Jak si přírodu užít a přitom ji chránit

Stačí jen trocha všímavosti, která nám nezkazí zážitek, ale okolní krajině hodně pomůže.

Hladina šumavského jezera je v horkých letních dnech klidná. Když lesní pěšina odhalí výhled na břeh, vypadá to jako ideální místo k osvěžení na túře. Stačí jen zout boty a ponořit nohy do vody. Zdá se vám to povědomé?

V přírodě zanecháváme stopu, kterou sice hned nevidíme, ale dlouhodobě může krajině uškodit. Šumavská jezera z konce doby ledové jsou extrémně chudá na živiny, a proto i mimořádně citlivá na jakékoliv vnější zásahy. S návštěvou jednoho turisty se křehký ekosystém ještě vypořádat dokáže, na davy výletníků ale uzpůsobený není. „Každou hodinu sem chodí až dvě stovky návštěvníků, každý třetí si smočí nohy a každý pátý hodí kachnám zbytky pečiva. A to má na přírodu velký dopad,“ říká Ondřej Vítek z Agentury pro ochranu přírody a krajiny ČR.

„Ledovcová jezera jsou chudá na živiny, a proto i velmi citlivá na vnější zásahy.“

Co mohlo na začátku vypadat jako neškodná věc, spustí řetězec vzájemně provázaných reakcí. Kachny přiláká snadno dostupná potrava, a tak se začnou k jezeru přirozeně stahovat. Pečivo, které nestihnou sníst, se začne ve vodě rozkládat a výrazně vzroste množství živin, které pro prostředí jezera nejsou přirozené. Podobnou škodu způsobí i kachní trus. A ani naše smočení nohou není bez následků. Jezerní ekosystém naruší i zbytky kůže či pot. Právě snaha tyto dopady zmírnit je podstatou udržitelné turistiky, tedy odpovědného způsobu cestování.

Do přírody vyráží stále více lidí

Příklad se šumavským jezerem lze vztáhnout i na další výlety do krajiny. Stoupající zájem o turistiku znásobuje i škody, které tam lidé způsobí. Například Národní park Šumava ročně navštíví zhruba dva a půl milionu turistů, do toho krkonošského jich za stejnou dobu přijede dokonce až šest a půl milionu. S turistickým přetížením se ale potýkají i menší oblasti jako chráněná krajinná oblast Kokořínsko, kde ke zvýšení návštěvnosti přispělo zveřejnění polohy trampských tábořišť na sociálních sítích.

Hluk škodí i ohroženým dravcům

Lidé do přírody často přicházejí za zážitky, které v nich zanechají silný dojem, ať už je to pocit klidu, svobody nebo touha podělit se o daný okamžik s ostatními.

Příkladem může být rozjařený turista na rozhledně, který se neubrání spontánnímu hlasitému zvolání. Ozvěna se pak rozléhá krajinou i na vzdálenost pěti kilometrů. Takový moment může být pro výletníka hezkou vzpomínkou, ale pro přírodu je rušivým zásahem.

„Jedno zahalekání z vyhlídky může znamenat ztrátu celého hnízdění chráněného druhu.“

Hluk ohrožuje například vzácné sokoly, kteří hnízdí vysoko ve skalách Českého Švýcarska. „Tito dravci jsou poměrně tolerantní k pohybu pod sebou, ale zvuk nebo pohyb nad hnízdem vnímají jako přímou hrozbu,“ vysvětluje Ondřej Vítek. Hlasití návštěvníci vyhlídek nad skalní stěnou, kde zrovna sokol sedí na vejcích, tak mohou způsobit, že pták hnízdo opustí. Po celé republice navíc hnízdí jen několik desítek párů těchto dravců. Každé zdařilé zahnízdění je proto pro jejich populaci nesmírně cenné. Tichý pobyt v přírodě přitom může nabídnout hlubší zážitek, třeba šanci zahlédnout tato vzácná zvířata.

Trpí i staleté stromy

Davy lidí v přírodě jsou rušivé nejen pro zvířata, zátěží jsou i pro stromy a rostliny. A to hlavně za vlhkého počasí. Zvlášť citlivé jsou v tomto ohledu louky. Na vytížených cestách či vyhlídkách zase trpí stromy. Ušlapaná půda je málo provzdušněná a brání přístupu vláhy k jejich kořenům. Proto bychom se měli držet vyznačených tras. Neslouží jen k tomu, abychom v krajině nezabloudili. Jde o bezpečná pásma, kde nehrozí poškození přírody. Příkladem může být plachý tetřívek.

