Sedím na kraji postele a dívám se do prázdna. Není mi dobře, srdce mi buší jako o život a vlastně ani nevím proč. Mám fajn práci, ale tento týden se mi do ní nějak nechce. Každodenní úkoly jsou pro mě těžší a těžší. Na večerní posilovnu už nemám energii a doma nám to poslední dobou nějak neklape. Snad to brzy přejde. Nebo ne?
Každý čtvrtý Čech nebo Češka má příznaky syndromu vyhoření. Jde o duševní onemocnění, které by se nemělo podceňovat. Zotavit se z něj může trvat měsíce, ale i roky. Příčinou bývá to, že moc pracujeme a málo odpočíváme nebo jsme například vystaveni dlouhodobému stresu. Syndrom vyhoření negativně ovlivňuje jak pracovní, tak osobní život.
„Když se dostanete do bodu, že nejste schopný ráno vstát do práce, pravděpodobně bude těžké postarat se o děti nebo budovat vztahy s blízkými,“ říká Barbora Pšenicová, terapeutka a ředitelka organizace Nevypusť duši, která šíří osvětu o psychickém zdraví.
První potíže se obvykle ohlásí tak, že se něco ve vašem životě změní. „Najednou si například začnete všímat, že váš stav vám brání žít svůj život tak, jak jste zvyklí,“ říká terapeutka Barbora. Na jaké varovné signály si podle organizace Nevypusť duši dávat pozor?
bolest hlavy a břicha, závrať, potíže s dýcháním, bušení srdce
Jaké profese mají k syndromu vyhoření nejblíže? Podle terapeutky jsou to většinou ty, které vyžadují neustálý kontakt s lidmi a obvykle je s nimi spojena velká míra zodpovědnosti nebo nejistoty. Typicky se jedná o vrcholové manažery, ale také učitele nebo zdravotníky. Podle průzkumu realizovaného společností Deloitte mají k vyhoření blíže spíše mladší generace.
Barbora Pšenicová
terapeutka a ředitelka organizace Nevypusť duši
„Rozhodně to ale není tím, že by byly slabší. Naopak. Jsou totiž dlouhodobě vystavovány tlaku na výkon, který se neustále zvedá,“ říká Barbora.
Zuzana Foktová
Bývalá učitelka, která nyní pomáhá firmám s komunikací na sociálních sítích
Ocitla jsem se uprostřed hádky mezi dvěma studenty. Byla to hodně vyhrocená situace, která eskalovala. Najednou jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, že jestli to bude trvat ještě chvíli, jednoho ze studentů praštím. Ačkoliv jsem si byla vědoma veškerých následků, najednou mi to bylo jedno. To byl moment, kdy mi došlo, že takhle už to opravdu nejde. Že už to ani trochu nejsem já.
Zuzana Foktová se na práci učitelky velmi těšila. Po vystudování pedagogiky na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně získala místo na sportovní základní škole v Praze, kde dostala na starost osmé a deváté třídy. „Byla jsem typický nadšený začínající učitel. Měla jsem obrovskou motivaci a myslela si, že budu pomáhat měnit české školství k lepšímu,“ vypráví.
Brzy ale zjistila, že realita nebude úplně podle jejích představ. „Třídu tvořili převážně chlapci hokejisti a fotbalisti, kteří jezdili na zápasy po celém světě. Většina z nich se už viděla v české reprezentaci, a ne ve škole,“ říká. Přesto se ale Zuzana snažila vymyslet takový styl výuky, který by žáky bavil a zároveň je připravoval na život. V hodinách češtiny se například učili odhalovat klamavou reklamu nebo rozeznávat dezinformace.
Postupně však narůstal tlak ze strany rodičů, kteří chtěli, aby se v hodinách věnovali hlavně přípravě na přijímací zkoušky na střední školu.
„Systém přijímaček je u nás bohužel nastaven tak, že už to není o tom, jak inteligentní dítě je, ale spíše o tom, zda má nacvičený mechanismus úloh. Učitel pak nemůže být v hodinách tak kreativní a žáky to nebaví,“ říká Zuzana.
V hodinách byl stále větší nepořádek, studenti výuku sabotovali a rodiče si stěžovali. Zuzaně došlo, že během studia pedagogiky ji na reálné situace nikdo nepřipravil. „Zpětně bych ocenila, kdybychom slyšeli více příběhů z praxe a rady na to, jak pracovat s dynamikou třídy nebo jak řešit různé situace. Nejen abychom přežili, ale aby to k něčemu opravdu bylo,“ říká Zuzana. Podle ní se od té doby situace změnila k lepšímu – učitelé se dnes mohou obrátit na organizace jako Začni učit, které jim v začátcích pomohou.
