Nejcennější
poklady Karla IV.

Vzácné předměty z pokladnice Chrámu svatého Víta i po staletích vyprávějí fascinující příběhy. A také probouzejí otázky, které rezonují v současném umění. Právě toto propojení představuje výstava Fragmenty paměti, kterou pořádá Pražský hrad.

Pozor na uspěchanou odpověď. Posvátné relikvie měly ve středověku význam, který si dnes už jen těžko dokážeme představit. Král Karel jej však vnímal velmi citlivě. Proto tyto posvátné předměty s mimořádným zápalem shromažďoval a ctil. Dá se říct, že mu skutečně pomohly k císařské koruně i k celkovému úspěchu jeho státnického díla.

A to i přesto, že ne vždy se při získávání drahocenných relikvií choval jako důstojný vladař. K jednomu svému poklesku se dokonce veřejně hlásil.

Panovníkův mysteriózní zážitek s chutí zaznamenali kronikáři a sám Karel IV. si jej později nechal vymalovat ve svých komnatách na Karlštejně. Tedy na hradě, který založil pro důležitý účel: Majestátní zdi měly střežit královské poklady, především říšské korunovační klenoty a vzácný soubor svatých relikvií. Mezi nimi i prst svatého Mikuláše.

Neodbytný panovník totiž od svého úmyslu neupustil a vzácný ostatek od pražského kláštera nakonec přece jen získal. Nechal jej potom uschovat právě na Karlštejně. Dnes je prst svatého Mikuláše, uložený v truhličce z vybroušeného křemene, jednou z cenných položek takzvaného Svatovítského pokladu.

Podobně jako vzácný Korunovační kříž i prst svatého Mikuláše symbolicky propojuje dva velké sběratelské soubory Karla IV.

Relikvie pro Karla IV. představovaly osobní cestu ke spáse. „Jako hluboce věřící středověký člověk věřil, že v místech uložení ostatků svatých vstanou tito v den Posledního soudu z mrtvých a budou se u Krista přimlouvat za spásu duše toho, který je shromáždil,“ vysvětluje autor výstavy Fragmenty paměti Jiří Fajt.

Český král s francouzským vychováním si však zároveň dobře uvědomoval i politickou hodnotu relikvií. Panovník, který je shromáždí a zpřístupní k uctívání, si v očích církve i světa zaslouží být římským císařem, vládcem s tou nejvyšší autoritou. Právě o to Karel dlouho a cílevědomě usiloval.

„Karel naplňoval svou vizi silné říše pevně spočívající na duchovních základech,“ říká Jiří Fajt. „Přitom se opíral o světce a světice, kteří byli na území Svaté říše římské velmi ctěni. Jejich ostatky s až obsesivní systematičností zejména v letech 1353 a 1354 sbíral a daroval pražské katedrále, z níž chtěl učinit císařský kostel, tedy ideální středobod svého císařství.“

Když se Karel v roce 1353 vypravil s nožíkem do Anežského kláštera, nebyl rozhodně sběratelským začátečníkem. Už předtím například obdržel darem od uherského krále část ubrusu z poslední večeře Páně a jako schránku pro ni nechal upravit skvostný křišťálový pohár. Ale hlavně – od synů svého zesnulého císařského předchůdce a konkurenta Ludvíka Bavora získal slavný říšský poklad, jehož součástí byly takové cennosti jako hřeb z ukřižování Krista, zub Jana Křtitele a část ramene svaté Anny. Tento soubor Karel hned po převezení do Prahy v roce 1350 veřejně vystavil a později z něj učinil základ karlštejnského pokladu.

V roce 1354, těsně před jízdou do Říma, vykonal Karel cestu po německé části své říše. Jednal, ale také vášnivě rozšiřoval své sbírky. V Augsburgu získal část opasku Panny Marie a v nedalekém klášteře Kempten část jeslí a plen Ježíšových. V arcibiskupském chrámu v Trevíru si prý opět sám odřízl část dřeva ze svatého Kříže, obdržel úlomek berly svatého Petra a také nadmíru cenný kus závoje Panny Marie. A to je jen zlomek Karlových sběratelských úspěchů.

