Vláda utahovala šrouby plíživě, až nakonec vybudovala systém, který jí umožnil dostat původně nezávislá média plně pod svou kontrolu.
Proč potřebujeme
svobodná média
Bez nezávislých a necenzurovaných informací společnost slábne a stává se rukojmím mocných
Včervenci 2020 demonstrovalo před budapešťským soudem několik desítek lidí. Popudilo je, že bývalý velvyslanec v Peru, Gábor Kaleta, u kterého vyšetřovatelé našli devatenáct tisíc snímků s dětskou pornografií, dostal pouze podmíněný trest a pokutu 1 500 eur. Maďarská vláda se snažila skandál ututlat. Nebýt novinářů ze serveru Index.hu, který o tom zveřejnil sérii investigativních článků, by se jí to nejspíš i povedlo.
O několik týdnů později se v centru Budapešti konala další demonstrace, tentokrát na obranu samotného Indexu – jednoho z posledních nezávislých zpravodajských webů v Maďarsku, který tlaku ze strany vlády čelil už delší dobu. Ve společnosti, která zajišťovala reklamní příjmy portálu, měl v té době poloviční podíl Miklós Vaszily, podnikatel s blízkými vazbami na vládu. Šéfredaktor dostal výpověď a více než 80 z 90 novinářů Indexu odešlo na protest proti ohrožení nezávislosti redakce. Index ale nebyl prvním médiem, které podobný osud potkal.
Recept Fideszu na úplnou kontrolu nad médii spočíval v jejich odříznutí od finančních zdrojů. Nejprve odklonil státní inzerci do provládních médií, pak začal tlačit i na ostatní zadavatele inzerce, tedy soukromé firmy. Kdo chtěl získávat veřejné zakázky, musel si dát pozor na to, aby neinzeroval u „nepřátelských“ titulů. Nezávislá média tak přišla o příjmy, potýkala se s finančními problémy a oligarchové je pak mohli levně skupovat. K úplnému podrobení stačilo vyměnit šéfredaktora, mnohdy ale bylo vydávání daného titulu zastaveno úplně.
Těsně před předčasnými parlamentními volbami v roce 2013 koupil český podnikatel a tehdy čerstvý politik Andrej Babiš vydavatelství MAFRA. Začalo tím období zásadního propojení médií a politiky v Česku.1
Už od jara 2013 mezi českými redakcemi kolovaly zprávy, že Andrej Babiš vyjednává o koupi mediálního domu. Nebylo jasné, kdy k tomu dojde a jaké vydavatelství to bude. V pondělí 24. června 2013 pak Babiš na sociálních sítích zveřejnil dnes už legendární příspěvek: „Zítra asi něco koupím.“ O dva dny později podepsal smlouvu s německými majiteli vydavatelství MAFRA, které vlastní tuzemské deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny.
V redakci Mladé fronty DNES, tehdy nejčtenějšího českého deníku, který měl osm set tisíc čtenářů, zavládla nejistota. Je možné psát nezávisle, když noviny vlastní majitel několika stovek firem a předseda politické strany?
Šéfredaktor Robert Čásenský2 krátce po oznámení prodeje žádá vedení deníku o ukončení pracovní smlouvy. Odmítá pracovat pro médium, které vlastní politik a podnikatel v jedné osobě. Jeho posledním krokem na pozici šéfredaktora je, že podepíše výpověď investigativního novináře Jaroslava Kmenty, který v deníku sedmnáct let popisoval kauzy politiků.
V té době vznikají první obrysy nového nezávislého média. Robert Čásenský se s budoucími členy redakce schází po kavárnách, později v miniaturní kanceláři na Žižkově, kam se vejdou sotva dva stoly. Již o několik měsíců později se stěhují do pražské Truhlářské ulice, kde vzniká i první číslo měsíčníku Reportér. „Řekli jsme si, že se budeme snažit nabízet čtenářům články, které jdou opravdu do hloubky a které jdou za hranice rychlého internetového zpravodajství,“ vzpomíná současný šéfredaktor Michal Musil. I on patřil k vlně novinářů, která opustila vydavatelství MAFRA a přidala se k Čásenskému.
