Každý doma máme předměty, které nám připomínají naše předky. Sbírka Terezy Svěrákové je ale opravdu výjimečná. Vypráví příběhy dvou vážených prvorepublikových rodin se spletitými osudy.

Sbírka věcí, které dříve patřily jejím předkům, má pro Terezu Svěrákovou nevyčíslitelnou hodnotu. Patří do ní secesní náhrdelník po prababičce z Vídně nebo babiččina první plesová sukně ušitá z hedvábné látky, kterou prodával její otec v Domě módy na Václavském náměstí. Opatruje také granátový náhrdelník Boženy Němcové, který Terezin pradědeček vydražil v aukci. To je ale jen část předmětů, jež má pečlivě uschované a čas od času se k nim vrací. Některé vzpomínky má na očích každý den. Zděděné hodinky na zápěstí jí připomínají historii jejích příbuzných, která nebyla vždy jednoduchá.

„Babička s dědečkem zažili takovou tu krásnou první republiku, jak ji známe z vyprávění,“ vzpomíná Tereza. Její oba prarodičce z otcovy strany pocházeli z vážených pražských rodin. Té dědečkově tehdy patřilo jedno z nejstarších českých nakladatelství Hynek, které sídlilo v domě U Českého lva v Celetné ulici. Babička zase pocházela z rodiny textilního obchodníka Josefa Čápa. „Měl obchod Prokop a Čáp v dnešním Domě módy na Václavském náměstí,“ přibližuje Tereza. „V té době si úspěšní lidé obvykle nechávali šít šaty na míru, takže látky byly skvělým podnikáním a pradědečkovi se podařilo vybudovat prosperující značku,“ dodává.

Obchod měl jednou převzít babiččin bratr Miroslav Čáp, který odjel studovat vysokou textilní školu do Anglie.

Jenže vypukla druhá světová válka. Rozhodl se vstoupit k britskému královskému letectvu a absolvoval pilotní výcvik v Kanadě. Ve stíhačce ale v pouhých 22 letech tragicky zahynul. „Zůstala po něm lípa na zahradě u naší vily, kterou zasadila prababička, když se dozvěděla, že její jediný syn padl. Po válce naše rodina získala Mirkův letecký deník, který je důkazem toho, jak přemýšlel vlastenecky,“ vypráví Tereza.

Komunistický puč v roce 1948 znamenal pro Čápovy i Hynkovy další rány. Nový režim jim znárodnil nakladatelství, obchod s látkami i další majetek. Pradědeček Čáp byl poslán komunisty na nucené práce. Ze své vily na pražských Vinohradech byl vystěhován do malého vršovického bytu. „Babička byla přesvědčena, že jim komunisté naschvál přidělili byt jen pár metrů od jeho původního domu, aby to pro něj bylo těžší,“ vzpomíná Tereza.

Babička s dědečkem Tereze často vyprávěli příběhy o svých předcích a ukazovali jí nejrůznější předměty, které jim vzpomínky oživovaly.

Ať už to byl hrneček z cenného servisu, který zůstal sám, protože servis prarodiče v těžkých časech prodali, nebo brož ve tvaru květu hořce, kterou nechal pradědeček vyrobit pro svou ženu jako symbol smutku za jejich syna Mirka. „Myslím si, že to, co dává rodinám sílu i v těžkých časech, je tradice. Rodiny po generace udržuje v chodu, když dbají o svoji identitu a hodnoty. I za doby komunismu bylo pro obě rodiny povzbuzením, že měly předměty, které jim připomínaly šťastná období,“ popisuje Tereza s tím, že zděděné věci jsou i pro ni dodnes připomínkou toho, že když je člověku těžko, má se o co opřít. Přes všechno špatné, co rodinu potkalo, Hynkovi, prarodiče Terezy, neztráceli chuť k životu. „Babička i dědeček byli úžasní lidé. Nikdy jsem neslyšela, že by si stěžovali. Žili po okraj naplněný život ve víře, že těžké časy nemohou trvat věčně,“ popisuje Tereza.

Vše se nakonec opravdu v dobré obrátilo. V roce 1989 v Československu padl komunismus a díky tomu, že pradědečkové Terezy si pečlivě uschovali všechny dokumenty k nemovitostem, které jim byly zabaveny, obě části rodiny nakonec získaly téměř veškerý svůj majetek zpět. „Revoluce přišla v době, kdy měli oba prarodiče Hynkovi ještě dostatek sil, aby si dokázali užít znovunabytou svobodu, a za to jsem moc ráda. Pečovali o sebe, chodili za kulturou, sportovali a vždy si potrpěli na hezké oblečení. Dědeček si v devadesátých letech opět nechal ušít krásné obleky, babička zase šaty,“ popisuje. „Měli pevné a dlouhé manželství. Vždy jsem cítila, že dědeček chtěl léta strádání babičce vynahradit,“ vzpomíná na své předky Tereza.

