Hory, kamzíci a folklór

Jak jsme objevovali přírodní skvosty a tradice v Tyrolských Alpách

Úchvatné západy slunce a zurčící vodopády na svazích s kamzíky. Vyrazili jsme z České republiky ve dvou, abychom zažili krásy Rakouska na přelomu jara a léta.

„Guten Morgen, möchten Sie einen Tee oder Kaffee?“ zeptá se nás vstřícným hlasem Elisabetha oblečená v místním dirndlu, což je tradiční kroj. Objednáme si kávu. Křupavé housky z pekárny ve vedlejším domě jsou vynikající, stejně jako mléčné výrobky od místních sedláků a domácí marmeláda. Snídaně v penzionu Landhaus Schwarzinger v městečku Sankt Johann in Tirol nám sedla. Úžasné bylo už probuzení. Paprsky horského slunce dopadající na tmavě žluté závěsy vytvářely příjemně teplou atmosféru v rustikálním pokoji jednoho z nejstarších domů tohoto regionu.

Penzion provozuje Elisabetha společně s manželem Andreasem. Sami v něm také žijí společně se svými dětmi Jakobem a Katharinou. Bleděmodře natřený dům uchovávají v původním stylu, i nově přistavené části proto nepůsobí rušivě. Zdobí ho půvabné fasádní malby v rokokovém stylu a velká barevná freska znázorňující korunování Panny Marie. Zahrada, na které je i hřiště pro děti a králíkárna, je krásně zelená a upravené záhony jsou plné rozkvetlých květin. Chtěli bychom se tou nádherou kochat celý den, ale máme toho ještě hodně před sebou.

Před penzionem se setkáváme s Georgem, který dělá horského průvodce už přes dvacet let. Odjíždíme s ním autem několik kilometrů za městečko Griesenau. Zde začíná náš dnešní výlet. „Teď už musíme pěšky. Jdeme támhle na chatu Stripsenjochhaus, vidíte?“ ukazuje na venkovní mapu a trekovou holí míří na sedlo mezi vrcholy Stripsenkopf a Totenkirchl. „Zdá se být blízko, ale není,“ směje se. Údolí Kaiserbachtal, které je od roku 1963 chráněnou přírodní oblastí, se podle něj pro pěší turistiku ideálně hodí. „Kaiser je název pohoří, bach značí potok a tal znamená údolí,“ vysvětluje původ názvu oblasti. Cesta vede zpočátku lesem a stoupá jen mírně. Přecházíme přes potok, a i když ho už nevidíme, jeho hukot ještě chvíli slyšíme.

Po zhruba dvaceti minutách chůze začne cesta prudce stoupat a začínáme se potit. Lesní stezka se mění v kamenitou. Vycházíme z vysokého lesa na svah se zakrslými stromy a keři. Před ostrým horským sluncem se už nemáme kam schovat. Ve stráni nad námi jsou stále ještě místa pokrytá vrstvou tajícího sněhu. V jednom místě se voda valí i přes cestu, kterou stoupáme nahoru. Nedaleko od nás vidíme několik turistů v helmách pohybovat se mimo stezku v místě, kde ve stínu pod vysokými skalnatými štíty zůstalo větší množství sněhu. „To, co dělají, je extrémně nebezpečné. Tající voda stéká po povrchu hory pod sněhem a podemílá ho. Mohou se propadnout několik metrů,“ popisuje Georg.

Tyrolská divočina

Zanedlouho nás cesta zavede do místa, odkud máme ideální výhled na špičaté horské štíty Predigtstuhl, Fleischbank, Karlspitz a Totenkirchl, pod nimiž kráčíme. Uchvátí nás svou dramatičností. „Vidíte je?“ zeptá se najednou průvodce. Nejprve nechápu, ale brzy je spatřím. Kamzíky. Jeden, druhý, třetí. „A támhle je čtvrtý,“ ukazuje na traviny mezi skalinami. Klidně se pasou a nevšímají si nás, pravděpodobně i díky tomu, že vítr fouká opačným směrem. Nechceme je ale vyplašit, proto raději pokračujeme dál.

Po kamenité nezpevněné cestě, kde nechcete udělat krok vedle, přicházíme k cíli naší cesty, horské chatě Stripsenjochhaus. Vítají nás vrány poletující ve větru a usměvavé tváře místních, kteří na chatě pracují. Vystoupáme však ještě pár desítek metrů dál do horského sedla, kde se tyčí zhruba třímetrový železný kříž. Po několikahodinovém výstupu se pod námi otevřel úžasný výhled na celé údolí Kaiserbachtal. Na opačné straně sedla se nám nabízí pohled na pohoří Karwendel, ležící nedaleko od Innsbrucku, vrchol Guffert, který svými 2 195 metry vystupuje nad ostatní hory, a Trainsjoch, který je mezníkem na hranicích s Německem.

Georg si všimne, že mě zaujali ptáci kroužící nad našimi hlavami v mírném větru. „Zaznamenali jsme tu dva páry orlů skalních. Musíte mít extrémní štěstí, abyste je spatřili, ale když je vidíte, je to neuvěřitelný zážitek,“ vypráví. „V posledních letech ale máme opačný problém s vlky, rozmnožují se velmi rychle“. Minulý rok zabili místním farmářům přes sedm set ovcí. Vlci jsou navíc chránění, proto farmáři mohou jen doufat, že se nepustí právě do jejich stáda.

