Seznam Native ve spolupráci s 
Seznam Native ve spolupráci s
Praha se mění. Městské čtvrti ožívají a na brownfieldech, zchátralých a zanedbaných místech, rostou bytové domy, kanceláře a místa pro sousedské setkávání. V některých čtvrtích fungují sousedské komunity. Podívejte se, co v Praze pohání sousedský život a jak se čtvrti proměňují.
Dříve dělnická čtvrť s továrnami a kouřícími komíny se po ničivých povodních proměnila k nepoznání. V Karlíně to žije. Ruch během všedních dní s večerem střídá pohoda na Karlínském náměstí, kde skupinky lidí sedí na trávě a někteří popíjejí pivo donesené z přilehlých hospod.
Ptejte se i bezdomovců. Amsterdamští urbanisté chtěli vytvořit funkční plán města. Podařilo se jim to díky tomu, že se zeptali 7 tisíc lidí na to, jak by vypadalo jejich město snů. Naslouchali bezdomovcům, dětem, studentům, podnikatelům i politikům nebo cizincům, kteří v Amsterdamu žijí. Jejich nápady dali dohromady a díky tomu dokázali zformulovat plán města, který bude realitou v roce 2040. Ten přijala městská rada jednomyslně a žádné výhrady neměla ani veřejnost.
Pro každou městskou čtvrť je důležité propojení kanceláří, obchodů, restaraurací a služeb. To je obvyklé pravidlo v evropských městech. Kdyby se v místě nenacházely kanceláře, nevzniknou obchody a podniky nebo nebudou peníze na budování a provozování parků a hřišť.
Čtvrť je kombinací kancelářských budov, bytových domů a podniků všeho druhu. Některé z nich si zachovaly romantické pavlače. O zábavu se v Karlíně starají hospůdky, restaurace i luxusní bistra. Unikátní je prostor Kasáren Karlín, kde se nachází kulturní a společenské centrum. Jedná se o místo, kde se setkávají lidé různých generací. Kromě kavárny a kina, které se nalézá uprostřed starého vypuštěného bazénu, se tu nachází také galerie, bar, ohniště a sportoviště. Partičky lidí z kanceláří po večerech vyrážejí ke břehu Vltavy, kde se nachází Přístav 18600, místo pro grilování, plážový volejbal a neskutečnou pohodu.
V Invalidovně se kromě letního kina a komunitní zahrady nachází také pobočka kavárny Divoké matky. Ta je jako stvořená pro všechny unavené rodiče a neposedné děti. V prostoru Invalidovky, která měla být původně devětkrát větší a tvořit malé soběstačné městečko válečných invalidů, dnes můžete navštívit výstavy a další kulturní akce. Vyzvanači kvalitní kávy se v Karlíně scházejí v podniku Můj šálek kávy, občasné trhy a festivaly zase lákají místní na Karlínské náměstí a nedaleké Forum Karlín zase hudební fanoušky ze všech koutů světa.
Ve čtvrti se mísí gastronomie ze všech koutů světa. Karlín byl druhým místem v Praze, kde jste před lety mohli ochutnat vietnamskou polévku Pho (první byla vietnamská tržnice Sapa). Dnes si tu můžete dopřát i kanadskou specialitu poutine, trhané maso s hranolkami, omáčkou a sýrem nebo objevit mezinárodně oceňovaný podnik Eska. Nevynechejte ani designové rodinné bistro Proti proudu a Nejen bistro, kde se všechno točí okolo Josper grilu. Ten funguje jako gril i trouba v jednom a při vysoké teplotě opéká ze všech stran.
Karlín je moderní čtvrtí, kde se mísí přeživší staré budovy s těmi novými, z nichž je mnoho chlazených vodou z nedaleké řeky. Nebýt povodní a pětisetleté vody, která se v roce 2002 vyšplhala až do 5 metrů, Karlín by nejspíš zůstal ušmudlaným předměstím.
Paradoxně díky vodě je dnes Karlín lukrativní adresou, místem pro hipsterské podniky, start-upy i uznávané firmy. Někteří starousedlíci však říkají, že povodeň vzala čtvrti kromě 25 domů i její kouzlo. Obnova Karlína stála více než 7 miliard korun, desítky obyvatel se musely vystěhovat.