Ve druhé polovině roku 1354 se pak Karel konečně vydal do Itálie. Ani na počátku své cesty však ještě neměl od papeže Inocence potvrzení, zda ho v Římě opravdu korunuje. Co s tím? Nic se nedalo zkazit dalším usilovným shromažďováním relikvií.

Úspěch se v každém případě dostavil, byť přesnou zásluhu relikvií na něm lze jen těžko určit, ať už v duchovním nebo diplomatickém smyslu. Karel byl 5. dubna 1355 v Římě korunován císařem a radost mu mohlo kalit jen to, že papež jej nekorunoval osobně, ale vyslal do Itálie svého zástupce.

Budování Svatovítského pokladu neskončilo Karlovou císařskou korunovací, ale ani později jeho smrtí. Sbírku například v 16. století významně obohatil Ludvík Jagellonský. Podobně zanícený přispěvatel jako Otec vlasti se však už nikdy nenašel. A jiní panovníci v průběhu staletí naopak ze Svatovítského pokladu ubírali. Více než samotné relikvie je přitom zajímaly drahocenné schránky, do nichž byly ukládány.

„První, kdo využil hodnotu cenných materiálů, byl Zikmund Lucemburský, který neváhal sáhnout na ‚otcův‘ katedrální poklad, aby uspokojil finanční nároky svých žoldáků. Stalo se tak po jeho korunovaci českým králem v pražské katedrále roku 1420, kdy kromě jiných zcizil z nejposvátnějšího místa, z hrobu svatého Václava, polopostavy zemských patronů, nechal je roztavit a z takto získaných peněz poplatil své vojsko. Tato událost pak stojí na počátku využívání svátostin z pokladu k jiným, a to monetárním cílům a zakončuje zlatou éru Svatovítského pokladu,“ vysvětluje Jiří Fajt.

I tak jde stále o soubor obrovské hodnoty. „A i dnes jsou tyto památky tichými svědky minulých dějů, v římskokatolickém prostředí dokládají a uchovávají doklady dějin Spásy, vyprávějí své ojedinělé příběhy a fascinují nás svým mistrovským umělecko‑řemeslným zpracováním a užitím vzácných materiálů,“ dodává Jiří Fajt.

Výstava Fragmenty paměti, kterou pořádá Pražský hrad, představuje vzácné předměty ze Svatovítského pokladu v souvislostech s díly předních světových umělců.

Návštěvníci tak mohou vedle vzácných středověkých artefaktů vidět díla Gerharda Richtera, Josepha Beuyse, Francise Bacona, Anselma Kiefera, Magdaleny Jetelové či Josefa Koudelky. Součást instalace provázané motivem paměti tvoří také knihovna s publikacemi věnovanými historii, náboženství i tvorbě zastoupených umělců.

„Francis Bacon je známý zejména svými obrazy s tematikou papežů či zobrazeními ukřižování, v nichž řešil svůj kritický vztah ke křesťanství a jeho morálce,“ přibližuje malířovu tvorbu Jiří Fajt. Bacon se narodil v Irsku anglickým rodičům a na vlastní kůži tak zažíval toxické spojení politiky s vírou. Jako homosexuál měl problémy nejen se svým autoritativním otcem, ale také s katolictvím.

„Jeho zkušenosti s mnoha konfliktními situacemi ho vedly k tomu, že si za svůj dlouholetý inspirační zdroj zvolil ikonický portrét papeže Inocence X. od Diega Velázqueze. Vytvořil na padesát malovaných studií k portrétu tohoto papeže, který byl očitým svědkem největšího propadu papežské autority v historii. Vládl totiž v době, kdy vestfálský mír z roku 1648 zrovnoprávnil katolictví s protestantskými církvemi.“

Svým kritickým pohledem na církev zastupuje Francis Bacon na výstavě Fragmenty paměti názorový proud, který už v 15. století ovlivnil osudy pražského katedrálního ostatkového pokladu. Nástup husitství a kritika praktik katolické církve včetně kvetoucího kultu ostatků přispěly k tomu, že se z někdejšího bohatého souboru do dnešních dnů zachovala jen malá část.