Patriot a geniální skladatel
Smetana usiloval o pozvednutí českých zemí mezi sebevědomé evropské hudební národy
1824–1835
František Smetana, otec budoucího slavného českého skladatele, byl úspěšným podnikatelem, který se staral o valdštejnské pivovary v Litomyšli. Spolu se ženou Barborou měli již jednu dceru, když se jim v roce 1824 narodil syn Bedřich. Rodina byla díky otcově práci dobře finančně zajištěná a pohybovala se ve vyšších společenských kruzích. „Pro Smetanovy byla hudba velmi důležitá, otec byl v amatérském smyčcovém kvartetu a maminka milovala hudbu snad ještě víc než on. Jen se jí kvůli péči o děti nemohla tolik věnovat,“ říká muzikolog a hudební skladatel Aleš Březina.
Malý Bedřich se začal učit na housle a klavír již v útlém věku.
Poprvé mu obecenstvo tleskalo v říjnu 1830 na koncertu v Litomyšli, kde hrál na klavír pro hraběnku Marii Františku z Hohenfeldu, manželku majitele litomyšlského zámku Jiřího Josefa z Waldstein-Wartenbergu. Ta byla talentem teprve šestiletého Bedřicha tak ohromena, že rodičům nabídla finanční pomoc s jeho dalším hudebním vzděláváním. Otec však měl o jeho budoucí kariéře jasno – a hudba to nebyla. „Chtěl z něj mít sládka. Nepřál si, aby se hudbou živil,“ dodává.
„Rodiče ho odmalička v muzicírování podporovali, to mu umožnilo sebevědomě se pohybovat ve světě hudby a komunikovat se šlechtou,“ vysvětluje Březina.
V roce 1835, když bylo Bedřichovi 11 let, si Smetanovi koupili malý barokní zámek Růžkovy Lhotice. Patřil k němu hospodářský dvůr, hostinec, zahrada, polnosti, rozlehlý les a pivovar, jež František Smetana provozoval. Bedřich tam prožil nejšťastnější léta svého života. Chodil na plesy a se svými sestrami hrál loutkové a ochotnické divadlo. Miloval také přírodu, takže si nejspíš cenil toho, že ho otec brával společně s rodinnými přáteli z vyšších kruhů na hony do přilehlých polí a lesů. I když později studoval v jiných městech, na zámek se vždy rád vracel na prázdniny.
1835–1840
Smetana začal komponovat už během gymnaziálních studií.
Smetanova středoškolská léta byla poměrně bouřlivá. Čtyřikrát změnil gymnázium, což znamenalo, že se musel stěhovat z Jihlavy do Německého Brodu, posléze do Prahy a Plzně. Ne úplně dobře se vyrovnával s autoritami a také se musel potýkat s otcem, který si nepřál, aby pro něj hudba byla víc než koníček. Hudební vzdělávání v té době omezil na hraní na housle ve studentském smyčcovém kvartetu a kontakty s profesorem Karlem Šindelářem. „Pohyboval se světem velice sebevědomě. O tom z mého pohledu svědčí i to, že ve 24 letech oslovil slavného skladatele a nejproslulejšího klavírního virtuosa své doby Franze Liszta. Poslal mu svoji skladbu a poprosil ho o finanční podporu. Jen si představte, že by dnes nějaká česká kapela poslala demonahrávku Micku Jaggerovi a poprosila ho o peníze na bedny,“ vysvětluje Březina.
„S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem,“ zapsal si tehdy do deníku.
Už tehdy si některá jeho díla získala poměrně značnou popularitu mezi mladými lidmi. Jedním z nich byla Louisina polka, kterou složil coby šestnáctiletý chlapec pro svou lásku Aloisii v roce 1840. Po dokončení studií a složení maturity se definitivně vzepřel otci a odešel do Prahy, kde se už věnoval výhradně hudbě.
1840–1848
Odchodem do české metropole tehdy dvacetiletý Smetana přišel o finanční podporu od otce.
