Seznam Native ve spolupráci s 
Seznam Native ve spolupráci s
Chemie je všude okolo nás. Ve vzduchu, vodě, zemi nebo v jídle. Jsme naživu díky biochemickým reakcím, každý z nás je po celý svůj život malou chemickou továrnou. A plasty, které mají za sebou více než 150 let historie, jsou nedílnou součástí našich životů.
Kdo se vyzná v chemii, ví, jak náš svět funguje. Vědě vděčíme za to, že můžeme žít dlouhé a kvalitní životy, léčit nemoci, pít čistou vodu nebo vyvíjet nové materiály, které šetří životní prostředí.
Takovými materiály jsou i plasty, ze kterých nevznikají jen všudypřítomné igelitky a lahve, kterými lidé plýtvají. Díky odolným plastovým materiálům můžeme jezdit v úsporných autech, objevovat vesmír, zachraňovat životy umělými srdečními chlopněmi nebo nosit funkční oblečení. Plasty jsou všude a neustále přibývá možností, kde nacházejí uplatnění. Není divu, že někteří vědci plasty označují za materiál 21. století.
Mohou odolat teplu, jsou tvrdé, pružné, snadno formovatelné a pevné. Dají se recyklovat a opakovaně používat. Když se dostanou do rukou zapálených chemiků, společně dokážou velké věci.
Základními stavebními prvky plastů jsou polymery. Ty mohou sloužit pro vývoj biopaliv, čištění vody nebo léčení nádorů.
Jak je na tom chemie ve školách
Více
Markéta Bláhová
Martin Růžička
Eva Koziolová
Vojtěch Kundrát
Jiří Trousil
Jakub Olšan
Nejcitovanejšími českými vědci jsou chemici
VíceČeští studenti zazářili na mezinárodní chemické olympiádě
VíceOblíbená učitelka chemie existuje!
VícePolymerům a boranům se věnuje také vědec Michael Londesborough. Chemie jej zavedla z Velké Británie do Česka v roce 2002.
„Četl jsem mnoho článků týkajících se chemie boranů a seznámil jsem se s prací českých vědců. Jejich výzkum boranů byl až do roku 1989 tajný, a tím mě přitahoval,“ vzpomíná Michael, který dnes se svým týmem zkoumá, jak se borany dají využít. O přírodní vědy se zajímal odmalička, brzy pochopil, že jsou klíčem k porozumění světa. A to ho na nich lákalo. K tomu, aby se věnoval chemii, jej inspiroval jeho středoškolský učitel a otec, který se rád díval na vědecké programy v televizi. „Chemie je fascinující, plná barev, světla a energie. Je to ale především jediná metoda, pomocí které můžeme vyvinout nové materiály, jež mění svět,” říká Michael.
Co všechno se dá díky polymerům vyrobit Michael ukazuje v mini sérii Michael’s Reactions:
Jedná se o obrovské molekuly, které existují v podobě řetězců a skládají se z neustále se opakujících jednotek. Jejich velikost a molekulární organizace jim daly skvělé vlastnosti – pevnost, odolnost a univerzálnost.
Polymerů je spousta druhů, existují přírodní i syntetické. Z polymerů je složené například dřevo nebo maso, ale i PET lahve nebo silon. „Jsme obklopení polymery a díky tomu, že chápeme jejich chemické složení, můžeme přijít na užitečné a inovativní polymerní materiály,” říká Michael Londesborough, který se s polymery setkává i ve svém bádání. Z polymerů se skládají součástky do aut, lodí a letadel, které jsou díky nim lehčí a tím i úspornější. Polymery jsou součástí léčiv, spotřebičů, oblečení, nábytku i silnic. Život bez nich si lze jen těžko představit.
S polymery se už na konci 50. let minulého století v Česku počítalo jako s látkami, které budou moci například napravovat nedostatky lidského těla. A tato prognóza se vyplnila zanedlouho, kdy byly objeveny kontaktní čočky. „Když se rozhlédneme kolem sebe, tak prakticky veškeré nové technologické objevy, vývoj technologií i zdravotnictví, jsou založeny na pokroku v polymerní vědě. Budoucnost jednoznačně patří polymerům,“ dodává doktor Jiří Kotek, ředitel Ústavu makromolekulární chemie.
