Okupace 1968

„Bratrská výpomoc“ měla zabránit údajné kontrarevoluci, které se Sověti obávali, a definitivně ukončit takzvané pražské jaro. Tedy období reforem vedoucích k demokratizaci režimu a politického uvolnění, které začalo na přelomu let 1967 a 1968, kdy byl do čela KSČ zvolen Alexander Dubček. Funkcionáři z Ruska i dalších zemí Sovětského svazu vyjadřovali obavy z dění v zemi po několik měsíců. „Dá se říct, že už od května se konalo několik jednání v Drážďanech, pak bylo třeba ve Varšavě, kam naše strana nejela, a potom ještě poslední v červenci v Čierné nad Tisou,“ popisuje Prokop Tomek, ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů. Připravovalo se několik scénářů, ale že bude řešení tak brutální, byl šok nejen pro obyvatelstvo, ale i některé zaryté komunisty.

Ve stejnou chvíli, kdy okupace začala, se konalo také pravidelné zasedání předsednictva ÚV KSČ. Příslušníci „zdravého jádra“ komunistické strany, tedy konzervativního a prosovětského křídla, měli v úmyslu předložit kritickou zprávu o situaci v Československu. Psalo se v ní například o tom, že je socialismus v ohrožení a je potřeba spojence požádat o pomoc. „Zprávu se ale nepodařilo projednat ani ji umístit na program. Naopak v noci bylo přijato prohlášení předsednictva ÚV KSČ, že se intervence odehrála bez vědomí politického a státního vedení, což byl strašně důležitý signál pro občany, jak se vlastně mají chovat, jak to mají přijímat,“ vysvětluje Tomek.

V prohlášení Všemu lidu ČSSR také stálo, že předsednictvo považuje vpád vojsk nejenom za akt, který odporuje zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale také za popření základních norem mezinárodního práva. Spiklencům se nepodařilo odstranit reformní kabinet Alexandra Dubčeka a ustanovit takzvanou dělnicko‑rolnickou vládu. Obyvatelé byli ve shodě s vedením státu v tom, že na svém území sovětská vojska nechtějí.

Neoddiskutovatelnou roli během okupace sehrál Československý rozhlas a Československá televize. Byla to média s největším dosahem a působila tam spousta oblíbených a svobodně se vyjadřujících novinářů. Média informovala o zahraničních reakcích na intervenci a vyzývala k nenásilnému odporu proti okupantům. Vycházela také celá řada různých tiskovin a mimořádných vydání novin a časopisů – šířit pravdivé informace byla podle Tomka jedna z mála možností, jak udržovat morálku a něco proti okupaci dělat. To si uvědomovali i Sověti, a proto byly budovy médií nebo vysílače terčem jejich útoků hned v prvních hodinách okupace. Jejich pracovníci se ale snažili vysílat dál i z různých regionálních studií, utajených či provizorních míst.

Na straně druhé stála sovětská propaganda. Rusové každý den z Moskvy letadlem dopravovali denní tisk, který byl plný zavádějících textů podepsaných jmény korespondentů v Praze.⁵ Na vlnách rozhlasu vysílala z východoněmeckého území propagandistická stanice Vltava. Některé zdroje tvrdí, že část spojeneckých vojáků ani nevěděla, kam dorazili a z jakého důvodu tam zasahují. Část z nich ale pod přívalem dezinformací věřila, a někteří dokonce věří doposud, že chránili socialismus. „Kdybychom nezasáhli my, zasáhlo by NATO, to je jasné,“ tvrdil například na konci 90. let Aleksandr M. Majorov, tehdejší velitel střední skupiny vojsk v ČSSR.