Vyhládlí se po chvíli vracíme zpět k chatě, kde u pozdního oběda pozorujeme rychle se měnící mraky na jasné obloze. Při zpáteční cestě do údolí znovu pozorujeme kamzíky, tentokrát se ale vydáváme trochu blíž, vítr je naštěstí pořád na naší straně. Na cestě dolů ale musíme být hodně opatrní. Kameny jsou vratké a kořeny stromů kluzké. „Tomuto lesu se říká ochranný,“ vysvětluje Georg, když zajdeme zpět pod koruny stromů. „Chrání městečko před sněhem, potažmo lavinou, vodou i padajícími kameny z horských štítů,“ dodává. Stromy jsou hned nad zemí silně prohnuté směrem od svahu, a díky tomu zachytí téměř vše, co by mohlo vesničanům v údolí uškodit. Vracíme se zpět do našeho modrého domu. Těšíme se, až ulehneme do pohodlných rustikálních postelí.

Voda, kam se podíváš

Druhý den vyrážíme z penzionu v Sankt Johann in Tirol na pěší výlet k vodopádům Eifersbacher Wasserfall a vodní nádrži Eichenhof. Slunce opět příjemně hřeje. Po chvíli chůze opouštíme město, procházíme okolo čerstvě posekaných luk, kde se suší tráva na seno pro zvířata. Vstupujeme do smíšeného lesa, kde šumí potok a rostou velké trsy kapradin.

Přecházíme lávky i mosty, které vedou přes horské potoky. Cesta nás po chvíli přivádí k Theresienkapelle. Kapličce, kterou nechala postavit v roce 1916 Theresia Fischer, farmářka z městečka Samern in Reitham, jako poděkování za šťastný návrat syna z první světové války. Do podlouhlého napajedla tu u ní stéká pramen z horského potůčku. „Jděte se napít a osvěžit, ale s mírou. Je to pramen mládí,“ říká s úsměvem Georg.

Znovu přecházíme horský potok s průzračnou vodou a velkými kamennými bloky. Po chvíli stoupání se nám otevírá překrásný výhled na majestátní stěny skal a vodopád Eifersbacher Wasserfall, ze kterého padá voda divoce a ladně zároveň. Jeho bílá vodní pěna vytváří kontrast s tmavými skalními stěnami a dodává celé scenerii na dramatičnosti. Stojíme pod vodopádem, vdechujeme léčivý aerosol a necháváme drobné kapky dopadat na naši rozpálenou pokožku.

Po krátkém odpočinku u vodopádu pokračujeme pomalu dál po velmi příkrých přírodních schodech. Za několik desítek minut se dostáváme na lesní cestičku, kterou přicházíme k vodní nádrži Eichenhof. Jeho klidná hladina odráží okolní krajinu, stromy a mihotající se trávu. Na břehu jezera si na chvíli odpočineme. Kocháme se pohledem na třpytící se hladinu, na níž se odráží modrá obloha.

Když jde slunce spát

I přes únavu a bolavé nohy se ptáme Georga, kde je v okolí nejlepší místo na pozorování západu slunce. „Na Huberalm,“ odpovídá jednoznačně. Pro nás je to jasný signál. Vracíme se zpět do penzionu pro auto a hned zase vyrážíme na cestu. Je už podvečer, když parkujeme auto ve vesnici Erpfendorf. Začínáme cítit únavu, bolavá chodidla i otlačená záda od batohu. Nenecháme se tím ale odradit a pokračujeme dál směr Huberalm. Počasí je ideální a obloha bez velkých mraků.

Drobné kamínky nám chrastí pod podrážkami. Mezi stromy nevidíme dobře polohu slunce, proto raději přidáváme do kroku. Terén je po chvíli o něco strmější. Z kamenité cesty se dostáváme na schody, které směřují na lesní pěšinu. Zkratka. Překračujeme kořeny a podlézáme pod několika spadlými kmeny. Za pár desítek minut konečně vycházíme z hustého smíšeného lesa na pastviny vrcholku Huberalm. Kopečky travin vytvářejí mechovitý povrch, který bych si přála pohladit. Uchvátí nás výhled na pohoří Kaisergebirge po pravé ruce, po levé horská chata ve vysoké stráni a před námi na kopcích pastviny s kravami a kozami.

Podlézáme elektrický ohradník, přejdeme louku a otevíráme branku u plotu. Po schodech stoupáme na terasu horské chaty Huberalm. „Servus,“ zdraví nás majitelka chaty Martina. Objednáváme si pivo z místního pivovaru a ptáme se, zda mají něco k jídlu. Dáváme si Kaspressknödel, smažené knedlíčky plněné domácím sýrem. Když večeříme, slunce se už začíná dotýkat vrcholků hor. Nebe žloutne a červená.

Když se slunce schová za horizont, dáváme se s Martinou do řeči. Po chvíli si všimnu, že na lavičce leží trumpeta. „Vy na ni hrajete?“ zeptám se. „Ano, s mojí sestrou Kristinou v místní kapele, tradiční tyrolské skladby. Jsou to písně, jež vznikaly na horách a skládali je lidé, kteří žili v místních chatách. Některé jsou více než 70 let staré,“ vypráví. „Tvoří nedílnou součást místních zvyků, tradic i příběhů,“ dodává.

Tajně doufáme, že by nám mohla zahrát. Jsme tu už úplně sami a je dost pozdě. Bez takového zážitku odsud nechceme odejít. „Myslíte, že byste pro nás mohla jednu skladbu zahrát, prosím?“ ptá se trochu ostýchavě kolega. Martina naštěstí přitaká. Dojde si na zápraží pro trumpetu a zpěvník. Pak se postaví čelem k údolí Kaiserbachtal, zády od nás, a začne hrát. Zvuky trumpety rozrazí ticho pozdního večera a nesou se celým údolím. Tento zážitek si chci vrýt do paměti na hodně dlouhou dobu.

Chci vyrazit do St. Johann in Tirol