Polymerům se věnuje také Drahomír Čadek na Vysoké škole chemicko-technologické. Mimo jiné vyvíjí metody, jak z různých materiálů vyrábět funkční věci. Zabývá se především přírodním kaučukem, ze kterého se vyrábějí pneumatiky, gumové rukavice nebo nafukovací balonky.
„Nedávno jsem se začal věnovat také škrobu, což je další z polymerů. Když se vhodně zpracuje, může nahradit některé plasty. Své využití tak může najít ve výrobě jednorázových příborů a nádobí,“ přibližuje svoji práci inženýr z Ústavu polymerů. V poslední době podle něj roste zájem firem o vyvinutí alternativních materiálů, které by tolik nezatěžovaly životní prostředí. Všímá si ale i nešťastných módních výstřelků, například kovových brček na pití, jejichž výroba je energeticky mnohem náročnější než v případě plastových, a jejich využití tak postrádá smysl. „Řada lidí nahrazuje plastové produkty jinými, kdybychom ale plastové lahve nahradili skleněnými, byly by mnohem těžší, a i náklady na výrobu, manipulaci a distribuci by rostly stejně jako spotřeba energií,“ upozorňuje. Cestou k udržitelnosti je podle Čadka chovat se k plastům tak, jako se chováme ke kovům nebo ke sklu – s úctou „Měli bychom je používat vícekrát, šetřit s nimi a chovat se rozumně,“ shrnuje vědec a dodává, že zatím neexistuje materiál, který by mohl zcela nahradit plasty. „Kdybychom plasty nahrazovaly co nejvíce papírem, začaly by se ve velkém kácet lesy. I škrob vyráběný z bramborových odřezků by se s rostoucí poptávkou stal natolik žádaným, že by se musel začít vyrábět i ze samotných brambor a používat jídlo na výrobu spotřebního zboží není správné,“ míní Čadek.
Polymerní revoluce
VíceI profesor Pavel Matějka z VŠCHT upozorňuje na to, že hodnotit materiály z hlediska jejich zátěže pro životní prostředí je velmi ošemetné.
„Nerozhoduje jen čas jejich rozkladu, ale i proces výroby a to, kolikrát se daný výrobek dá využít. Nahrazovat plastové tašky papírovými tak nemusí být krok správným směrem, protože při výrobě papíru se spotřebovává mnoho vody a energie,“ dodává. V případě biologicky odbouratelných materiálů by lidé měli dát pozor na to, kam je vyhazují. Pokud se takový materiál začne rozkládat v kontejneru s tříděným odpadem, moc to životnímu prostředí nepomůže. Co se týče plastů Matějka doporučuje užívat je střídmě, co nejvícekrát je využívat a nevyhazovat je do směsného odpadu, aby mohly být recyklovány. „Výskyt mikroplastů ve vodě je například způsoben i praním v pračce, kde se o sebe odírají syntetické tkaniny. Otázkou tedy je, zda jsme schopní vyvinout lepší pračku nebo lépe čistit vodu. Věřím ale, že lidský mozek je schopný přijít s řešením,“ říká.
Chemie je klíčem k ekologii, protože jen chemici umí odpady, emise nebo škodliviny analyzovat a navrhovat postupy, jak je přeměnit na něco užitečného nebo jak je šetrně zlikvidovat.
Naše planeta je zamořená plasty, a tak vědci vyvíjejí inovativní ekologické materiály. Ne všechny plasty vyrobené z obnovitelných surovin jsou ale biologicky odbouratelné a naopak, některé klasické plasty z ropy mohou být rozkládány mikroorganismy. Udržitelná cesta, cirkulární ekonomika a recyklace jsou způsoby, kterými můžeme množství plastového odpadu snižovat i při jejich stálém využívání.
Kdyby nebylo plastu s názvem RXF1, lidstvo by nemohlo letět na Mars. Varianta polyethylenu, ze kterého se skládá spousta běžných obalových materiálů nebo igelitových tašek, dokáže ochránit astronauty před nejnebezpečnějšími formami vesmírné radiace. Nahradí tak ve vesmírných raketách silné vrstvy cementu a olova. Plastový materiál je nejen lehčí a levnější, ale i silnější než hliník.
Chezacarb je název čistého uhlíku, který vzniká jako odpad při zplynění ropných zbytků. Dokáže na sebe vázat škodlivé a nebezpečné látky z plynů i kapalin, najde využití v různých filtrech, při čištění spalin v teplárnách a spalovnách nebo při likvidaci různých ekologických havárií.