Od začátku věděli, že jedním ze základních rysů jejich magazínu bude investigativní žurnalistika, která se snaží jít pod povrch a dávat věci do kontextu. Žurnalistika časově náročná a usilující o co největší přesnost. „Taková novinařina je podle mého nejhlubšího názoru velmi potřebná. A snad ještě více to platí v dobách politických turbulencí,“ dodává Musil.
Reportér začal vycházet 15. září 2014 a během jedenácti let ukázal, jak vypadá práce novinářů, když nejsou pod tlakem vlastníků. Reportéři věnují týdny práce jednomu tématu, aby odhalili nejen to, co se stalo, ale i proč a kdo za tím stojí.
Insolvence, dotace, kmenové buňky a podivné obchody vicepremiéra Karla Havlíčka
Text Jiřího Štického se zaměřuje na příběh Karla Havlíčka, dnes předního politika hnutí ANO, a jeho podnikatelskou minulost. Ta zahrnovala insolvence, sporné dotace i účast v byznysu s kmenovými buňkami, což obnášelo i podávání neúčinné léčby vážně nemocným lidem s ALS. Ze svědectví pacientů i pozůstalých vyplynulo, že část z nich musela za účast ve studii zaplatit statisícové částky.
Více než vědecké zkoumání to připomínalo marketingovou studii a tahání peněz ze smrtelně nemocných lidí a jejich blízkých. Ze svědectví tehdy ještě žijících nemocných s ALS, pozůstalých a korespondence zveřejněné v těchto reportážích jasně vyplynulo, že část z nich musela za zařazení do studie zaplatit. Obvykle sto padesát tisíc korun za jednu dávku buněk.
Ke stabilnímu zájmu zoufalých pacientů s ALS nebo poškozenou míchou přitom přispívalo pozitivní PR o „nadějných výsledcích“, které šířila do médií jako autorita především profesorka Syková, ale i investor Havlíček. Spřízněný spolek Buněčná terapie dokonce zveřejňoval na svém webu „příběhy pomoci“, jak aplikace buněk pomohla ke zlepšení stavu konkrétních pacientů s přerušenou míchou a smrtelně nemocným ALS. Po odvysílání první reportáže (Reportéři ČT) „příběhy pomoci“ se skutečnými jmény a fotkami zmizely.
Komentář šéfredaktora
Je znepokojivé, že politik, který se dnes prezentuje jako sympatická tvář hnutí ANO, byl zapleten do projektu založeného na vytěžování lidského neštěstí. Forma byla nenápadná a těžko napadnutelná. Ve skutečnosti to ale bylo zneužití důvěry těžce nemocných, často umírajících pacientů, kteří v takové situaci hledají jakoukoli naději. Připomenutí tohoto textu je důležité právě proto, že Havlíček bývá často líčen jako „milý člověk“, ale reportáž ukazuje jeho minulost v jiném světle.
Šéfredaktor magazínu Reportér
Michal
Musil
Velká vidlácká revoluce aneb Jak vzniklo hnutí Stačilo!
Text Zuzany Kaiserové sleduje cestu Daniela Sterzika alias Vidláka od blogera až po aktivního účastníka politického dění. Sterzik psal původně o zemědělství, jeho popularita však prudce vzrostla, až když začal vystupovat jako „hlas obyčejného člověka“ proti vládě Petra Fialy, proti EU i NATO. Klíčovým momentem se stala demonstrace 11. března 2023 na Václavském náměstí. Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná nemluvila na demonstraci z tribuny, protože s organizátorem protestu Jindřichem Rajchlem úplně nevychází, ale měla na náměstí petiční stánek a také skupinu skalních příznivců. Daniel Sterzik, jehož blog v ústředí KSČM už nějakou dobu sledovali, zaujal nejen ji, ale i šéfa marketingu KSČM Romana Rouna.