Na konci 19. století byl Karlín 6. nejbohatším českým městem.
Fungovala tu řada průmyslových podniků. Nacházela se tu první strojírna a plynárna v českých zemích.
V rámci přípravy lokality Libeňské doky byla provedena sanace dna lagun na ploše cca
0m2
Na místě libeňského poloostrova, kde se nyní nachází bytový a kancelářský komplex DOCK, fungoval začátkem 19. století přístav a poté i loděnice. Laguna bude sloužit i v budoucnu, po jejím dobudování. V případě povodní je ochranným přístavem pro lodě z celé Prahy. V takové situaci se přes ni natáhnou lana a k nim se lodě přivážou.
Ještě než se na poloostrově začaly stavět bytové domy, bylo třeba odvézt tuny kontaminovaného bahna.
Architekt Eduard Trembulák ze studia Ian Bryan Architects se věnuje revitalizaci pražských brownfieldů. Stojí například za částí libeňské rezidenční čtvrti DOCK, která se nachází na místě bývalé zdevastované loděnice na libeňském poloostrově. “Každý má představu o kvalitním bydlení jinou, pro mě je klíčové bydlet v dobré lokalitě, která je navázaná na městskou infrastrukturu,” říká. Aby čtvrť začala žít, je podle něj důležité vytvořit místo pro setkávání lidí, mít nedaleko obchody, školy a místa, kde se dá trávit volný čas. “Architekti pracují s emocemi, v projektu DOCK šlo o vztah k vodě. Chtěli jsme přírodu zpřístupnit a využít. Jednotlivé domy jsme zasadili do zvlněné parkové zeleně, z každého bytu v docích jsme se snažili co nejvíce zpřístupnit protékající řeku výhledy a vnitřní síť chodníků v areálu jsme napojili na síť městských cyklostezek v okolí,” vysvětluje.
Živou městskou čtvrť podle něj zajistí správná kombinace kanceláří, kaváren, míst pro využití volného času a bydlení. “Je potřeba nad tím přemýšlet, aby lidé čtvrť neopouštěli s koncem pracovní doby,” dodává architekt, který v dětství bydlel na sídlišti, a o to víc si váží domů, které mají charakter, jsou jiné než ostatní a jsou v souladu s lokalitou, kde se nachází. V Evropě je takových domů víc než v Austrálii nebo v Asii. “Například i v DOCK je každý dům barevně, geometricky a částečně I materiálově trochu jiný, aby se s ním jeho obyvatelé mohli snadněji identifikovat,” dodává. Zároveň ale říká, že každý dům musí být nadčasový. Už jen proto, že jeho stavba se může realizovat až za několik let od prvotní myšlenky a skici.
V Karlíně také vznikla první elektrická tramvaj. K Praze se město jako čtvrť připojilo až v roce 1922.
“Praha stále hledá vizi na 50 let dopředu. Vizi vzkvétajícího, provzdušněného a dobře organizovaného města pro dvojnásobný počet obyvatel, které i s pomocí nových technologií zajistí pohodlný život svým uživatelům. Myslím, že Praha není na budoucnost připravená.”
Michal Postránecký
Architekt a urbanista Michal Postránecký stojí v čele Centra města budoucnosti na ČVUT. Věnuje se tomu, aby Praha rostla a stala se více “chytřejší” díky moderním technologiím i zdánlivě jednoduchým řešením. Někdy k pohodlnějšímu životu ve městě stačí dobře rozmístěné stojany na kola, parkovací dům místo rozlehlého parkoviště nebo “obydlené” podchody pod rušnými silnicemi.
“Území měst bychom měli rozvíjet na základě analýzy dat získaných z různých senzorů. Dnes se o městu a o potřebách jeho obyvatel dá zjistit mnoho věcí. Můžeme zjistit, jak a proč se lidé chovajív různých situacích a díky tomu navrhnout lépe organizované město, zjednodušit jeho průjezd a podobně,” říká Postránecký.
“Developeři a investoři by se měli zabývat především projekty, které obstojí i v budoucnu. Měli by investovat do staveb, jejichž obyvatelům se v nich bude i za 30 let pohodlně a spokojeně žít.”
