volba, vzhůru do boje za svobodu!
Otto Smik patří mezi legendy protinacistického odboje. Ve válce se mu povedlo sestřelit 16 nepřátelských letadel, zneškodnil 3 bezpilotní střely V-1, nákladní vlaky, lokomotivy a lodě. Jako jeden z mála Čechoslováků byl pověřený velením britské perutě. Britové ho měli za odvážného a výtečného pilota. Ani jemu se ale nevyhýbaly nehody. Když musel nouzově přistát v nacisty okupovaném Holandsku, podařilo se mu uniknout a vrátit se zpět jen díky místním obyvatelům, kteří jej několik týdnů ukrývali. Zahynul v listopadu 1944 během bojů nad Holandskem. Bylo mu teprve 22 let.
Po celé Británii i mnoha dalších místech tehdy bojující Evropy jsou rozeseté stovky hrobů československých letců, kteří během války přišli o život.
Mnoho z nich ale svůj hrob nemá. Ti jsou vzpomenuti v památníku Runnymede. Přeživší hrdiny čekal hořkosladký návrat do Československa. Do vlasti se totiž mohli vrátit až 3 měsíce po skončení války v Evropě, Sovětský svaz jejich návrat záměrně zdržoval. To byla předzvěst smutných osudů, které západní letce čekaly po komunistickém převratu. Spousta z nich byla trestána, vyslýchána, vězněna nebo donucena k odchodu ze země.
Reinhard Heydrich, jeden z hlavních organizátorů vyvražďování Židů, se na konci září 1941 stal zastupujícím říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava.
Cílem třetího nejmocnějšího muže nacistického Německa bylo zorganizovat vyvražďování obyvatel Protektorátu, které nacisté označili za Židy nebo odpůrce režimu. „V roce 1941 byl i přes četné zásahy gestapa stále aktivní odboj. Heydrich měl zajistit lepší život pro dělníky, aby mohli radostněji vyrábět zbraně pro wehrmacht a zdecimovat odboj,“ popisuje badatel Jiří Padevět.
Jeho bezohlednost, popravy vlastenců a zatýkání všech, kdo by mohli být odpůrci nacistů, stály Heydricha život. Útok na Heydricha patří mezi největší hrdinské příběhy tuzemských dějin, ačkoliv se pojí s krvavou odvetou a utrpením.
Představitelé vlády v exilu, stejně jako českoslovenští vojáci byli odhodlaní ukázat světu, že československý národ se s německou okupací nehodlá smířit. Měli v plánu zabít muže, který může za tisíce zmařených lidských životů.
Hned první den ve funkci vyhlásil Heydrich stanné právo. To umožňovalo popravit československé generály, sokoly, univerzitní vzdělance, vlastence, odbojáře a kohokoli dalšího, kdo třeba jen naznačil nesouhlas s nastoleným režimem. Kdo byl nepohodlný, toho čekal stanný soud. Neprovádělo se žádné šetření, soud postupoval velmi rychle a rozsudky byly připravené předem. Někteří obžalovaní o tom ani nevěděli. Výsledem „soudu“ byla poprava na šibenici, zastřelením nebo důmyslnou gilotinou, další možností bylo odvedení do koncentračního tábora, kde se popravy také vykonávaly.
Nacisté v průběhu necelých 4 měsíců popravili téměř 500 mužů a žen a dalších více než 2 200 lidí poslali do koncentračních táborů. Chladnokrevné vyvražďování Čechů vyvolalo zděšení exilové vlády v Londýně. Aby zástupci naší země podpořili zdecimovaný domácí odboj, rozhodli se spustit operaci Anthropoid. To byl krycí název pro tajnou misi, jejímž cílem bylo zlikvidovat Heydricha. Celý plán znalo jen několik lidí.
Troufneš si být odbojářem?
Už pár let bojuješ proti nacistům, za svoji statečnost sis ve Francii vysloužil vyznamenání Válečný kříž. Když nacisté porazili francouzská vojska, byl jsi evakuován do Anglie. Tam ses přihlásil do čtyřměsíčního výcviku pro speciální úkoly. Zařadili tě do výsadku Anthropoid a tvým úkolem je zneškodnit nacistu, který vyvražďuje tvůj národ. Je jasné, že se živý nevrátíš. Co teď?