Sterzik – po matce Ukrajinec – sepsal s některými svými čtenáři otevřený dopis Vladimiru Putinovi o tom, že se munice na Ukrajinu neposílá jménem všech Čechů. „Nesouhlasíme se zahraniční politikou naší vlády, nesouhlasíme se stupňováním napětí, dodávkami zbraní ani uplatňováním sankcí,“ stálo v dopise, pod nějž začal sbírat podpisy v okruhu svých příznivců i mimo něj. Neochota lidí se pod něco takového podepsat jej překvapila. Dopis nicméně zveřejnil a označení kolaborant na sebe nenechalo dlouho čekat. Sterzik se stáhl. „Smazal jsem všechny příspěvky o válce a svůj blog jsem na dva týdny úplně zavřel,“ vzpomíná dnes.
To už je ale dávno. Vidlák se po dvoutýdenní přestávce znovu pustil do díla, a když začala skupina kolem politického aktivisty Jindřicha Rajchla organizovat protivládní demonstrace na Václavském náměstí, napsal na svůj blog: „Jestli někdo znáte Rajchla, tak mu vyřiďte, ať mi zavolá.“
Komentář autorky textu
Sbírání materiálu k článku o hnutí Stačilo! bylo časově náročnější. Předně šlo o to, přesvědčit aktéry, kteří s publicitou nemusí mít nejlepší zkušenosti, aby se sešli a otevřeně promluvili o tom, jak se to s „hnutím“ vlastně semlelo. Byla to také dobrá příležitost vycestovat mimo Prahu. To se skoro vždycky vyplatí. Rozhovory vedené mimo hlavní město bývají zpravidla mnohem otevřenější. Příprava textu byla ale především dobrým novinářským cvičením, vedeným snahou úplně normálně pochopit, jak vznikají fenomény formující naši dobu.
Novinářka magazínu Reportér
Zuzana
Kaiserová
Dvě tváře exministra z bitcoinové kauzy: Dr. Jekyll Pavel Blažek, Mr. Hyde don Pablo
Text Gabriely Jezberové se věnuje osobnosti Pavla Blažka, bývalého ministra spravedlnosti, který rezignoval v souvislosti s takzvanou bitcoinovou kauzou. Ukazuje jeho dvě stránky. Tou první je schopný advokát a ministr, který prosadil důležité právní reformy a dokázal uvnitř ODS otevřít cestu redefinici znásilnění. Tou druhou je pak „don Pablo“, vlivný brněnský vyjednávač s pověstí šedé eminence.
Když probíhala nekonečná jednání o redefinici znásilnění, byl u toho přítomen i Blažek. Na jednáních se řešilo, že znásilnění bude znásilněním jen tehdy, když u toho bude fyzické násilí. A Martina Ochodnická tehdy pronesla: „Já si myslím, že i bez té facky to vlastně strašně bolí.“ Druhý den za ní přišel Pavel Blažek osobně. „Paní kolegyně, jen jsem vám přišel poděkovat, že jste to včera řekla. Od té doby nad tím přemýšlím a vlastně mě to nikdy nenapadlo.“
Bývalý ekonomický náměstek Pavla Blažka, Radomír Daňhel, kterého policie vyšetřovala kvůli podezření, že byl jedním z těch, kdo kupčili s městskými byty v Brně a brali milionové úplatky, hraje v příběhu exministra zásadní roli. Na přelomu devadesátých a nultých let se Blažkovo jméno objevilo v souvislosti s kontroverzní kauzou firmy Diag Human a ministerstva zdravotnictví. Přes svého známého Zdeňka Koudelku prosadil zadání znaleckého posudku Daňhelově firmě Deup. Závěry se ale později ukázaly jako sporné a státu hrozí, že bude muset zaplatit miliardy korun. Novinář Jan Urban, který se kauzou dlouhodobě zabývá, uvedl, že posudek, který neměl odbornou kvalifikaci, způsobil státu škodu 300 milionů korun. Spor trvá dodnes.
Komentář autorky textu
V době, kdy Pavel Blažek platil za největšího padoucha české politiky a bylo už téměř jasné, že to povede k jeho politickému konci, nám přišlo příhodné popsat jeho mnohovrstevnatou osobnost. V jeho příběhu se střídají dva obrazy: na jedné straně empatický politik schopný naslouchat a nesoudit lidi podle jakékoli příslušnosti, na straně druhé minulost zakalená řadou otazníků, kauzami spojenými se stejnými jmény a nejasnými okolnostmi. Právě tato rozporuplnost je pro Blažkovu kariéru příznačná. Jeho osobní kvality nelze popřít, ale zároveň je nutné připomínat, že politická odpovědnost se neodvíjí od lidské vstřícnosti, ale od schopnosti čelit pochybnostem a podezřením.