“Město je živý organismus, je třeba se o něj starat stejně jako se staráme o svá těla. Je proto důležité využívat technologie i k tomu, abychom šetřili životní prostředí,” dodává. Změny se podle něj nemají jen zastavovat, ale usměrňovat. “Zákaz segwayů, ekologického způsobu dopravy, není řešení. Jít cestou zákazů se nevyplácí, technologie se do našich životů stejně prolínají. Teď se někde uvažuje o zákazu parkování elektrických koloběžek na chodnících. V tom bychom myslím byli první na světě. Neumíme přicházet s řešením,” upozorňuje Postránecký a dodává, že dalším z nesmyslných zákazů je ten omezující výstavbu výškových či inovativních a futuristiských staveb v Praze.
Centrum města budoucnosti propojuje akadamické výzkumníky a komerční sféru včetně developerů, navazuje kontakty se zahraničními odborníky na inovační technologie, kteří mají know-how v oblasti smart cities a vdechují jim v Česku život. “Chceme do Česka přivést inovace, naučit investory, jak do inovačních projektů investovat a jak je zužitkovat,” dodává.
Ačkoliv náplavek je v Praze několik, ta nejznámější je spjatá s Rašínovým nábřežím, kde se odehrávají farmářské trhy, gastronomické festivaly, tančírny, koncerty a další kulturní akce.
Už dlouho se mluví o obnově promenád podél Vltavy. Velmi ambiciózní plán představilo vedení města v roce 2017, kdy plánovalo u Vyšehradské skály zřídit plovoucí bazén s čistou vodou. Plovoucí lázně mají skutečně vzniknout, a to v roce 2020. Kromě venkovních koupališť mají nabídnout také vnitřní vířivky a občerstvení. V současnosti se usilovně pracuje na rekonstrukci šesti historických kobek, které původně sloužily k uskladnění materiálu převáženého loděmi. Na jaře by v nich měla vzniknout galerie, kavárna a veřejné toalety.
Vltava se stala prvním architektem Prahy. Dávno předtím, než se tu usídlili lidé. Řeka vytvořila ostrovy a meandry. Ještě na začátku 20. století byla zdrojem pitné vody i odpadní stokou. Zajišťovala dopravu a zároveň dopravě bránila. Ve druhé polovině 19. století vznikla pražská nábřeží a nové mosty. Bydlení podél břehů bylo už tehdy luxusní.
Náplavka na Rašínově náměstí ožila před 10 lety farmářskými trhy, kam pravidelně míří jak místní, tak turisté. Do Prahy přivedli farmářské trhy manželé Sedláčkovi. Náplavka je podle Sedláčkových vhodnou lokalitou pro farmářské trhy, a to i proto, že nablízku není obchodní centrum.
Málokdo tehdy věřil, že se opuštěnou náplavku podaří oživit. Váhali i samotní farmáři. “Inspirovali jsme se v Německu, Rakousku i v jihoevropských zemích. Líbilo se nám, jak tam fungují trhy, slavnosti a jarmarky,” říká Šárka Sedláčková. Na prvním trhu prodávalo své zboží 28 prodejců, dnes se trhů zúčastňuje až stovka stánkařů. “Pořád potkáváme nové lidi, vznikají nové farmy, objevují se noví pěstitelé, chovatelé a výrobci. Pořád nás to baví,” říká Jiří Sedláček, který spoluzaložil spolek Archetyp provozující kromě Náplavky i trhy na holešovickém Heřmaňáku a na Kubáni v Praze 10. “Za 10 let už máme tolik zkušeností a tak dobrou intuici, že poznáme dobré farmáře i to, zda je jeho česnek opravdu český. S každým se potkáme, navštívíme jeho výrobnu a zjistíme, z jakých zdrojů vyrábí nebo jak chová zvířata,” dodává.
“Za tržištěm musí stát místní komunita, někdo, kdo pro to bude žít.”
Trh je tak oblíbený, že pro milovníky klidu je nejlepší přijít hned ráno kolem osmé hodiny. “V deset už to tu začíná houstnout, přicházejí návštěvníci i na oběd. Každou sobotu na náplavku zavítá zhruba 3 tisíce lidí, z nichž je většina místních,” říká Šárka Sedláčková. Kromě náplavky provozuje spolek Archetyp ještě trhy na Řezáčově náměstí a na Kubánském náměstí.
