Sklo se v Čechách tavilo už od 13. století. První sklářské hutě stály uprostřed hlubokých lesů v pohraničí a často se přemisťovaly. Jakmile se v okolí sklárny vytěžilo dostupné palivové dřevo do tavicích pecí, skláři zařízení rozebrali a přestěhovali se jinam. Tyto sklárny vyráběly takzvané lesní sklo a z něho pak poháry i drobné korálky pro růžence, takzvané páteříky. Jejich název vycházel z latinského Pater noster, tedy Otče náš, protože pomáhaly při odpočítávání modliteb.

Lesní sklo mělo charakteristický nazelenalý až nahnědlý odstín. Mohlo za něj hlavně železo obsažené v bukovém popelu, ze kterého se vyráběla potaš, tedy uhličitan draselný sloužící k tavení křemenného písku.

Ještě před vynalezením českého křišťálu pracoval na počátku 17. století na pražském dvoře císaře Rudolfa II. rytec Caspar Lehmann. Měl zkušenosti s broušením drahokamů a tyto techniky jako první přenesl na sklo. Vyrobil si vlastní nástroje a pomocí měděných a bronzových brusných kotoučů do skla vyřezával hluboké fazety. Každá opracovaná plocha zachycovala světlo pod jiným úhlem, a vytvářela tak na skle odlesk podobný jiskře. Běžné sklo ale nebylo pro broušení příliš vhodné.

Zlom přišel v okamžiku, kdy čeští skláři ve druhé polovině 17. století vyvinuli tvrdou čirou sklovinu. Ukázalo se, že je pro tento způsob broušení ideální. Čím hlubší byl brus, tím více světla se ve skle lámalo a tím výraznější byl jeho třpyt. Povrch pak zdobily bohaté barokní ornamenty, rostlinné motivy i mytologické výjevy typické pro český broušený křišťál.

Díky křišťálu a hlubokému brusu věhlas českého skla ve světě rychle rostl. Zasloužili se o to také obchodníci, jako byl Franz Kreybich z Kamenického Šenova, sám uznávaný řezač skla. Na první obchodní cestu do zahraničí se vydal v roce 1681 a skleněné výrobky vezl na trakaři. Později už putoval s koňským povozem a podnikl další tři desítky obchodních cest. Zboží dodával na královské dvory od Vídně přes Paříž, Stockholm, Moskvu či Cařihrad.

Mezinárodní úspěch českého skla měl posléze velký podíl na tom, že z pětadvaceti proslulých benátských hutí na ostrově Murano zůstaly do roku 1725 v provozu jen čtyři. Benátčané na dominanci Středoevropanů dokonce reagovali snahou český křišťál napodobit.

Vrtkavost módních trendů ovšem neušetřila ani český křišťál. Nastupující klasicismus vytlačil bohatě zdobené barokní tvary jednoduššími liniemi a zájem o českou produkci opadl. Do centra světové pozornosti se tak české sklo naplno vrátilo až ve 20. století, tentokrát ale v podobě umění.

Vedle legendy českého uměleckého sklářství Reného Roubíčka na tom měl zásadní podíl manželský pár – výtvarník Stanislav Libenský a sochařka Jaroslava Brychtová. Libenský navrhoval barevnost, kompozici a způsob, jakým bude světlo sklem procházet, Brychtová jeho kreslené návrhy převáděla do hliněných modelů a hledala cestu, jak je technicky provést. Společně zdokonalili techniku taveného skla, při níž se roztavená sklovina chladí ve formě i několik měsíců. Ze skla díky tomu dokázali tvarovat objekty, které vypadaly jako monumentální sochy.

Zatímco Libenský s Brychtovou vytvářeli ze skla monumentální objekty, další slavný český sklářský výtvarník Bořek Šípek do něj vkládal cit a hravost. Naučil se to od již zmiňovaného Reného Roubíčka, který měl na jeho tvorbu zásadní vliv. Sklo pak Šípek propojoval s nábytkem, interiéry i architekturou tak, aby v lidech vyvolávalo emoce.

V roce 1968 jako devatenáctiletý emigroval na Západ, kde díky svému osobitému uměleckému přístupu získal mezinárodní proslulost. Nejdřív skleněným domem, který navrhl pro svou sestru a za nějž v roce 1984 získal Německou architektonickou cenu, později i spoluprací se značkami jako Driade nebo Vitra, díky které se v 80. letech zařadil mezi nejvýraznější jména světového designu.

Po návratu do Československa působil mezi lety 1992 a 2002 jako hlavní architekt Pražského hradu, pro který navrhl soubory nápojového skla, svítidla i vázy, mnohé přímo pro svého přítele, prezidenta Václava Havla. Ve stejné době založil s mistrem sklářem Petrem Novotným huť Ajeto v severočeské Lindavě.