Novinářka magazínu Reportér
Gabriela
Jezberová
Horké kaštany Andreje Babiše
Text Jaroslava Kmenty se věnuje tomu, kde se vzaly peníze pro start podnikání Andreje Babiše. Odpověď na otázku, která dosud nebyla objasněna, může ležet v Maroku, kde Babiš v osmdesátých letech pracoval jako obchodní delegát vyslaný státním podnikem zahraničního obchodu. S Babišem se kdysi přátelil a spolupracoval Lubomír Šidala, bývalý pracovník Petrimexu a někdejší Babišův rodinný přítel a obchodní partner. Investigativní novinář dal Šidalovy informace dohromady s dokumenty StB i údaji o penězích, které Babišovi poslala švýcarská banka Vontobel. V textu zmiňuje i Ladislava Dianišku, se kterým Babiše spojuje nejen bývalé pracoviště PZO Petrimex, ale právě i Vontobel.
Podle finančních poradců mohou být za příjmem od banky s největší pravděpodobností výnosy z cenných papírů, které mu banka spravuje. Dílčí informace o příjmech z banky Vontobel představuje další zajímavý střípek k Babišovu majetku. Navíc tím Babiš opět – aniž to zjevně předpokládal – vrátil do hry i staré téma Petrimexu a lidí spojených s bývalou Státní bezpečností. V bance Vontobel totiž pracuje Slovák jménem Ladislav Dianiška, jenž v minulosti působil stejně jako Babiš v PZO Petrimex. Je tedy možné, že Babišova důvěra k bance Vontobel má kořeny právě v těchto personálních vazbách.
Zmínka o „jakémsi Dianiškovi“ se objevila už v roce 2013 při soudním líčení na Slovensku, během něhož se Babiš dožadoval vymazání ze seznamu spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti komunistického režimu. Týdeník Euro tehdy uvedl, že k soudu měl přijet jako Babišův svědek i „Ladislav Dianiška, který pracuje v bance Vontobel“. Dianiška se nakonec k soudu nedostavil. Což bylo pro Babiše možná lepší, neboť Dianiška, který měl Babišovi dosvědčit, že s důstojníky StB neměl žádný hlubší a důvěrný vtah, byl sám veden jako agent StB.
Komentář autora textu
Pamatuji si, že mi řada čtenářů původně nevěřila, že mohou existovat takhle bizarní historky ze života současného politika a oligarchy Andreje Babiše. Na vyprávění jeho bývalého přítele a obchodního partnera Lubomíra Šidaly byla nejpozoruhodnější historka, jak Šidala praštil Babiše násadou od krumpáče, protože spolu měli spor o finance. Když mi tohle vyprávěl, často jsem se neudržel a smál se tomu tak, že mi málem upadla tužka z ruky a já si nemohl dělat poznámky. Naštěstí jsem měl zapnutý diktafon. Šidala tehdy s nahráváním souhlasil. Vznikl tak unikátní důkaz o dnes už legendární historce. A také to potvrzuje fakt, že se i při vážných věcech dá v novinařině zažít kus legrace.
Novinář magazínu Reportér
Jaroslav
Kmenta
Poctivá žurnalistika má smysl
Příběhy o Karlu Havlíčkovi, Danielu Sterzikovi alias Vidlákovi nebo Pavlu Blažkovi ukazují, proč je důležité mít média, která jdou skutečně do hloubky. Nemohla by ale fungovat bez pravidelné podpory čtenářů.
Staňte se součástí
příběhu Reportéra
Podpořte nezávislou žurnalistiku a předplaťte si Reportéra. Získáte přístup k obsahu, který jinde nenajdete, a současně pomůžete tomu, aby svobodná média v Česku měla své pevné místo.