Organizátoři postupně snižují jednorázové obaly, kromě kelímků na studené i teplé nápoje se chtějí zbavit i plastových tašek a sáčků. Vratné kelímky doplňují recyklovatelným nádobím, brčky a příbory. Stejně tak tašky jsou papírové.
“Praha by si zasloužila nádherné náplavky, plné zeleně, prostoru pro lidi a laviček na odpočinek. Jsou to důležitá místa pro setkávání a pro místní lidi.”
Martin Barry
Architektem se chtěl Američan Martin Barry stát už ve druhé třídě, kdy měl namalovat obrázek povolání, kterému se chce věnovat. Namaloval sice stavaře ve žluté helmě, paní učitelka mu ale navrhla, že by se mohl stát i architektem. A to ho zaujalo. Nadšení mu vydrželo během celého studentského života, na střední škole navštěvoval hodiny architektury a věděl, že se chce architektuře věnovat. Vystudoval krajinářskou architekturu a také ekonomii a historii. Mládí strávil na stavbách, kde pracoval jako brigádník. “Zatloukal jsem hřebíky nebo nosil materiál na střechu, ve svých 20 letech už jsem řídil tým 10 lidí. Už na vysoké jsem založil vlastní stavební firmu, díky které jsem financoval svoje vysokoškolské studium,” vypráví Martin.
Brzy si uvědomil, že se nechce věnovat budovám, ale veřejnému prostoru. Pracoval v 15 různých zemích a v roce 2011 zavítal poprvé do Prahy. “Nikdy předtím jsem tu nebyl, nikoho jsem tu neznal a kývl jsem na nabídku ČVUT učit na Fakultě architektury v rámci Fulbrightova stipendia. Bylo to šílené, ale chtěl jsem využít možnosti žít v Evropě,” popisuje Martin, který od té doby v Praze zanechal výraznou stopu. Stál u vzniku organizace reSITE, která se věnuje urbanismu a životu ve městech. Na stejné téma pořádá i mezinárodní konferenci, která letos nese název Regenerate a opět spojí architekty, urbanisty, starosty, developery, inovátory a aktivisty. “reSITE se podařilo stmelit dohromady globální komunitu, která má vliv na zlepšování obyvatelnosti měst, s jasným posláním: každý z nás disponuje kreativitou, zdroji a sílou učinit města, která milujeme a kdežijeme, lepším místem, ať už s ohledem na klimatické změny, udržitelný růst nebo občanskou vybavenost,” říká Martin.
Sám je toho příkladem. Loni založil gastronomický market Manifesto na místě brownfieldu u Masarykova nádraží. Na nevyužívaném místě, kde se povalovaly odpadky, tu dnes své pokrmy nabízí více než 20 restaurací. Manifesto se nově rozšířuje i na Smíchov a v plánu jsou i další místa v Praze i za hranicemi. V Manifestu se scházejí místní a turisté, žije vlastním životem. Hostil taky 200 kulturních akcí, které jsou přístupné zdarma a položil základy silné komunity.
“Život ve městě závisí na tom, jestli je možné městem projít pěšky. Důležité jsou pasáže, kudy se dá projít a zkrátit si cestu.”
Martin žil dlouhé roky na Letné, nedávno se přestěhoval do samotného srdce Prahy, na Staré Město. “Vyhovují mi široké ulice, auta, která se pohybují velmi pomalu, a mám pocit, že jsem tu součástí komunity, protože jen velmi málo lidí v centru Prahy doopravdy žije. Je to vlastně vesnice o několika stovkách obyvatel, což jsem nečekal, ale líbí se mi to. Potkáváme se pořád ve stejných kavárnách a známe se docela dobře,” popisuje život v centru Prahy architekt.
Praha se za posledních 5 let podle Martina Barryho v lecčems změnila. “Veliké změny se týkají gastro scény, restaurace jsou hezčí, servis kvalitnější a nabídka pestřejší. Stejně tak doprava se zlepšuje, vyrostla tu také řada zajímavých budov,” uvažuje architekt, který našel zalíbení v brownfieldech. “Na opuštěných a zchátralých místech ve městech se cítím dobře, je to součást historie a zároveň cítím tak trochu smutek. Líbí se mi, že na takových místech mohu být sám a obdivovat divokost,” popisuje.
Letná, kopec mezi Holešovicemi a Hradčanami, patří k pražským čtvrtím, kde to žije.