„Jednotlivé druhy jsou různě citlivé. Například borůvčí je na sešlap odolné, ale na lišejník stačí šlápnout jednou a je po něm.“

Dříve běžný druh je dnes kvůli soustavnému vyrušování, ať už během zimního spánku nebo při toku, na pokraji vyhynutí. „Chodit mimo vyznačené trasy může být sice dobrodružnější, ale také to na člověka klade mnohem větší zodpovědnost,“ shrnuje krajinný ekolog Vítek. Na vyznačené trase máme nejen jistotu, že tu nerostou vzácné rostliny, zvěř je na ni zvyklá a vyhýbá se jí, ale i že je pro nás schůdná.

Po mně potopa?

Kolik máte doma kamínků, ulit nebo jiných suvenýrů z přírody? A nestačily by vám jen fotky a vzpomínky?

Krásnou hlemýždí ulitou nebo pěknou šiškou se můžete pouze pokochat, ale nesbírat je, aby i ti, co přijdou po vás, měli co obdivovat. Podobné je to také s trháním lesních plodů či sbíráním hub. „Měřítkem je, aby po mně zbylo dost pro všechny. Není to tak, že co neseberu, to se zkazí. Naopak co seberu, to bude někomu chybět. Semena na rozmnožování, potrava pro mláďata i zásoby na chudou zimu,“ doplňuje Ondřej Vítek.

„Květina z louky může ve váze potěšit pár dní. Ale co když mohla ještě tři týdny dávat nektar motýlům a na konci léta potom semena pro další generaci?“

Také rádi stavíte mohyly z kamení a větviček a přijde vám to jako neškodná zábava? Drobní živočichové jako šneci nebo housenky to ale možná vidí jinak. V listí i pod kameny bují život, který může být našim očím neviditelný. A stačí pouhá změna vlhkosti způsobená přemístěním kamene, abychom malé živočichy ohrozili. Skládáním hrázky v potoce navíc můžu rozmáčknout třeba posledního raka, který v něm přežívá. Podobné výtvory navíc často lákají další návštěvníky k napodobování.

Smrtelné pasti

Žvýkačka se v lese rozkládá půl století, skleněná lahev i tisíce let. Odpadky v přírodě běžně vnímáme jako estetický problém. Ale mnohem horší je to, že se z nich stávají pasti pro zvířata. „Lahve, plechovky či sklenice uvězní hmyz, brouky, ale třeba i ještěrky nebo sršně, kteří už se z nich nedokážou dostat ven. Jsou to taková malá pohřebiště,“ popisuje Ondřej Vítek.

„Pozůstatky mého pobytu v přírodě nejsou přidaná, ale odebraná hodnota.“

Nečekané následky mohou mít také zdánlivé drobnosti. I na ohryzku od jablka můžou zůstat sliny s bakteriemi, proti kterým jsme odolní my, ale ne už třeba lesní zvěř. „Pravděpodobnost nákazy je sice malá, ale není vyloučená,“ vysvětluje Ondřej Vítek. Ideální je proto přibalit si pytlík nebo krabičku na odpadky. „Co se mi vešlo do batohu na výlet, vejde se přece i na cestě zpátky,“ dodává.

Každý náš krok má na přírodu dopad

Nikdo z nás nemůže být v přírodě zcela neviditelný. Ale můžeme být ohleduplní. Držet se značených tras, nic netrhat, nevytvářet „umělecká díla“ z přírodních materiálů a nic neodhazovat. Našeho vlivu na okolí se úplně zbavit nemůžeme, ale jde ho výrazně zmírnit. Třeba tím, že po cestě sebereme odpadek, který tam nechal jiný turista.

Nejde jen o to, jak se chováme v lese nebo na horách. Zodpovědná turistika začíná už doma tím, jak plánujeme cestu – čím pojedeme nebo kde se najíme. Vše shrnuje projekt Turistika beze stop, za kterým stojí společnost E.ON. Motivuje lidi k ohleduplnému chování na výletech, aby příroda a památky zůstaly zachované i pro další generace.

Manifest ohleduplného turisty obsahuje deset jednoduchých tipů, jak cestovat ohleduplněji k přírodě, lidem i místům, která navštěvujeme. Desatero ohleduplného turisty vzniklo ve spolupráci s odborníky z různých oblastí, od ekologů přes kastelány až po gastronomické průvodce.

E.ON spolu s Klubem českých turistů připravil 18 nových turistických tras, které vás provedou méně vytíženými stezkami. Na každé z nich jsou i gastro tipy od Lukáše Hejlíka na lokální bistra, restaurace a farmy.

V rámci projektu Turistika beze stop vznikl i několikadílný seriál na DVTV, kde vás její moderátoři provedou novými trasami.

Zajímá vás, kam vyrazit a kde se dobře najíst?

Chci tipy na výlet beze stop