Markéta Bláhová
Martin Růžička
Eva Koziolová
Vojtěch Kundrát
Jiří Trousil
Jakub Olšan
Pro chemii se Markéta Bláhová rozhodla už na konci základní školy, kde ji chemikářka pro svůj obor navnadila. Nechtěla pokračovat na gymnázium ani na obchodní školu.
“Vždycky mě zajímaly přírodní vědy a chemie se mi zdála nejlogičtější. Navíc mě vždycky hodně bavilo být v laboratoři a práce rukama,” vzpomíná na to, proč se rozhodla studovat na chemické střední škole. Hned po první zkušenosti ve středoškolské laboratoři jí bylo jasné, že si zvolila správný obor. “Kdybychom se učili jen teorii, chemie by mě určitě tolik nebavila. Naštěstí jsme trávili hodně času v laboratořích děláním pokusů,” říká.
Po střední pokračovala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde se zabývala toxikologií a organickou chemií .“Po škole jsem nastoupila do analytické firmy, kde mi ale začal chybět výzkum a “vaření” sloučenin. Vrátila jsem se proto na akademickou půdu,” říká Markéta, která v současnosti pracuje v Ústavu makromolekulární chemie. Dnes se zabývá biolékařskými polymery, kde kromě jiného připravuje polymerní léčiva pro léčbu nádorových onemocnění. “Nejvíc mě na mé práci baví, že je pestrá, můžu se věnovat jak polymerní, tak i organické chemii,” říká. Markéta dnes pracuje především v laboratoři, kde může “pracovat rukama”. A to jí vyhovuje.
Chemik Martin Růžička začal o studiu chemie uvažovat až na gymnáziu. “Na základní škole jsme dělali spoustu pokusů, které nám ukázaly krásu reakcí a chemických procesů. Tyto začátky mně a mým spolužákům ukázaly, že se chemie nemusíme bát a že je velmi zajímavá,” vzpomíná.
Hodiny chemie na základní a střední škole tak položily základ jeho práci. Dodnes si dokáže vybavit, jak v hodinách chemie vyráběl mýdlo, pozoroval hoření hořčíku nebo vyráběl vodík. To, že chemie není mezi dětmi oblíbená podle něj tkví v tom, že si studenti neuvědomují, že ochrana planety a životního prostředí stojí na hlubokých chemických znalostech. “Mělo by se učit méně rovnic a definicí, poznání chemie na vlastní kůži je velice důležité,” dodává Růžička, který se na Vysoké škole chemicko technologické věnoval fyzikální chemii a dnes se věnuje spíše managementu. „Optimalizuji výrobní procesy, řeším personální otázky a rozpočty, monitoruji také řešení jednotlivých projektů,“ říká o své práci v Unipetrolu Růžička. Společně se svými kolegy a s výzkumnou institucí UniCre se podílí na vývoji a výrobě vhodných biopaliv, která by mohla vést k udržitelné budoucnosti. „Zabýváme se moderními biopalivy, které jsou vyráběny především z odpadních materiálů. Využíváme tak například kuchyňský olej, odpadní dřevní štěpku nebo odpadní produkty po pyrolýze plastů,“ vysvětluje chemik a manažer v jedné osobě. Tato paliva se již do nádrží aut dostávají, v Česku je to zatím jen malé množství, ale Růžička se svým týmem pracuje na mnohem větší výrobě.
Doktorka farmacie Eva Koziolová už v dětství míchala různé lektvary a nutila svou rodinu k tomu, aby je pili.
Z chemie na střední škole si pamatuje různé pokusy, třeba plamenové zkoušky, které slouží k zjištění, zda daná sloučenina obsahuje některý z kovů barvících plamen. “Pokusy byly skvělé, ale bavila mě i ta teorie. Pamatuji si, že jsem psala písemky i za své spolužáky, co seděli vedle,” směje se. Chemie jí nadchla svojí logičností a danými pravidly. “Člověk se v chemii dokáže dobře zorientovat, když ji pochopí,” dodává.