Milada, tedy třída Milady Horákové, je ústřední ulice na letenském kopci. Najdete na ní spousty restaurací a designových obchůdků, ale i železářství, optiku, lékárnu nebo knihkupectví. “Je to taková malá vesnice,” dodává Matěj Kočí z Baru Cobra. Na rušné ulici najdete vše, co potřebujete. Kromě speciálek prodávající zboží z celého světa tu můžete ochutnat indickou, vietnamskou, italskou, japonskou nebo českou kuchyni, chlebíčky, hot dogy, kebaby, vafle nebo palačinky. Anebo třeba veganské sushi sendviče.
Ráno se Letenští scházejí na snídaně do místních kaváren, sportovci i maminky s dětmi zase vyrážejí do Stromovky či Letenských sadů, Letná však patří i těm, kteří vyhledávají nevšední gurmánské zážitky nebo si chtějí pořídit designový šperk, oblečení či nábytek. V ulicích se potkávají jak starousedlíci, tak mladí lidé, bohémové a kreativci, kteří čtvrť postupně proměňují.
Rozlehlé Letenské sady nabízejí útočiště běžcům, cyklistům, in-linistům i skateboardistům. Gigantický Stalinův pomník shlížel na Prahu do roku 1962 a v roce 1991 byl na jeho místo instalovaný metronom sochaře Vratislava Nováka, který jej nazval Stroj času a varuje před opakováním minulosti.
Rozlehlé Letenské sady nabízejí útočiště běžcům, cyklistům, in-linistům i skateboardistům.
S Letnou je už několik let spjatý Bar Cobra. Na místě, kde dlouhé roky fungovala zaplivaná stejnojmenná herna, si místní dopřávají snídaně, obědy, odpolední kávu i zábavu skoro až do rána. A není divu, že se útulný podnik stal oblíbeným místem pro setkávání. Před pár týdny oslavil své třetí narozeniny.
“Vadilo nám, že na Letné není pozdě v noci kam jít. Letenští museli vyrážet do města a ráno se vracet. Když jsme zjistili, že se herna ruší a prostor je k pronájmu, neváhali jsme,” říkají majitelé baru, kteří zároveň stojí za nedalekým kinem Bio Oko. Parta kamarádů se pustila do přebudování smradlavého prostoru se zchátralými automaty a dávno prošlapanými koberci. Dnes je jejich podnik vyhlášený a majitelé plánují expanzi na zahrádku do vnitrobloku a do sklepa, který by chtěli využít pro výrobu vlastních nápojů. Uvažují také o pořádání akcí pro sousedy.
Matěj Kočí se narodil na Smíchově, před pár lety se připojil k partě Aerofilms, která distribuuje filmy do artových kin. “Na Letné pracuji a střídavě jsem tu i bydlel, čtvrť jsem si zamiloval. Byl jsem součástí její proměny a všímám si toho, jak se mění i teď. Zároveň si ale myslím, že Letná neztratila nic ze své nátury,” říká Matěj Kočí, provozní manažer Baru Cobra.
“Letná člověka pohltí. Měl jsem pár období, kdy jsem z Letné hodně dlouho nezamířil jinam. Mám tu všechno, co potřebuju.”
Letná je pro mě především sousedská komunita. Bydlí tu spousta lidí, kteří chtějí o Letnou pečovat. Do nedalekého železářství chodím tak často, že už si s majitelem tykáme a navzájem si vypomáháme, spousty věcí jsme si nejprve půjčili a až pak zaplatili. Sousedské potkávání tu funguje. Do toho se sousedé potkávají i ve virtuálním světě, prostřednictvím facebookové skupiny Letenská parta se dokáže velmi rychle najít zaběhnutý pes nebo ztracená šála. “Letná je geniální místo, kde je všechno poblíž, dva velké parky, řeka. Možností, co dělat, je tu spousta,” říká Matěj.
Na rozhraní Strašnic, Žižkova a Vinohrad vzniká nová lokalita Hagibor, která má ambice na to se stát místem plným života. Moderní čtvrť nabídne bydlení, prostor pro kanceláře, kulturu i aktivní odpočinek.