Zuzaně ale nikdo nepomohl. Najednou si proto přišla úplně sama. Po příchodu ze školy trávila hodiny koukáním do prázdna. Nefungující výuku brala za vlastní selhání. „Když jsem jezdila do práce autobusem, občas jsem přemýšlela, jestli vůbec na zastávce u školy vystoupím. V práci jsem neustále koukala na hodinky. Dny jsem nechala ubíhat jeden za druhým, aniž bych je opravdu prožívala,“ říká. Zhruba v polovině školního roku nakonec vyhledala terapii. A ta jí velmi pomohla.
Ve škole se však nic nezměnilo. „Došlo mi, že ani přechod do jiné školy můj problém nevyřeší. Cítila jsem se na dně. Jako učitel můžete způsobit velké škody, a to jsem rozhodně nechtěla. Tušila jsem, že bych k dětem přistupovala už jinak, vyhroceně, aniž by za to mohly,“ říká Zuzana. Na konci školního roku si tak začala hledat práci v jiném oboru. Proces uzdravení ale nějakou dobu trval.
„Dokonce jsem asi dva roky nebyla schopná jezdit do okolí školy, kde jsem předtím pracovala,“ říká Zuzana.
Kromě terapie jí nakonec pomohla podpora blízkých, sport i nová práce v marketingu. Poznání, že hodnota člověka se neodvíjí od toho, zda se mu něco povede, nebo ne, jí změnilo život. „Svět se nezboří, když se věci nestanou tak, jak člověk původně zamýšlel. Naopak vás život může zavést na místo, kde budete šťastnější,“ říká Zuzana.
Petra Jankovičová
CEO a spoluzakladatelka reklamní agentury Triad
Přišla jsem si jako robot. Jela jsem už nějaký ten pátek na autopilota. Každé ráno jsem vstala, šla do práce, strávila tam celý den, přišla jsem domů a jediné, co jsem cítila, byl smutek. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem zažívala radost. Každý víkend jsem prospala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že pořád něco musím, musím, musím. A takhle už to dál nešlo.
Se spoluzakladateli reklamní agentury Triad se Petra Jankovičová seznámila na Slovensku během vysokoškolských studií. Už tehdy bylo jasné, že by jim spolupráce mohla sedět. Za 13 let společného úsilí se jim podařilo z neznámé slovenské firmy vybudovat jednu z nejlepších reklamních agentur v Česku. Mezi její klienty patří velké globální značky, například IKEA, Kofola nebo Gambrinus.
Budování firmy Petře Jankovičové přinášelo velkou radost. Zároveň si ale v té době nedokázala najít dost prostoru pro odpočinek. Práce ji úplně pohltila. Pracovala s velkými klienty, s projekty vyhrávali mezinárodní soutěže.
„Když si na to vzpomenu, doteď cítím tu prázdnotu. Vždy, když se nám podařil nějaký úspěch, byla to momentální euforie, ale další den přišla prázdnota a otázka, co dál a jak si laťku ještě zvedneme,“ říká.
V té době se Petřin život zúžil jen na práci. Nic jiného pro ni neexistovalo. „Dostala jsem se do bodu, kdy jsem měla pocit, že já jsem Triad. Že se moje hodnota zakládá na tom, jak je firma úspěšná. Zapomněla jsem, kdo jako člověk mimo práci jsem,“ říká. Postupně jí došlo, že musí vyhledat pomoc. Našla si koučku a také terapeutku. Uvědomila si, že přišel čas dát si na chvíli pauzu.
V momentě, kdy si Petra naplánovala delší volno, vypukla pandemie koronaviru. Do života agentury přinesla úplně novou dynamiku a Petře změnila plány. Rozhodla se zůstat a podržet firmu, což znamenalo ještě vyšší pracovní nasazení. „Ze začátku mě to bavilo a nabíjelo. Měla jsem pocit, že našim klientům opravdu pomáháme. Mohli jsme vytvořit spoustu projektů s přesahem. Rok a půl v takovém tempu mi ale nakonec úplně vybil baterky,“ říká.
Petře došlo, že teď už pauzu opravdu potřebuje. „Jsem zpětně ráda, že to nevzešlo jen ze mě, ale od mého okolí. Původně jsem si myslela, že odjedu na dva měsíce na dovolenou a pak se vrátím. To ale v tu dobu už nebylo na stole. Kolegům bylo jasné, že to volno musí být delší,“ říká. Uvědomila si, že se do agentury už vrátit nemusí. Bylo to pro ni osvobozující a změnilo jí to život.
První dva měsíce svého volna Petra strávila v Itálii. Nejprve to byly týdny plné slz a nejistoty. „Když máte přes 10 let stejný každodenní cíl, něco budujete, a najednou ze dne na den vše utichne, je to strašně těžké,“ říká. Z pracovní pauzy se nakonec vyklubal rok plný zotavování a přehodnocování.