První měsíce strádal, ale snažil se proniknout do místní hudební komunity a získat cenné kontakty. Situace se zlepšila ve chvíli, kdy se seznámil s ředitelem pražské konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem. Díky němu se stal domácím učitelem dětí hraběte Leopolda Thuna, u kterého i bydlel. Získal tím na několik let stabilní zázemí. „V určitou chvíli si však uvědomil, že není možno se rozvíjet jenom jako divoký talent, ale že hudba je řemeslo, které se musí naučit. Přihlásil se proto do Hudebního ústavu Josefa Proksche,“ říká Březina. Šlo o prestižní vzdělávací instituci, kde Smetana dostal precizní teoretickou průpravu. Během studií na Prokschově ústavu složil velké množství cvičných skladeb.
Z této doby se připomíná hlavně jeho Klavírní sonáta g moll, jejíž poslední věta se později stala populární jako součást Smetanova Klavírního tria g moll z roku 1855.
1848–1861
V době Pražského červnového povstání v roce 1848, kdy se české elity snažily politicky a kulturně emancipovat, bylo Smetanovi 24 let. Pro jeho myšlení to byl formující zážitek. Krátce poté založil vlastní hudební ústav na Staroměstském náměstí v Praze. Dařilo se mu a své dobré finanční situace využil k založení rodiny se svou dávnou studentskou láskou Kateřinou Kolářovou. „Ta mu během několika málo let porodila čtyři dcery – Gabrielu, Bedřišku, Kateřinu a Žofii,“ říká Březina. V polovině 50. let však tři z nich zemřely, naživu zůstala pouze Žofie. Jejich smrt Smetanu hluboce zasáhla. Smetanova manželka se z tragické události nikdy nevzpamatovala.
„Na památku hudebně nadané Bedřišky skládá Smetana Klavírní trio g moll, svou doposud nejmodernější skladbu,“ dodává.
Smetana se rozhodl odjet do Švédska, kde od roku 1856 působil jako dirigent Filharmonické společnosti v Göteborgu.
Zpět do Prahy se vrátil v roce 1861, kdy volnější politické poměry v rakouské monarchii přispěly k prudšímu rozvoji moderní české společnosti a jejího sebevědomí. Smetana si kromě dirigentských zkušeností přivezl ze Švédska i léta praxe na pozici sbormistra a kapelníka.
Cenná pro něj byla i další návštěva jeho celoživotního vzoru Franze Liszta, za nímž se z Göteborgu vypravil do německého Výmaru. „Při této návštěvě si poslechl jeho Faustovskou symfonii, která reprezentovala zcela nový žánr programní symfonické básně, a byl jí naprosto unesen,“ říká Březina. Tento žánr později sehrál významnou roli i ve Smetanově tvorbě.
„A ten cíl jest, dokázat, že my Čechové nejsme pouhými muzikanty výkonnými, jak nám ostatní národové přezdívají a jak říkají, že náš talent vězí pouze v prstech, ale ne v mozku; nýbrž že jsme tvůrčí silou obdařeni, ano, že máme i svou vlastní zvláštní hudbu. – Jak dalece jsem to až dosud provedl, o tom nerozhoduji já, nýbrž ostatní svět.“
Bedřich Smetana
1861–1884
Smetana se v 60. letech stal jednou z klíčových postav při budování novodobé české kultury 19. století. „Hudba a nové české kulturní instituce se v té době stávají důležitým projevem národně-emancipačních snah. Žádný jiný český skladatel své působení a tvorbu vědomě a programově nepropojil se společenským a hudebním děním své doby tak těsně jako on,“ říká Březina. Smetana nebyl jen geniální skladatel, jehož tvorba daleko převýšila tehdejší domácí produkci, ale i pianista či kritik. „Jako hudební kritik jasně a drsně formuloval požadavky na moderní koncertní a operní provoz,“ doplňuje Březina.
„Kvůli ohluchnutí už nemohl dirigovat, protože neslyšel některé nástroje či zpěv, a musel přestat. To ale pro něj bylo v určitém smyslu i štěstím. Mohl se tak naplno věnovat jen kompozici,“ říká Březina.
V roce 1866 se Smetana stal vůdčí osobností Prozatímního divadla. Působil tam jako dramaturg a první kapelník divadelního orchestru, který uváděl i Smetanova vlastní díla. Po celých osm let svého působení na této pozici usiloval hlavně o pozvednutí dramaturgické a interpretační úrovně české opery. V roce 1874 už ale přestával slyšet, nejprve ho v září zradilo pravé ucho a jen o pět týdnů později i to levé.