Hagibor, název oblasti v Praze 10, vychází se stejnojmenného židovského sportovního klubu, který zde působil. Pražská židovská obec zde zbudovala chorobinec a sportoviště. Hagibor se po německé okupaci stal jedním z posledních míst v Praze, kde si židovské děti mohly hrát nebo se scházet, a tak sem pěšky chodily i z odlehlých částí Prahy. V oblasti dnes sídlí rádio Svobodná Evropa nebo klub Bohemians Praha.
Jako první vzniknou dva rezidenční domy. Každý z nich je jiný, spojuje je dvůr, který je místem pro setkávání. Celkem má v nyní zanedbané části této čtvrti vyrůst pět rezidenčních domů a pět kancelářských budov. “Prostor byl dlouho nevyužitý, a to i proto, že se k němu váže spousta technických obtíží a omezení,” vysvětluje Eduard Trembulák, podle jehož architektonických návrhů se bude stavět rezidenční část.
“Dvůr je spojený s ulicí i se zelení. Kromě laviček se tu nalézá i místo pro grilování,” jmenuje architekt Eduard Trembulák, který na projektu developerské firmy Crestyl se svým týmem spolupracuje. V okolí domů se nalézá hřiště pro pétanque, obchody a počítá se také s výstavbou nové mateřské školky. Výhodou je blízkost stanice metra Želivského. V rámci projektu vyroste dvouhektarový park, hned vedle něj se nachází sportovní areál s tenisovými kurty a multifunkční halou. Za celou urbanistickou koncepcí a návrhem kanceláří stojí architektonické studio Bogle Architects.
Členitá struktura domů poskytuje obyvatelům v každém z 650 bytů stín a soukromí. Každý z bytů má také vlastní terasu či balkon.
Projekt Hagibor je unikátní tím, že bude domovem souboru PKF – Prague Philharmonia, dříve známého pod názvem Pražská komorní filharmonie. Ta vznikla v roce 1994 díky proslulému dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi. „Již od vzniku našeho orchestru hledáme důstojné sídlo, které bude odpovídat tomu, co chceme reprezentovat – svěžest, energičnost a perfekcionismus, stejně jako lásku k hudbě, kterou vkládáme do každého koncertu,“ říká Radim Otépka, ředitel filharmonie. „V projektu Hagibor budeme mít vše postaveno přesně podle našich potřeb a získáme tak i plnohodnotnou zkušebnu, která nám v současné době citelně chybí a určitě pomůže našemu dalšímu rozvoji. Věříme, že se nám podaří dodat celému místu další, kulturní rozměr.“
V Hagiboru vyroste kromě bytových domů a kanceláří také multifukční sál s kapacitou několika stovek diváků doplněný o kavárny a obchody. “Věříme, že filharmonie stmelí místní lidi a pomůže jim vytvořit komunitu,” dodává architekt Eduard Trembulák.
Na opuštěných místech, kde kdysi stály továrny nebo nádraží, se v Praze stále častěji staví byty. Nevyužívané plochy bývají nedaleko centra, a tak jsou žádanými lokalitami. Nový život zchátralým lokalitám dávají developeři. Podle studie Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy se v brownfieldech realizuje 40 procent pražské bytové výstavby. Mezi brownfieldy patřila kromě Hagiboru i parcela pod karlínskou rezidencí Dock, kde dříve stála zchátralá loděnice. Takových lokalit je ale v Praze spousta, na Smíchově, Žižkově, ve Vysočanech nebo u Masarykova nádraží.
Řada developerů ale místo náročnějšího zahušťování měst volí “kobercové” výstavby na okrajích měst. Ty ale nemají šanci žít od rána do večera a přes týden žijí jen velmi málo. Včlenění brownfieldů zpět do živého města je vždy složitý úkol, který řeší v posledních letech řada evropských metropolí. Projekt Hagibor se tak proto spojil s nejvýznamnějším krajinářským architektem současnosti Michelem Desvignem, který v nové čtvrti plánuje dvouhektarový park a designuje veřejný prostor.
První domy nově budované čtvrti Hagibor nabízejí 138 bytů s dispozicemi od 1+kk až po 5+kk, každý z nich s balkonem nebo s terasou. Rozměry bytů se pohybují mezi 40 a 260 metry čtverečními. Oba domy budou mít centrální recepci s ostrahou a nonstop provozem a službami.
Chci bydlet v Hagiboru