Příběh švestkové tradice

Zkažené víno, zbytky z vaření piva i obilí patřily na Vizovicku mezi suroviny pro výrobu pálenky. A to už před 400 lety. V 18. století se obilí pálilo tak hojně, že jeho cena prudce stoupala. Stát se proto rozhodl zasáhnout a ty, kdo vyráběli ovocné pálenky, odměnil prémiemi. Díky tomu od počátku 19. století rostla popularita slivovice.

Vizovické palírenství navazuje na dlouhou tradici ovocnářství. Díky ideálním klimatickým a půdním podmínkám se tam ovoci, a především pak švestkám vždy mimořádně dařilo. Místní sušená jablka, hrušky a švestky byly proslulé po celé Evropě.

Když je palírna hodnotnější než zámek

Vrchnost svá hospodářství většinou pronajímala. Tak tomu bylo i v případě vizovické panské palírny. Když se v roce 1882 dostala do Vizovic rodina Jelínkových, stal se jejím nájemcem Jakub Jelínek, který ji svěřil do rukou svého syna Zikmunda. Ten ve Vizovicích s manželkou Bertou vychovával šest dětí a brzy se stal významnou místní osobností. Zikmundovi hrál osud do karet. Jen několik let poté, co začal rozvíjet palírnu, se na rakousko-uherský trh dostaly švestky z Bosny. Protože byly levnější i kvalitnější, lidé je kupovali, a tak byla jižní Morava zaplavená vlastní bohatou úrodou. Právě v té době se zrodil nápad podporovat výrobu slivovice. Zikmund využil příznivé chvíle a z panské palírny odešel. Stejně jako jiní i on si otevřel vlastní podnik. Konkurencí mu byly další tři provozy. Jeden z nich vlastnila skupina vizovických zemědělců a šlechty, kteří založili Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice, zkráceně RAZOV.

Protože lidé během první světové války trpěli nedostatkem jídla, palírny se musely obejít bez ovoce i obilí. Udržela se pouze výroba borovičky z jalovcových bobulí. To ale nebyl jediný problém, se kterým se palírenství muselo potýkat. Kvalifikovaná síla z palíren odešla na frontu. Podniky tak měly nedostatek zaměstnanců. Odešli i Rudolf a Vladimír, synové Zikmunda Jelínka. Oba se naštěstí po válce do Vizovic ve zdraví vrátili a mohli převzít podnik po svém otci, který se rozhodl v roce 1919 odejít do důchodu.

Firmě dali bratři název Zikmunda Jelínka synové. A už o dva roky později ukázali, že to s podnikáním myslí vážně. Koupili totiž areál RAZOV. To byl chytrý krok. Areál se nacházel za městem hned u železniční tratě. Se svým podnikáním ale nezůstávali jen ve Vizovicích. V roce 1923 začali spolupracovat s francouzskou firmou v Cognacu. Do svého portfolia si tak Jelínkové kromě ovocných pálenek přidali ještě vinné destiláty, koňak a francouzské víno.

Úspěšně nakročená spolupráce bratrů ale netrvala dlouho. Jejich cesty se v roce 1926 rozešly. Rudolf Jelínek byl talentovaný obchodník, ale také vášnivý karbaník. Firmu dvakrát prohrál v kartách. A i když ji vždy vyhrál nazpět, Vladimíra tento risk odradil od společného podnikání. Otevřel si vlastní palírnu, které nechal dosavadní název Zikmunda Jelínka synové. Rudolfovi zůstala razovská pálenice a podnikání propůjčil své jméno. Vznikla tak značka R. JELÍNEK.

Jako ostatní židovské rodiny i Jelínkovi zvažovali s příchodem nacismu emigraci. Okupovanou vlast se podařilo Rudolfu Jelínkovi opustit v dubnu. Stesk po rodině ho ale už po několika měsících přiměl k návratu. Nadále však přemýšlel, jak své nejbližší ochránit. Jeho synové Jiří a Zdeněk se ve snaze přežít holocaust vzdali židovské víry a nechali se pokřtít. Ani to ale k záchraně rodiny nestačilo. Podnik připadl do rukou Němců a Jelínkovi museli Vizovice v roce 1941 opustit. Zatímco Zdeněk získal falešné dokumenty a působil v Praze jako zpravodaj výzvědné služby, zbylí tři členové rodiny byli odvezeni do koncentračního tábora. Odtud se vrátil pouze Jiří Jelínek. Po válce se bratři Zdeněk a Jiří shledali na Razově.

Seznam vizovických Židů pro deportaci, 1942. Židovské muzeum Praha.

Vizovice osvobodila Rudá armáda, která považovala německé podniky za válečnou kořist. Armáda z palírny odvezla, co se dalo. Správcem vyrabované palírny se stal Zdeněk Jelínek, kterému se podařilo podnik opět vzkřísit. Poptávka po pálenkách brzy přerostla výrobní kapacitu. Rodina se ale ani tak nemohla dlouho radovat. Zdeněk si z období války odnesl tuberkulózu, která se mu v pouhých 25 letech stala osudnou. Řízení podniku tak převzal jeho mladší bratr Jiří, který v té době ještě nebyl ani zletilý.

Před razovskou pálenicí firmy Rudolf Jelínek (vlevo dovozce do USA Pavel Fantl a Jiří Jelínek), asi rok 1947.

Než se Jiří ve firmě stačil zorientovat, přišla další rána – únor 1948 a následné znárodnění firmy. Odstěhoval se proto s rodinou do Izraele a zpátky do Československa se už nevrátil. Navzdory tomu podnik fungoval dále, a to zejména díky dobrému jménu Rudolfa Jelínka, na které slyšeli zákazníci doma i v zahraničí.

Exportu se ve Vizovicích dařilo i za komunismu

„Má babička Karla, sestra Rudolfa Jelínka, cestovala s mou maminkou mezi válkami po Normandii. Rodiče se tam seznámili. V roce 1939 byla svatba a já se narodil o rok později v Paříži,“ vypráví André Lenard, prasynovec Rudolfa Jelínka. Po válce se malý André s maminkou přestěhoval do Vizovic. Žili přímo v areálu pálenice na Razově společně s Jiřím Jelínkem a jeho manželkou.

Produkty světově proslulé vizovické likérky jsou tu přes sto let. Na tradiční výrobu dnes s hrdostí navazuje i současný majoritní vlastník firmy Pavel Dvořáček. Ten podnik postavil v 90. letech minulého století na nohy, pod jeho vedením se značka stala jedním z největších světových výrobců ovocných destilátů. Vizionář v čele firmy přitom spojuje lásku ke krajině a rodinné tradici s inovacemi a odvážnými nápady. Švestky z vlastních sadů, péče o vizovickou krajinu nebo interaktivní Muzeum slivovice na pražské Malé Straně jsou jen některé z jeho vizionářských kroků.