Pomoc parašutistům poskytlo v Protektorátu spousta obyčejných lidí, kteří riskovali životy. Podívej se na příběh Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří měli víc odvahy než ty.
Po téhle zbrani sáhl Josef Gabčík, bohužel se mu ale při útoku zasekla. Tohle není správná volba. Podívej se, jak útok probíhal.
Dobrá volba! Pomocí granátu se Kubišovi podařilo poškodit vůz a zranit Heydricha. Jak útok probíhal?
Když seskočili z letadla nedaleko Prahy, několik měsíců se museli skrývat, než mohli zaútočit. K akci zvolili ostrou pravou zatáčku v Praze-Libni, kudy každý den projížděl Heydrich do své kanceláře na Pražském hradě a kde muselo jeho auto pokaždé velmi zpomalit. Osudnou bombu vhodil na auto Kubiš, Heydricha zranil kovový úlomek z karoserie a poranil mu žebro a vnitřní orgány. Zemřel po několika dnech v nemocnici na následky infekce.
Kubišovi, Gabčíkovi a dalším parašutistům se podařilo ukrýt v kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Gestapo o parašutistech vědělo kvůli zradě Karla Čurdy, který se po 20 dnech od útoku vydal do Prahy své spolupracovníky udat.
„Byl pod obrovským tlakem, jaký si nikdo z nás nedovede představit. Jeho zrada je sice neomluvitelná a zavinil krutou smrt stovek lidí, nejspíš se ale obával o osud svých nejbližších. Udal nejen svoje spolubojovníky, ale i všechny, kdo ho nechali přespat nebo mu ohřáli jídlo, včetně paní Svatošové, u které se před odchodem za gestapem ještě nasnídal,“ přibližuje badatel Jiří Padevět.
Gestapo díky Čurdovi rozpletlo odbojovou síť a její členy mučili, dokud nezískalo potřebné informace. Po dvou dnech brutálních výslechů se gestapo vydalo k ukrytým hrdinům. Ti s německými jednotkami několik hodin bojovali. Někteří padli v boji a ostatní si raději vzali život, než aby padli do rukou nepřítele.
Po útoku byl opět vyhlášen výjimečný stav.
Lidé nesměli po soumraku vycházet, zatčeno a popraveno bylo několik stovek příbuzných parašutistů a všech ostatních, kdo jim během operace pomáhali. Teror proti českému obyvatelstvu ještě zesílil. Kvůli podezření, že někteří obyvatelé vesnic Lidice a Ležáky mohli spolupracovat s parašutisty, byly tyto obce nemilosrdně vypáleny a obyvatelé vyvražděni. Těla parašutistů byla pitvaná a jejich hlavy uchovány, nacisté je plánovali vystavit v muzeu zločinu.
I když si zneškodnění Heydricha vyžádalo obrovské oběti, jedná se o nesmírně důležitý okamžik našich dějin, který dal světu najevo, že nesouhlasíme s nacistickou nadvládou. Velká Británie a Francie prohlásily Mnichovskou dohodu za neplatnou, a tak Československo mohlo po válce počítat s navrácením území Sudet.
„Útok na Heydricha je jednou z hvězdných událostí našich moderních dějin. Nejen díky našim vojákům, kteří i přes řadu komplikací splnili rozkaz, ale i díky nejméně 300 civilistům, kteří parašutistům pomohli bez nároku na odměnu a přes hrozbu smrti svojí a svých blízkých. Tyto lidi bychom si měli neustále připomínat,“ myslí si badatel Jiří Padevět.
Krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády během 1. světové války utvořili legie.
Ty bojovaly na frontách v Itálii, Francii a v Rusku a jejich cílem byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa. I když jim za vlastizradu hrozil trest smrti, na konci války čítala legionářská vojska více než 140 000 vojáků. Tisíce z nich zaplatily za naši svobodu svými životy.
Trvalo 2 roky, než se legionáři po válce dostali domů. To proto, že se vraceli po moři okolo světa. Z Vladivostoku odplouvaly lodě buď přes Ameriku, nebo přes Indický oceán až do italského Terstu.
První transport vyrážel na začátku roku 1919, následovalo dalších 35 převozů.
