Vydejte se po stopách československých legionářů, kteří na konci Velké války obepluli svět.
Píše se 11. listopad roku 1920. Do italského přístavu ve městě Terst připlouvá obrovská, 140 metrů dlouhá nákladní loď Heffron. Místo obilí, ovoce nebo uhlí veze téměř tisíc, po třech měsících na moři unavených pasažérů. V očích mají spoustu rozporuplných pocitů. Nadšení z toho, že se po letech vracejí ze Sibiře domů, střídá překvapení z poválečného zmaru.
Zatímco byli pryč, svět se změnil. A to i jejich zásluhou. Legionáři, tedy vojenské jednotky dobrovolníků z první světové války, kteří nejprve bojovali proti Rakousko-Uhersku a později byli prvními československými vojáky, jsou opomíjeným střípkem tuzemské historie.
Poslechněte si úryvek z dopisu legionáře Miloše Suma
27. ledna 1919
Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude potřebovat.
Nejvíce československých legionářů bojovalo na frontách v Rusku, ve Francii a v Itálii. Koncem války čítala československá zahraniční vojska více než 140 000 vojáků. Dodnes jsou považováni za hrdiny, ale neprávem i za kolaboranty a vlastizrádce.
„Legionáři se dobrovolně rozhodli bojovat za svobodu. To se později nacistům ani komunistům nehodilo. V Rusku úspěšně bojovali s bolševiky, což jim nemohli zapomenout. Proto o nich šířili lži, jako že ukradli carský poklad nebo že masakrovali ruské obyvatele. Komunisté se je snažili vymazat z historie.“
Jiří Charfreitag z Československé obce Legionářské
Kde se vzali legionáři?
Legie utvořili krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády. Ti se po zajetí rozhodli vstoupit do legií a bojovat na straně nepřátelských vojsk proti Německu a Rakousko-Uhersku, a to i proti českým a moravským vojákům loajálním habsburské monarchii. Za vlastizradu jim hrozil trest smrti.
Mnozí z nich se obávali možné perzekuce jejich rodin ve vlasti, a tak až do skončení války raději nepsali domů, aby se o jejich členství na legionářské straně nikdo nedozvěděl. Jejich cílem bylo revoltovat vůči monarchii a později i napomoci vzniku samostatného Československa.
Označení „československé legie“ vznikl až po válce, za války se používalo označení „revoluční dobrovolná vojska“.
Naši hrdinové. Kdo byli legionáři?
Nejvíce československých legionářů bojovalo v Rusku. Československé legie tam vznikly jako první a zanikly jako poslední.
Nejméně 100 legionářů v Rusku bojovalo za samostatné Československo.
Přibližně 100 legionářů v Rusku položilo za svobodu svůj život.
Dříve než byly legie v Rusku zformovány, museli českoslovenští legionáři zaslat několik žádostí ruské armádě. Trvalo dlouho, než Rusy přesvědčili o svém záměru. Mezitím, v polovině srpna 1914, zformovalo 730 legionářů v Rusku dobrovolnou jednotku nazvanou Česká družina. Ta mohla bojovat v rámci ruské armády, protože její součástí byli kromě krajanů i osadníci Volyně a Kavkazu, kteří měli ruské občanství. Někteří z ruských vojenských a politických představitelů však byli proti vzniku československých jednotek. K rozmachu legií velmi pomohla také návštěva Tomáše Garrigua Masaryka, který se snažil Rusy přesvědčit o nutnosti legií.
Zásluhy od Zborova
V bitvě u ukrajinského Zborova se československé legie vyznamenaly, a i díky tomu mohly v roce 1917 vznikat další legionářské jednotky, které se na začátku roku 1918 s desetitisíci muži vymanily z područí ruské armády a staly se odpovědné Tomáši Garriguovi Masarykovi. Jednalo se o první významnou vítěznou bitvu, na kterou se vzpomínalo ještě dlouho po konci války.
Legionářským úspěchem bylo zejména proražení čtyř linií rakousko-uherské armády na frontě široké 5 kilometrů. Českoslovenští legionáři během útoku zajali spoustu mužů z nepřátelských vojsk a získali válečnou výstroj a výzbroj. Historici uvádí, že 3500 legionářů s podporou Rusů dokázalo porazit zhruba 5500 rakousko-uherských a německých vojáků.
Můj dědeček legionář: příběh divadelníka a legionáře Štěpánka
Ruští legionáři měli obrovskou podporu Tomáše Garrigua Masaryka. Hned jak mohl, jel je navštívit. Mnozí z legionářů teprve po jeho návštěvě získali jistotu, že jejich konání má smysl.
Na podzim roku 1917 se v Rusku schylovalo k bolševické revoluci a legionáři se ocitli v zemi rozpolcené občanskou válkou. Po uzavření brestlitevského míru v březnu 1918 se měly československé jednotky přesunout z Ukrajiny do Ruska a po transsibiřské magistrále do tichomořského přístavu Vladivostok a poté loděmi na západní frontu do Francie, kde pokračovaly boje až do listopadu 1918. Sám Stalin se zaručil za návrat legionářů přes Sibiř, přesun ale zablokovala vojska bolševické vlády, a tak se československé pluky ocitly uprostřed Sibiře ve velkém ohrožení. Aby legionáři neskončili v pracovních táborech, museli se probojovat územím o délce přes 7 000 kilometrů.
Tak začaly boje o transsibiřskou magistrálu, jejich jedinou šanci, kudy odejít z Ruska. Kdyby ji bolševici zcela uzavřeli, legionáři by se domů už nikdy nepodívali. Nehostinná Sibiř se na několik let stala jejich útočištěm.
Legionáři dokázali zablokovat milion rakouských a německých zajatců, kteří měli ze Sibiře mířit na západní frontu do Evropy. To byl klíčový moment, který společně se vstupem Spojených států do války přispěl k vítězství Dohody a nejspíš i ke zkrácení války o několik měsíců. Kdyby se legionáři probojovali do Jekatěrinburgu o několik dní dříve, měli by šanci zachránit cara Mikuláše II. před zavražděním rozběsněnými bolševiky.
O vzniku Československa se dozvěděli až po několika týdnech. Čechoslováci se už mohli radovat z vlastního svobodného státu, legionáři na téměř tři roky uvízli na severu Ruska, uprostřed občanské války a s nejistou vidinou návratu.
„Na konci války byli legionáři z bojů unavení. Když se dozvěděli o vzniku Československa, těšili se na brzký návrat domů. Byli však ponecháni v krvavé ruské občanské válce, které příliš nerozuměli a která je vlastně ani nezajímala. V roce 1919 byli staženi k ostraze magistrály, a když bylo jasné, že slibované posily nedorazí, byla zahájena evakuace.“
Tak dění popisuje Milan Mojžíš z Československé obce legionářské.