“Zajímala mě nejen chemie, ale i biologie, proto jsem šla na farmacii,” říká Eva. Přivysoké škole nastoupila do lékárny, práce ji sice bavila, ale ještě víc ji lákal výzkum léčiv. Náhodou se dostala do Ústavu makromolekulární chemie, kde se věnuje polymerním nosičům léčiv pro terapii nádorů a chronických zánětů. “V podstatně se s kolegy snažíme vyvinou řízenou střelu na nádory,” zjednodušuje Eva, kterou vědecká práce naplňuje, přestože v současnosti tráví více času u počítače než v laboratoři. Vyhodnocuje výsledky, čte odbornou literaturu a píše články. “Je to svobodné povolání v mezinárodním prostředí, které přináší zajímavý setkání, každodenní výzvy a výjimečné příležitosti. Na chemii mě nepřestane fascinovat, jak velké věci dokážeme vytvářet v malých objemech,” uvažuje mladá vědkyně.
Sedmadvacetiletý Vojtěch Kundrát je úspěšným chemikem. Kromě doktorského studia dnes pracuje v nanotechnologické firmě a věnuje se také tomu, jak pomocí nanotechnologií čistit vodu. Chemii si zamiloval už v patnácti letech, a to i díky učiteli chemie na gymnáziu.
Jako středoškolák spolupracoval na výzkumech, které se zabývaly enzymy a tím, jak pomocí nich čistit kontaminovanou vodu či půdu nebo jak ekologicky vyrobit alkoholy určené pro farmacii. Společně s výzkumným týmem získal řadu ocenění a na svém kontě má taky několik patentů. Podařilo se mu vyvinout dostupnou filtrační technologii, která dnes čistí vodu obyvatelům jedné z afrických vesniček. Spolupracuje s neziskovkou Ifakara, která se zabývá pomocí v Tanzánii. Filtr lze po použití použít na přenášení věcí, po sešití se choví jako tkanina. Do Tanzánie se Vojta dostal spoluprací s řečkovickým farářem, který navázal přátelství s tanzanským kolegou. Pomáhá také tanzánským švadlenám, které pod značkou Morogoro šijí batohy a tašky. Ty Vojta vozí českých zákazníkům.
Vojta nyní pracuje taky na tom, aby místní školu vybavil chemickou laboratoří. Chce tak vychovat budoucí generaci chemiků. “Máme budovu, stoly i základní vybavení a teď sbíráme peníze na 12 keramických chemických výlevek. Dopravit je do Tanzánie nebude snadné. Věřím ale, že když se nám je podaří dodat a doděláme rozvody energií, budeme moci rychle začít s laboratorními cvičeními,” říká Vojta. Dalším projektem, na kterém se podílí, je výroba opalovacích krémů pro africké albíny. “Recepturu založenou na bambuckém máslu vyvinula kolegyně Andrea Hároniková, mým úkolem je v Ghaně zbudovat jednoduchou výrobnu a zaučit první zaměstnance. Jedná se o jednoduchý proces, krémy jsou přírodní a levné,” popisuje mladý chemik, který v současnosti shání peníze na rozjezd výroby krémů prostřednictvím sbírky.
“K chemii a vlastně i k mikrobiologii, ze které můj současný výzkum vychází, mě nasměroval táta,” vypráví doktorand Jiří Trousil.
Jeho tatínek byl vojenským veterinářem, a tak spolu často jezdili navštěvovat chemické a mikrobiologické laboratoře nebo veterinární ústavy. “Definitivně rozhodlo to, když mi daroval jeho starou sadu chemických pokusů. To mi pak mamka chodila kupovat chemikálie do lékárny,” říká Jiří, který si vzpomíná na svoji první hodinu chemie na základní škole, kdy chemikářka třídu uchvátila zapálením hořčíku. Ten hoří oslnivým bílým plamenem a při hoření vzniká oxid hořečnatý. “Všechny nás to ozářilo. Společně se spolužákem jsme pak paní učitelku tak dlouho přemlouvali, až kvůli nám založila chemický kroužek. Scházeli jsme se po škole v laboratoři a bylo to skvělé. Kdybych měl někomu poděkovat, tak určitě jí,” říká Jiří, který po studiu na Masarykově střední škole chemické vystudoval Forenzní analýzu na VŠCHT.