Evakuace trvala rok a osm měsíců. Jako poslední odplula 2. září 1920 americká loď Heffron, 140 metrů dlouhá nákladní loď. Přivezla téměř 1 000, po třech měsících na moři velmi unavených pasažérů.
Prvním velkým úspěchem československých legií byla bitva u ukrajinského Zborova. Legionáři prorazili čtyři linie rakousko-uherské armády na frontě široké 5 kilometrů. Zajali spoustu nepřátel a získali potřebnou výstroj a výzbroj, ačkoliv byli ve velké početní nevýhodě. Později dokázali zablokovat milion rakouských a německých zajatců, kteří měli namířeno na západoevropskou frontu. To byl podle historiků jeden z klíčových momentů, které zkrátily válku o několik měsíců.
Na konci války se legionáři ocitli uprostřed Sibiře ve velkém ohrožení. Potřebovali se dostat v pořádku domů, jejich návratu však zamezili bolševici a občanská válka. Aby legionáři neskončili v pracovních táborech, museli se probojovat územím o délce přes 7 000 kilometrů. Nehostinná Sibiř se stala na několik dlouhých let jejich útočištěm.
Troufneš si být legionářem?
Vystudoval jsi vysokou školu a stal ses profesorem. Před válkou jsi odjel za příbuznými do Ruska, kde ses měl živit jako učitel cizích jazyků. Jenže pak přišla válka. Rozhodl ses vstoupit do ruské armády a poté i do československých legií. Za svoje počínání jsi získal řadu vyznamenání, podařilo se ti například převést část rakousko-uherského pluku do ruského zajetí a svou půlrotu vyvést z obklíčení. Tvojí další bitvou bude ta u Zborova, kde budou legionáři v obrovské početní nevýhodě. Máš na to dost odvahy?
Legionářům vděčíme za to, že jsme před více než 100 lety mohli založit vlastní stát. Podívej se na příběh Karla Vašátka, který měl víc odvahy než ty.
Tuhle zbraň dobře znal legionář Karel Vašátko, jeden z československých hrdinů 1. světové války. Podívej se na jeho příběh.
Tahle zbraň v roce 1917 ještě neexistovala. Podívej se na příběh legionářského hrdiny Karla Vašátka.
Jedním z hrdinů československých legií a bitvy u Zborova byl Karel Vašátko. Jako velitel roty vedl útok 60 granátníků v první útočné linii, proslul ale i nebezpečnými průzkumnými akcemi v nepřátelském území. Střepina granátu mu prorazila temeno hlavy. Z bitvy u Zborova odcházel raněný i jeho bratr Václav. Za bitvu obdržel Karel další vyznamenání včetně Soldatského kříže sv. Jiří, který byl udělován důstojníkům z rozhodnutí vojáků.
Karlovo zranění ošetřili jen provizorně v polní nemocnici, později se odjel léčit do kyjevské nemocnice. Chyběla mu část lebeční kosti, a tak chodil s obvázanou hlavou a trpěl velkými bolestmi. I tak se ale rozhodl pro přesun na frontu do Francie. Na začátku roku 1919 zemřel na zánět mozkových blan v důsledku nezdařilé operace lebky v čeljabinské nemocnici. Byl nejlépe dekorovaným československým důstojníkem z 1. světové války.
Legionáři byli nadšení, že se konečně vrací domů, už na cestě si ale všímali poválečného zmaru.
Posledních přijíždějících legionářů si 2 roky po konci války nikdo nevšímal. Jejich nejbližší je už oplakali a vlastní děti je nepoznávaly. Legionářům docházelo, že se ocitli ve světě, o kterém mnoho nevědí. A i když patřili mezi první československé hrdiny, čekal je krutý osud. „Komunisté o legionářích šířili lži, jako že ukradli carský poklad nebo že masakrovali ruské obyvatele. Snažili se je vymazat z historie,“ přibližuje Jiří Charfreitag z Československé obce legionářské. Legionáři byli jak nacisty, tak komunisty trestaní a nesmělo se o nich příliš mluvit.
České a československé dějiny jsou plné příběhů odvážných hrdinek a hrdinů, kteří pomohli národu ke svobodě. Připijte si na ně rumem Heffron, pojmenovaným na počest posledního transportu československých legionářů. Bez nich bychom svobodu ani vlastní zemi nejspíš neměli.
