Zuzana Foktová se na práci učitelky velmi těšila. Po vystudování pedagogiky na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně získala místo na sportovní základní škole v Praze, kde dostala na starost osmé a deváté třídy. „Byla jsem typický nadšený začínající učitel. Měla jsem obrovskou motivaci a myslela si, že budu pomáhat měnit české školství k lepšímu,“ vypráví.

Brzy ale zjistila, že realita nebude úplně podle jejích představ. „Třídu tvořili převážně chlapci hokejisti a fotbalisti, kteří jezdili na zápasy po celém světě. Většina z nich se už viděla v české reprezentaci, a ne ve škole,“ říká. Přesto se ale Zuzana snažila vymyslet takový styl výuky, který by žáky bavil a zároveň je připravoval na život. V hodinách češtiny se například učili odhalovat klamavou reklamu nebo rozeznávat dezinformace.

Postupně však narůstal tlak ze strany rodičů, kteří chtěli, aby se v hodinách věnovali hlavně přípravě na přijímací zkoušky na střední školu.

V hodinách byl stále větší nepořádek, studenti výuku sabotovali a rodiče si stěžovali. Zuzaně došlo, že během studia pedagogiky ji na reálné situace nikdo nepřipravil. „Zpětně bych ocenila, kdybychom slyšeli více příběhů z praxe a rady na to, jak pracovat s dynamikou třídy nebo jak řešit různé situace. Nejen abychom přežili, ale aby to k něčemu opravdu bylo,“ říká Zuzana. Podle ní se od té doby situace změnila k lepšímu – učitelé se dnes mohou obrátit na organizace jako Začni učit, které jim v začátcích pomohou.

Zuzaně ale nikdo nepomohl. Najednou si proto přišla úplně sama. Po příchodu ze školy trávila hodiny koukáním do prázdna. Nefungující výuku brala za vlastní selhání. „Když jsem jezdila do práce autobusem, občas jsem přemýšlela, jestli vůbec na zastávce u školy vystoupím. V práci jsem neustále koukala na hodinky. Dny jsem nechala ubíhat jeden za druhým, aniž bych je opravdu prožívala,“ říká. Zhruba v polovině školního roku nakonec vyhledala terapii. A ta jí velmi pomohla.

Ve škole se však nic nezměnilo. „Došlo mi, že ani přechod do jiné školy můj problém nevyřeší. Cítila jsem se na dně. Jako učitel můžete způsobit velké škody, a to jsem rozhodně nechtěla. Tušila jsem, že bych k dětem přistupovala už jinak, vyhroceně, aniž by za to mohly,“ říká Zuzana. Na konci školního roku si tak začala hledat práci v jiném oboru. Proces uzdravení ale nějakou dobu trval.

Kromě terapie jí nakonec pomohla podpora blízkých, sport i nová práce v marketingu. Poznání, že hodnota člověka se neodvíjí od toho, zda se mu něco povede, nebo ne, jí změnilo život. „Svět se nezboří, když se věci nestanou tak, jak člověk původně zamýšlel. Naopak vás život může zavést na místo, kde budete šťastnější,“ říká Zuzana.

Se spoluzakladateli reklamní agentury Triad se Petra Jankovičová seznámila na Slovensku během vysokoškolských studií. Už tehdy bylo jasné, že by jim spolupráce mohla sedět. Za 13 let společného úsilí se jim podařilo z neznámé slovenské firmy vybudovat jednu z nejlepších reklamních agentur v Česku. Mezi její klienty patří velké globální značky, například IKEA, Kofola nebo Gambrinus.

Budování firmy Petře Jankovičové přinášelo velkou radost. Zároveň si ale v té době nedokázala najít dost prostoru pro odpočinek. Práce ji úplně pohltila. Pracovala s velkými klienty, s projekty vyhrávali mezinárodní soutěže.

V té době se Petřin život zúžil jen na práci. Nic jiného pro ni neexistovalo. „Dostala jsem se do bodu, kdy jsem měla pocit, že já jsem Triad. Že se moje hodnota zakládá na tom, jak je firma úspěšná. Zapomněla jsem, kdo jako člověk mimo práci jsem,“ říká. Postupně jí došlo, že musí vyhledat pomoc. Našla si koučku a také terapeutku. Uvědomila si, že přišel čas dát si na chvíli pauzu.

V momentě, kdy si Petra naplánovala delší volno, vypukla pandemie koronaviru. Do života agentury přinesla úplně novou dynamiku a Petře změnila plány. Rozhodla se zůstat a podržet firmu, což znamenalo ještě vyšší pracovní nasazení. „Ze začátku mě to bavilo a nabíjelo. Měla jsem pocit, že našim klientům opravdu pomáháme. Mohli jsme vytvořit spoustu projektů s přesahem. Rok a půl v takovém tempu mi ale nakonec úplně vybil baterky,“ říká.

Petře došlo, že teď už pauzu opravdu potřebuje. „Jsem zpětně ráda, že to nevzešlo jen ze mě, ale od mého okolí. Původně jsem si myslela, že odjedu na dva měsíce na dovolenou a pak se vrátím. To ale v tu dobu už nebylo na stole. Kolegům bylo jasné, že to volno musí být delší,“ říká. Uvědomila si, že se do agentury už vrátit nemusí. Bylo to pro ni osvobozující a změnilo jí to život.

První dva měsíce svého volna Petra strávila v Itálii. Nejprve to byly týdny plné slz a nejistoty. „Když máte přes 10 let stejný každodenní cíl, něco budujete, a najednou ze dne na den vše utichne, je to strašně těžké,“ říká. Z pracovní pauzy se nakonec vyklubal rok plný zotavování a přehodnocování.

Téměř po dvou letech se Petra nakonec do vedení Triadu vrátila. Dnes ji v práci nemotivuje jen úspěch, ale především to, jak se posouvá dopředu nejen ona, ale i ostatní zaměstnanci. A že vidí, jak značky, pro které pracuje, rostou. „Jsem ráda, že jsem se rozhodla vrátit zpátky. Jsem tu mezi skvělými lidmi, kterým věřím, nemusím se před nimi bát chybovat a můžu se od nich učit,“ říká Petra.