Nože, minerální vody a odolné sklo

Proslulou „rybičku“ nosí na cestách v kapse nejeden dobrodruh. Malý praktický nožík se střenkou ve tvaru ryby je nejstarším produktem firmy Mikov – vyrábí ho už přes sto let. „Dnes jsou zde celé generace, které si vzpomínají na to, jak jim dědeček nebo tatínek dal první nůž – ‚rybičku‘ – a učil je s ní zacházet,“ říká mluvčí společnosti Bedřich Jetelina. Kdo stojí za ikonickým vzhledem, díky němuž získal produkt své jméno, se už ale dnes neví.

Jméno zakladatele továrny však známé je, byl jím vyučený kupec Ignaz Rösler. Jako obchodník prý ale příliš úspěšný nebyl. Zabýval se výrobou stuh, prodejem dřeva, obilí nebo polské kořalky. Později přidal i broušení a výrobu nožů a skalpelů a v tomto oboru se mu už zadařilo. Najal si schopné nožíře z Mikulášovic, kde továrnu v roce 1794 založil.

Předmětem dalšího z projektů byla výměna téměř 50 let staré leštičky čepelí za novou, energeticky úspornou. „Speciální lešticí stroj nám přinesl celou řadu očekávaných pozitiv. Využívá se na leštění čepelí dlouhých nožů – od kuchyňských přes řeznické až po vojenské dýky a šavle. Přinesl nám obrovské úspory energie a znamenal snížení pracnosti,“ vysvětluje Jetelina. Pracovníky díky tomu mohou využít jinak. „Stroj také jednoznačně pomohl zvýšit kvalitu výrobků,“ dodává mluvčí.

Lidé v honosných róbách se procházejí po kolonádě a popíjejí minerální vodu z typických lázeňských pohárků – obraz známý z historických filmů či fotografií z minulých staletí. Do těchto dob také sahají počátky lázeňství v Česku. Dnes už ale pití léčivých pramenů nemusí být jen součástí ozdravné kúry mimo domov. Stáčené do lahví jsou minerální vody běžně k dostání v obchodech či lékárnách.

Za královnu pitných lázeňských pramenů bývá označována Bílinská kyselka. Pramení v Českém středohoří u města Bílina a čerpá se z hloubky přes 190 metrů. Díky svému složení je využívána při obtížích se zažíváním, dně a revmatismu nebo při poruchách látkové výměny, které mohou vést až k narušení metabolismu. Za léčivé účinky kyselka vděčí hlavně vysokému obsahu uhličitanu sodného, uhličitanu lithného a uhličitého.

Už víc než tři staletí se kyselka využívá při pitné kúře v nejstarším středoevropském lázeňském městě Teplicích. Odtud se její sláva rozšířila do klasického evropského lázeňství. Blahodárných účinků pramene ale lidé využívali i v lázních přímo v Bílině. Ty prosperovaly hlavně v 19. století – kromě šlechty je navštěvovala i řada význačných osobností, například J. W. Goethe nebo Ludwig van Beethoven.

Také dnes je o lázeňské prameny z Česka v zahraničí zájem. Letos BHMW plánuje rozšíření do Velké Británie a celé Evropské unie. Kromě kyselky produkují v hlavním závodě v Bílině ještě svým složením světově unikátní Zaječickou hořkou vodu. Další léčivé prameny pak společnost stáčí také v Mariánských Lázních – Marienbad v názvu firmy jsou právě Mariánské Lázně v němčině.

BHMW v minulosti obě stáčírny zrekonstruovala. Původní objekty v Bílině byly vystavěné v 19. století. Poté byly několikrát nekoncepčně upravovány bez ohledu na jejich architektonickou hodnotu. Poslední rekonstrukce byla nutná také kvůli jejich dalšímu efektivnímu využívání.

Lahve firma vyfukuje z předlisků přímo v místě stáčení. Nemusí je tak dovážet a výrobky díky tomu mohou být levnější a kvalita výsledného produktu vyšší. Robotická paletizace zase nahradila těžkou manuální práci a přinesla precizní výsledky v kratším čase.

Díky rekonstrukci mohla firma také rozšířit svou nabídku o další tradiční lázeňský pramen – Ferdinandův. Ten svou nízkou mineralizací umožňuje aplikovat know-how společnosti BHMW, které spočívá v přimíchávání přírodních extraktů farmaceutické kvality přímo do léčivého pramene. Proto projekt stáčení Ferdinandova pramene obsahuje i pilotní variantu s extraktem z brusinky. V Mariánských Lázních se dál stáčí Rudolfův pramen a minerální voda Aqua Maria.

Broušené sklenice, vázy nebo křišťálové lustry – české sklo je v zahraničí známé díky uměleckým výrobkům. Neméně proslulé jsou však i produkty ze skla užitkového či laboratorního. Borosilikátové neboli varné sklo je výjimečné svou odolností vůči vysokým teplotám při přímém zahřívání a vysokou chemickou rezistencí. Odolný materiál tohoto typu vyvinul v českých zemích již v 19. století zakladatel slavné sklářské dynastie František Kavalír.

Produkce byla tehdy sice technicky náročná, ale téměř neměla konkurenci. Sklo ze Svatoprokopské sázavské huti se tak postupně rozšířilo z pražských lékáren, kam bylo dodáváno, do celého světa a ovládlo trhy. To už byl ve vedení společnosti 22letý Františkův syn Josef, který si z obchodních důvodů pozměnil příjmení na Kavalier. Firma už tehdy měla zákazníky ve Spojených státech i Číně.

Slavné rodové jméno má stále ve svém názvu společnost Kavalierglass, i když potomci jejího zakladatele už v jejím čele nestojí. Rodina přišla o vedení firmy po první světové válce. Dalším majitelům se ji ale podařilo zachovat a přežila i znárodnění nebo následnou kupónovou privatizaci. V období po hospodářské krizi v roce 2008 se ale sklárny ocitly v problémech a skončily v konkurzu. Získala je firma Ojgar podnikatele Otakara Moťky, v jehož rukou jsou dodnes.

Jedná se o unikátní řešení, a to v celosvětovém měřítku. Na jeho vývoji se společnost Kavalierglass podílela se svým švédským partnerem, který má technické řešení patentované. Aby se solární kolektory daly vyrábět, společnost pořídila nové hutní pece nebo zařízení pro svařování trubic, jejich plnění a vakuování. Díky nejnovějšímu projektu z loňského roku pak dojde k zahájení sériové výroby dalších dvou produktů, a to multifunkčního hrnce a celoskleněného zásobníku.

Evropské fondy pomáhají českým firmám růst. Jsou díky nim také více konkurenceschopné a otevírají cestu k zavádění inovací. Ty umožňují například průmyslový výzkum a vývoj nebo zavádění a vylepšování výrobků či služeb.