Neviditelný design?

Michael Thonet v roce 1859 dokázal navrhnout a vyrobit židli tak, aby byla lehká, levná, odolná a dala se snadno přepravovat. A to díky tomu, že vymyslel způsob, jak ohýbat dřevo pomocí páry. Dnes už ikonická thonetka, tedy židle č. 14, se skládala jen ze šesti dílů a několika šroubů. Šlo o jednu z prvních sériově vyráběných židlí, která byla cenově dostupná. Navíc šla zabalit do menšího balíku, takže ji bylo možné exportovat do celého světa. Thonet už tehdy vymyslel způsob výroby i doručování nábytku, který dnes využívají i velké nábytkářské firmy.

Ladislav Sutnar navrhoval porcelánové šálky s uchy, které se dobře drží, konvice s výlevkami, které nekapou, i talíře s okraji, které se pohodlně skládají do komínku. Každá křivka porcelánu měla svůj důvod a její tvary vycházely z čistých linií. Když Sutnar emigroval do Spojených států, stal se jedním z průkopníků moderní vizuální komunikace, která nás obklopuje dodnes. Vymyslel orientační systém pro výstavy, kde barevné body a šipky vedly návštěvníky intuitivně správným směrem. Navrhl i telefonní seznam pro New York, ve kterém se lidé snadno orientovali.

Jindřich Halabala přišel s nápadem, že by se vybavení bytu mělo přizpůsobit prostoru i situaci. Jeho sektorový nábytek řešil potřebu lidí, kteří žili v malých bytech. Myšlenka kombinování jednotlivých kusů podle vlastních potřeb byla v té době revoluční. Šlo třeba o výklopné stolky, úložné prostory nebo rozkládací mechanismy, které umožňovaly využít každý centimetr prostoru. Jeho skříňky se daly jednoduše kombinovat a přestavovat. Křesla bylo zase možné rozložit a stojací lampa měla poličky či odkládací stolek.

Designérka Anna Marešová se do povědomí veřejnosti zapsala kolekcí intimních pomůcek. Když je navrhovala, nešlo jí o provokaci. Vadilo jí, že často vypadají jako levné hračky z plastu. Proto chtěla vytvořit něco funkčního a krásného. Marešová se podílí také na proměně pražské lanovky na Petřín. Nové kabiny, které navrhla, budou vzdušnější a mají výklopná sedadla, takže prostor zůstává otevřený. Inspirovala se také atmosférou Petřína, který je známý jako místo pro zamilované. Když se budou kabiny míjet, jedna mrkne světly a kabinu té druhé na okamžik zalije červené světlo, začervená se.

Grafický designér Vítek Škop mění způsob, jakým se děti učí fyziku. Jeho Vividbooks propojují svět tištěných pracovních listů s rozšířenou realitou a ukazují, že fyzika může být fascinující, hravá a snadno pochopitelná. Na papírových listech s pomocí telefonu, tabletu nebo počítače ožívají černobílé kresby a mění se v barevné animace. Žáci navíc mohou měnit děj na obrazovce, sledovat fyzikální jevy, a především pochopit zákony fyziky skrze vlastní objevování.

Designérka Alena Konečná věří, že i zdravotnická pomůcka může být krásná. Navrhla proto stolek s vestavěnou terapeutickou lampou, který propojuje terapeutickou funkci s elegantním doplňkem do interiéru. Stolek má v sobě zabudované speciální osvětlení, které simuluje denní světlo, a tím pomáhá lidem trpícím poruchami spánku, sezonními depresemi nebo chronickým nedostatkem slunce.

Módní návrhář Jan Černý stojí za nástupní kolekcí pro české sportovce na loňských olympijských hrách v Paříži. Při její tvorbě vycházel nejen ze sportovní módy, ale i z atmosféry na nábřeží řeky Seiny, kde měl ceremoniál proběhnout. Během zahájení se tak ve větru rozevlály pláště inspirované baloňákem i francouzským trenčkotem. Inkoustově modrý potisk, který připomínal Rorschachovy testy, odkazoval na tvorbu výtvarníka Vladimíra Boudníka. Kolekce vzbudila pozornost i v zahraničí, magazín Time ji zařadil mezi tři nejlepší na světě.