Nyní je doktorandem v Ústavu makromolekulární chemie. “Zaměřuji se na bakteriální infekce způsobené vnitrobuněčnými parazity, jako je například tuberkulóza. Tyto infekce jsou velmi těžko léčitelné, a cílem mého výzkumu je proto zvýšení účinnosti léčby pomocí polymerních nanočástic, které léčivo cíleně dopravují přímo do postižených tkání a buněk,” přibližuje Jiří. Na svém doktorském projektu pracuje v chemické laboratoři. S připravenými polymery a nanočásticemi poté provádí experimenty v biologické laboratoři.“ Na mé práci mě baví vymýšlet, jak vyřešit daný problém a to, že mám zpravidla svobodu, pro jaké řešení se rozhodnu a jak si každý den naplánuji. Výsledky poté předám školiteli a společně se rozhodneme, jak pokračovat,” popisuje.
Vědce Jakuba Olšana přivedla k chemii učitelka na základní škole. “Jsem do chemie zapálený už od osmé třídy, kdy jsem se s ní poprvé setkal. Měli jsme výbornou učitelku, která zrovna dokončila vysokou školu, a tak byla natěšená, že nás něco naučí,” říká Olšan. Díky své učitelce chemii lehce pochopil měl z ní i dobré známky, protože mohl využít své logické uvažování. Navíc ho bavily i pokusy.
Chemii se rozhodl věnovat i na vysoké škole. Na vysoké škole se zaměřil na technologie a vlastnosti různých materiálů, později se věnoval polymerním materiálům a směsím. Zaměřil se například na to, jak polymerní směsi používat v automobilovém průmyslu. „Polymerní směsi se dají použít na součástky, které bývají schovány v karoseriích nebo pod kapotou a nejsou na první pohled vidět. V mém případě to byly hadičky ostřikovačů,“ vysvětluje chemik. Později se věnoval také materiálům, které se v přírodě rozkládají.
V současnosti vede v Polymer Institut Brno tým, který pracuje na inovacích a aplikacích vysoce elektrovodivých sazí Chezacarb v polymerech. „Vymýšlíme nové možnosti zpracování a modifikujeme vlastnosti materiálu. Snažíme se nahrazovat konvenční materiály, jako jsou například kovy, abychom uspořili hmotnost,“ říká. Aktuálně se s týmem snaží vytvořit elektricky vodivá polymerní vlákna, která najdou své uplatnění ve 3D tisku.
Učitelů chemie je nedostatek. Ti kvalitní, kteří se chtějí zlepšovat, se snaží využívat moderní technologie a názorné ukázky. “Někde se výuka chemie mění, jinde zůstává na úrovni 60. až 80. let minulého století.
Podle toho, zda se učitelé chtějí zlepšovat nebo ne, mají spoustu povinností nad rámec samotné výuky a tak bídné hodnocení, že se jim nedivím, že se někteří z nich nesnaží o nic navíc,” říká Petr Šmejkal, vedoucí Katedry učitelství a didaktiky chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
“Nejdůležitější je podle mého to, že chemie se na základní škole učí až od osmé třídy. To je s ohledem na volbu budoucího povolání a motivaci žáků pozdě. To je hlavní věc, která by se měla změnit, pokud chceme mít víc chemiků. Děti ve chvíli, kdy jsou nejzvídavější, chemii vlastně ani nestačí poznat,” míní Šmejkal. Mnoho vynikajících studentů učitelství chemie podle něj každoročně odchází do jiných oborů, protože je školství neuživí.
Podle profesora Pavla Matějky z Vysoké školy chemicko-technologické je výuka chemie obtížná v tom, že děti musí nejprve pochopit danou látku a poté mít jasno v tom, jak se jejich znalosti promítají v každodenním životě nebo v přírodě. “Chemie je důležitá ve všem, co je okolo nás. Chemické procesy probíhají v živé i neživé přírodě a nalezneme je i ve vesmíru,” popisuje. K výuce chemie podle něj patří experimenty a práce v laboratoři. “Děti je třeba vtáhnout do hry. Není od věci znát chemické názvosloví, dle mého se mu ale v hodinách věnuje příliš mnoho prostoru na úkor toho, aby učitelé žákům vysvětlili, jak chemie souvisí s naším životem, aby si dokázaly uvědomit souvislosti. Tak mohou bojovat s předsudky týkající se toho, že co je přírodní, to je fajn a co je umělé, je špatné. I v přírodě přitom existují vysoce toxické látky,” upozorňuje a dodává, že základem dobré hodiny chemie je zapálený učitel, který tak může své zaujetí předávat na studenty.