„Jsem hrozně ráda, že jsem si během toho mohla ujasnit, kdo doopravdy jsem, že nemusím být ve všech směrech dokonalá a plnit očekávání ostatních a že můžu spoléhat na sebe a svoji intuici,“ říká.
Téměř po dvou letech se Petra nakonec do vedení Triadu vrátila. Dnes ji v práci nemotivuje jen úspěch, ale především to, jak se posouvá dopředu nejen ona, ale i ostatní zaměstnanci. A že vidí, jak značky, pro které pracuje, rostou. „Jsem ráda, že jsem se rozhodla vrátit zpátky. Jsem tu mezi skvělými lidmi, kterým věřím, nemusím se před nimi bát chybovat a můžu se od nich učit,“ říká Petra.
Stres v práci trápí zhruba 70 procent Čechů a Češek. Podle terapeutky Barbory Pšenicové je však do určité míry zdravý. „Krátkodobý stres nás posiluje a pomáhá nám zvládat životní těžkosti. Většinou ale u něj víme, kdy přijde a jak dlouho bude trvat, a umíme s ním pracovat,“ vysvětluje. Dlouhodobý stres, který nejsme schopni ovládat, je naopak nebezpečný a může vést až k syndromu vyhoření. V momentě, kdy se s takovým typem stresu potýkáte, je podle terapeutky dobré začít si klást otázky. Například do jaké míry mi v každodenním životě překáží, zda si toho všímá i mé okolí či zda je to slučitelné s tím, jaké mám představy o svém životě.
„Podle odpovědí je pak dobré vyhledat správný typ pomoci – například se obrátit na odborníka nebo se víc zaměřit na péči o sebe a najít si to, co mi dělá dobře,“ říká terapeutka Barbora. Petra Jankovičová i Zuzana Foktová se ze syndromu vyhoření dostaly. Co jim pomohlo?
Říct si o pomoc je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Obrátit se můžete na odborníka, ale i na svého kamaráda. Petra i Zuzana se shodují, že kdyby se ve svých nejtěžších chvílích obrátily na někoho blízkého, mohly si pomoct mnohem dřív. „Často máme pocit, že všechno musíme urvat sami, to je ale velký sebeklam,“ říká Petra. „Když člověk o svých pocitech mluví, zjistí, že podobné problémy řeší i další lidé, a to je hodně velká úleva,“ dodává Zuzana.
Oslovte několik lidí, kteří vás dobře znají a kterým důvěřujete. Ideálně zahrňte i kouče, mentora nebo terapeuta. Úkol je jednoduchý. V případě, že u vás začnou pozorovat známky přepracování, nebo dokonce syndromu vyhoření, dají vám zpětnou vazbu.
Základem je vypozorovat, co vám energii dává a co naopak ubírá. Každý z nás má nějaké limity. Je dobré o nich vědět a přijmout je jako součást sebe. „Pro mě bylo strašně osvobozující zjistit, že každý máme občas slabou chvíli a není ostuda si to přiznat. Vždyť i nejklidnějšímu jogínovi občas rupnou nervy a je to tak v pořádku,“ říká šéfka agentury Triad Petra Jankovičová.
Stejně jako člověk chodí na preventivní kontroly k praktickému lékaři, aby se postaral o své fyzické zdraví, čas od času by měl zkontrolovat i to psychické. Inspirovat se můžete materiály, které stáhnete zde:
Můj osobní krizový plánVšímavé bingo pro klidnou dušiNastavte si jasnou hranici mezi prací a volným časem. A uvědomte si, že vaše hodnota nespočívá jen ve vaší pracovní pozici. „Mně při vyhoření strašně pomohlo najít si něco, v čem jsem dobrá a přitom to není spojené s prací. Člověk tak zažívá úspěch i jinde,“ říká bývalá učitelka Zuzana. Může to být cokoliv, třeba sport nebo pečení koláčů.
Pro jistotu je tu FLEXI, životní pojištění od Kooperativy
Syndrom vyhoření může být doprovázen různými dalšími diagnózami, jako jsou vysoký krevní tlak, bušení srdce nebo potíže se zažíváním. S těmito fyzickými projevy pomůže životní pojištění FLEXI, které tato onemocnění pokrývá. Díky tomu vám může odpadnout stres z finančních potíží, jež mohou být spojené s dlouhodobým výpadkem z pracovního života.
Všechna povolání za stejnou cenu
Slevy až 30 procent při komplexním zajištění vážných rizik
Žádné přirážky za rekreační sport, ani ten adrenalinový
Uhradí výdaje na vaše zotavení i prevenci
Za úraz dostanete peníze ihned, nečekáme na doléčení – dnes si zlomíte ruku, vše nahlásíte online a zítra můžete mít peníze na účtu