Jednou z prvních věcí, které po revoluci dostala babička Hynková od svého manžela, byly hodinky.

Protože měla ráda sportovně elegantní styl, vybral jí dědeček takové, které se hodí k džínám i ke společenskému oblečení. „Dědeček se tehdy seznámil s panem Dušákem, hodinářským mistrem. Jeho prodejna byla pro dědečka značkou kvality. Od té doby už nekupoval hodinky jinde. Pro babičku tam pořídil keramické hodinky značky Rado, které se nyní už nevyrábějí, můžu ale potvrdit, že vypadají opravdu hezky k džínám i šatům,“ říká Tereza Svěráková, když se dívá na své zápěstí. Jako kreativní ředitelka a spoluzakladatelka komunikační agentury Oak má totiž nabitý program, a tak se jí jejich univerzálnost hodí.

Hodinky zakoupené u Dušáka Tereza zdědila dvoje a pravidelně je na svém zápěstí střídá.

Zatímco první jí připomínají babičku, druhé jsou vzpomínkou na dědečka.

Hodinky značky Longines dostal dědeček Hynek od Terezina otce a jeho sestry k 80. narozeninám. „Mám je moc ráda. Stylově totiž přesně odpovídají tomu, jak vnímám svého otce i dědečka. Vždycky měli vytříbený vkus, ale nepotrpěli si na okázalé věci. Po dědečkově smrti ty hodinky zdědil můj tatínek a rozhodl se mi je věnovat, protože ví, že je vynosím. Myslím, že má radost pokaždé, když je na mně vidí,“ dodává.

Tereza Svěráková i Ivo Dokoupil, odborník z prodejny hodinek Dušák, se shodují na tom, že oboje zděděné hodinky nepatří mezi investiční kusy. Jejich hodnota je ale přesto k nezaplacení. „Ke zděděným hodinkám mám niterný vztah. Jsou pro mě symbolem toho, že dědeček mohl babičce dopřát po letech něco krásného. Já jsem hrdá na to, že mi byly svěřeny a jednou je budou mít mé dcery. Je v nich příběh naší rodiny. Navíc je dědeček koupil od pana Dušáka, kterého si moc vážil a který tady dnes už bohužel také není,“ říká s nostalgií Tereza.

Do rodinné sbírky možná přibydou i další kousky. „Já jsem k hodinkám jako takovým nikdy moc vztah neměla. Dorostla jsem k tomu až skrze ty, které jsem zdědila. Sama mám už dlouho vyhlédnuté hodinky značky Omega pro své dvě dcery,“ říká Tereza Svěráková s tím, že až nastane ta pravá chvíle, zamíří do Klenotnictví Dušák. Hodinky vnímá mimo jiné jako symbol úspěchu a těší ji, že jejich nákupem nabourá stereotyp o tom, že pořízení hodinek je převážně mužskou záležitostí.

Výběr hodinek často vypadá jako námluvy

Prodejce hodinek Ivo Dokoupil, který v Klenotnictví Dušák pracuje již 30 let, se setkává s mnoha životními příběhy. „Koupě hodinek se ve většině případů pojí s nějakým zásadním milníkem. Často je to záležitost na několik setkání. Bývají to doslova námluvy doprovázené silnými emocemi. Lidé při výběru nehledí jen na svůj vkus, ale vybírají už s tím, že je po nich jednou někdo zdědí,“ popisuje odborník. Právě nákupy s rozmyslem jsou podle něj zároveň úctou k hodinářskému řemeslu, které je stále vzácnější. Cena hodinek přitom často nehraje hlavní roli. Důležité je podle Ivo Dokoupila především to, aby nákup dával smysl a odpovídal potřebám zákazníka.

Tři pravidla, na která je dobré při koupi hodinek myslet

Rukama Ivo Dokoupila za 30 let jeho práce v Klenotnictví Dušák prošlo mnoho hodinek různých značek. Základním pravidlem je, že mechanické hodinky potřebují servis. O jeho četnosti rozhoduje to, jak se k nim majitel chová.

Pro Terezu Svěrákovou je návštěva Klenotnictví Dušák oblíbeným a pravidelným rituálem. „Myslím si, že zvlášť v dnešní době, kdy studovat řemesla není tak populární, je úžasné vidět mistry hodináře. Za ty roky jsem si s tím místem vybudovala vztah. Byla to adresa, kterou můj dědeček respektoval, a já to mám nyní stejně. Když se jdu do obchodu podívat, mám paradoxně pocit, že čas zde plyne tak nějak pomaleji.

Má to tady nádech něčeho tradičního a starosvětského.

Když některé věci zůstanou takové, jaké jsou, je to to nejlepší, co se může stát,“ popisuje Tereza.