Mezi aktivity, kterými mohou učitelé chemie vzbudit zájem svých studentů o chemii, patří EDUbus, se kterým spolupracuje i Nadace Unipetrol. Jedná se o speciálně upravenou pojízdnou učebnu, kde si žáci mohou vyzkoušet práci v laboratoři. „Snažíme se tak zaujmout žáky chemií už na základních školách. Pro mnohé z nich je to první zkušenost s prací v laboratoři,“ dodává Julie Růžičková, ředitelka Nadace Unipetrol.
Lucie Bakalová chtěla být učitelkou už odmalička, k chemii jí přivedla její středoškolská učitelka. Dnes už jedenáctým rokem učí chemii na Gymnáziu Ladislava Jaroše nedaleko Zlína. V loni uspěla v soutěži a stala se nejlepší učitelkou chemie.
“Snažím se pro žáky být především člověk, ne kantor. Často začínám hodinu tím, že se zeptám, jak se měli o víkendu. Nebo se zapovídáme o přestávce na chodbě, řešíme úplně obyčejné věci,” dodává.
Pokusy jsou ale podle ní středobodem výuky chemie. “Hlavně ty, co si mohou vyzkoušet sami studenti. Proti tomu jde legislativa, která je dost nekompromisní v počtu látek, s nimiž mohou nezletilí studenti pracovat. V domácnostech se to přitom hemží dráždivými látkami a žíravinami v podobě čistících a pracích výrobků,” přibližuje Lucie.
Každý dobrý učitel podle ní balancuje mezi přísností a lidskostí. “Na jednu stranu si každý učitel musí stát na svých požadavcích a pravidlech, an druhou stranu by měl být lidský a spravedlivý. A měl by si umět udělat legraci i sám ze sebe, přiznat svou chybu a milovat svou práci. Pak dokáže své nadšení přenést i na žáky,” přibližuje učitelka, která se snaží učivo připodobňovat k běžným situacím. “Důležité je upozorňovat i na to, jak nás chemie v životě provází a jak nás ovlivňuje,” říká.
Každá hodina chemie by podle ní měla být naplněná střídáním různých činností, aby čas pěkně ubíhal. “Opakování, pokusy, pak zas trocha související teorie, krátké video a na závěr třeba shrnující křížovka a zopadkování učiva,” jmenuje oblíbená učitelka.
Mezi elitní desítkou výzkumníků působících v Česku je sedm chemiků, jeden botanik a dva fyzikové. Nejčastěji citovaným Čechem je prof. Ing. Pavel Hobza, DrSc., FRSC, profesor fyzikální chemie a objevitel nepravé vodíkové vazby. Profesor Hobza působí na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a je členem prestižní Učené společnosti ČR a britské Královské společnosti chemické.
Citovanost značí, že daný vědecký výzkum je aktuální a něčím přelomový. V absolutních číslech má pan profesor Hobza přes 30 tisíc citací, 3 knihy, z čehož jedna byla přeložena do angličtiny i ruštiny.
Studenti z Česka vloni uspěli na Mezinárodní chemické olympiádě (IChO). Na slavnostním 50. ročníku, konaném v Praze se čeští studenti umístili na čtvrtém místě, předstihla je jen Čína, Spojené státy a Korea.
Získali tři zlaté a jednu stříbrnou medaili, což je nejlepší české umístění v novodobé historii olympiády. Uspěli v konkurenci 300 studentů ze 76 zemí. Nejlepším českým reprezentantem se stal Jan Obořil studující brněnské gymnázium, který skončil na celkovém osmém místě.
Letos bude IChO v hlavním městě Francie a opět se na ni nominují 4 nejlepší studenti z gymnázií celé republiky.
Do 30. let minulého století lidé používali stejné materiály jako v pradávných dobách: dřevo, kámen, železo nebo materiály rostlinného nebo živočišného původu. Objev amerického chemika Wallace Carotherse však změnil svět.
Vyvinutím nylonu – prvního čistě chemicky vytvořeného materiálu, který lze využít pro produkty denního užití (mimo jiné slavné nylonky), samotný Carothers položil základy moderní polymerní chemie, která zaměstnává víc chemiků než jakékoliv jiné vědecké odvětví.
A tak vznikly plasty, díky nimž lidstvo mohlo začít objevovat vesmír, vyvíjet počítače, přenosné telefony nebo snižovat spotřebu paliva v autech. Dnes jsou ale polymery k nalezení všude, ve stavebnictví, medicíně, strojírenství nebo ve výrobě oblečení, elektroniky a jídla.