Posledních deset let Smetanova života bylo pro jeho skladatelský odkaz naprosto zásadních.
Zvládal komponovat složitou hudbu ve velkém objemu a v rekordním čase. „Jeho hudební představivost a suverénní ovládání kompozice byly ohromující. V té době složil téměř třetinu své celoživotní tvorby včetně řady stěžejních děl. A to i přes rady lékařů, kteří ho od komponování odrazovali,“ vysvětluje Březina. Přestože první symfonické básně psal už ve Švédsku, své osobité pojetí tohoto žánru završuje až po ohluchnutí na sklonku 70. let monumentálním šestidílným cyklem Má vlast. „To je dílo ve světové hudební literatuře naprosto ojedinělé,“ říká Březina. Smetanova genialita podle něj spočívá ve způsobu, jakým skladatel v symfonických básních projevil svrchovaně originální hudbou lásku k české krajině, historii a kultuře. Jednotlivé části cyklu oslavují krásy českých zemí – od toku Vltavy přes hrdinské příběhy staré Prahy až po hudební ztvárnění české přírody.
„Skládal a hrál až do doby, kdy hluchota nabyla té formy, že měl permanentní tinnitus. Pískalo mu v uchu tak nahlas, že to bylo k zešílení. Rušilo ho to natolik, že se vůbec nemohl soustředit,“ říká Březina.
Poté se však Smetanova tvůrčí aktivita kvůli zdravotním potížím výrazně komplikuje a zpomaluje. Tvořit přestal až nedlouho před smrtí v roce 1884.
Osm zásadních oper
Bedřich Smetana je považován za zakladatele moderní české opery. Jeho debut Braniboři v Čechách čerpá inspiraci z francouzské grand opéry a má historický ráz, Prodaná nevěsta je vesnická komedie a Dalibor tragický rytířský příběh. Libuše zaujímá ve Smetanově tvorbě zvláštní místo jako dílo určené pro významné národní okamžiky. Sám skladatel ho pokládal za vrchol svého hudebně-dramatického umění. Dvě vdovy jsou salonní konverzační opera, zatímco Hubička, Tajemství a Čertova stěna jsou lyrická díla s prvky komedie. „Smetana v unikátních hudebních vyjádřeních míchá klasické postupy s novoromantickými inspiracemi,“ říká Březina. Jeho kompozice jsou postaveny na důkladné práci s motivy a na pečlivě strukturované moderní formě.
Přijetí jeho děl dobovým obecenstvem nebylo vždy zcela pozitivní. Smetanova reputace coby skladatele národního významu se začala upevňovat až v průběhu 70. let 19. století. „Smetana byl nekompromisní ve svém důrazu na originální a kvalitní umělecké výstupy, odmítal jakékoli ústupky, které by narušily jeho umělecké vize,“ říká Březina. Podle něj byl Smetana velkým patriotem, který jako umělec s mezinárodním přesahem usiloval o syntézu národních ambicí s aktuálními evropskými hudebními proudy.
Navštívit
Hudba jsme my
Roky končící čtyřkou mají v české hudbě podobný význam jako osmičkové roky pro národ a stát. Často vycházejí na výročí narození, úmrtí či vytvoření stěžejních děl nejvýznamnějších českých skladatelů.
Jeden takový čtyřkový rok před sto lety odstartoval tradici oslav Roku české hudby. Bylo to při příležitosti stého výročí narození Bedřicha Smetany. Tématem Smetanovy doby bylo hledání české identity v bouřlivě se rozvíjejícím světě. Stejné téma zůstává aktuální i dnes, kdy od jeho narození uplyne 200 let.
Letošní Rok české hudby se nese v duchu hlavního sdělení: Hudba jsme my. Vedle klasické hudby nabízí i další žánry – od lidové hudby přes jazz až po alternativu. Špičkové umělecké programy, objevitelské počiny, výstavy či divadla.
K Roku české hudby se může připojit každý z nás. Návštěvou, pořadatelstvím, hrou, představením, ale i obyčejným poslechem hudby, která dodnes určuje to, kým jsme.