Sám proti moři

Plnit si sny vyžaduje odvahu. A dvojnásob to platí, když se chcete vydat do málo probádaných končin. Petr Ondráček se na širé moře vypravil s jasným cílem. Zažít pocit svobody a obeplout svět. Zcela sám, bez jediné zastávky a na vlastnoručně vyrobené plachetnici. Stal se tak prvním Čechem, který se o něco takového pokusil. Budoucího mořeplavce to k vodě táhlo už od dětství.

„Hodiny jsem proseděl pod často rozbouřeným jezem ve Vrchlabí a představoval si, že pluji někam do neznáma. Jako malý kluk jsem se dokonce přeplavil přes vrchlabský rybník na traktorové duši s napnutým prostěradlem, které jsem ukradl mámě,“ vzpomíná Petr Ondráček.

„Kdo hledá svobodu, musí na moře“

Ondráček od dvanácti let závodil ve slalomu a sjezdu na divoké vodě. „Na řece jsem se naučil bojovat s vodními živly. Pod každou vlnou jsou proudy. Musíte vědět, jak na vlnu najet, aby vás nespláchla. To samé platí i na moři,“ říká Ondráček, který za kormidlem strávil téměř půl století. Zúčastnil se výletních plaveb, expedic i jachtařských závodů. „Z moře mám tisíce a tisíce zážitků,“ usmívá se mořeplavec. Spoustu z nich posbíral i během pokusu o sólo plavbu kolem světa, na kterou se vydal před jedenácti lety.

Plavbu ukončil v její polovině. Po zdlouhavém boji s mořskými živly se ale na souš vrátil s tím nejcennějším. „Na moři jsem našel svobodu a poznal jsem sám sebe. To se člověku podaří, jen když se ocitne v kritické situaci,“ vypráví Ondráček, který si osamělou plavbou kolem světa splnil celoživotní sen. Mezi vlnami našel i smysl života. „Myslím si, že je důležité po sobě zanechat nějakou stopu. Musí tady po vás zůstat něco, co jste vytvořili vlastním umem a dali do toho kus sebe.“

Petr Ondráček vyplul z anglického přístavu Falmouth, a to dokonce dvakrát. Po prvním startu se musel kvůli technickým problémům vrátit z poloviny Biskajského zálivu zpět. Od britského pobřeží se vydal přes Atlantik k africkému mysu Dobré naděje a pak kolem australského kontinentu k mysu Horn, nejjižnějšímu cípu Ohňové země.

Odtud měl zamířit zpět do Falmouthu. Kvůli extrémní bouři u Tasmánie se loď dvakrát převrátila a ztratila jednu ze dvou sad plachet. Poté zhruba v polovině trasy zakotvil v Aucklandu na Novém Zelándu, kde svou plavbu předčasně ukončil. Během své cesty za svobodou přeplul čtyři oceány a na moři strávil celkem jedenáct měsíců.

Plachetnici Singu postavil na chalupě v Mokré

Ondráček věnoval přípravám na plavbu kolem světa kus života. Plachetnici Singu stavěl deset let o víkendech na chalupě v obci Mokrá, která leží v Orlických horách. Sedm let pak strávil přípravami a plánováním.

„Když člověk vyplouvá na osamělou cestu kolem světa, musí mít pocit, že udělal všechno, co je v jeho silách,“ vysvětluje roky příprav.

Vše si navíc financoval sám. Náklady se vyšplhaly k milionu korun. „Řada lidí si dneska vymyslí kdeco a hned natáhne ruku pro peníze od sponzorů. To ale není moje filozofie. Dělám jenom to, na co mám,“ vysvětluje. S náročnými přípravami mořeplavci pomáhala manželka Jaru, která byla jeho parťákem i andělem strážným. „I když je člověk na moři sám, tak na souši potřebuje mít někoho, na koho je stoprocentní spolehnutí. A o kom víte, že pro vás udělá všechno. Bez Jaru by to nešlo,“ dodává Ondráček. Na plavbu dlouhou 22 tisíc námořních mil vyrazil v září roku 2011.

„Na moři je důležitá hlavně psychika“

Osamělí mořeplavci musí být osobnosti, které se celé týdny dokážou obejít bez lidské společnosti. Většinou mají plné ruce práce s kormidlováním a opravami lodi, samota ale může slabší povahy snadno zlomit. Podle českého mořeplavce není při sólové plavbě kolem světa nejdůležitější fyzická síla, ale právě pevná mysl.

„Na moři musíte mít jasný cíl, za kterým jdete, a určitou psychickou odolnost. Tu ve vás vypěstují léta strávená na vlnách. Lidé, kteří tohle neměli, zachvátily na moři halucinace a řada z nich pak zmizela,“

tvrdí Ondráček, který se na plavbu kolem světa vydal po šedesátce.

Osm měsíců samoty s výhledem do nekonečna

Po necelých dvou měsících plavby Ondráček překonal rovník a proplul severním i jižním Atlantikem, nabral však zpoždění. Měl nepříznivý vítr, který jeho plavbu oproti plánu výrazně zpomalil. Několikrát musel zašívat plachty, čas mu vzaly i opravy lodi nebo problémy se zubem a drobná zranění. Na lodi žil v extrémních podmínkách, strach ale nepocítil nikdy. „Na moři nesmíte cítit strach. Když se něco děje, tak je to první krok k tomu, aby všechno skončilo špatně. Moře musíte respektovat,“ myslí si odvážný mořeplavec.

Pár dní před Vánocemi pak dosáhl mysu Dobré naděje a vplul do Indického oceánu, kde se ocitl vůbec poprvé. „Je to zvláštní oceán, jedinečný. Jsou tu obrovské vlny, které nejdou z jednoho směru, ale ze dvou nebo klidně ze tří,“ popisuje Ondráček své dojmy. Prvních pár dnů plul opatrně a učil se manévrovat. Jakmile si to osvojil, začal si plavbu skutečně užívat. „Tady v těch končinách nepotkáte ani živáčka, nevidíte žádné lodě nebo letadla. Tam vplouvá jen nás pár bláznů,“ usmívá se při vzpomínce na samotu a výhledy do nekonečna.

V krizi si člověk uvědomí, co všechno zvládne

S přibývajícími mílemi na moři se množily i potíže a horšilo se počasí. Ondráček tak opakovaně zašíval roztrhané plachty nebo opravoval rozbité autopiloty, které mu pomáhaly s kormidlováním lodi.

„Byl to nekončící boj se spoustou technických problémů, ale také obrovská zkušenost. Díky nepřízni, která mě provázela, jsem zjistil, že člověk je skutečně odolný a zvládne jakékoliv životní situace,“ vzpomíná Petr Ondráček.

První jarní den roku 2012 se mořeplavci navždy vryl do paměti. Kousek od Tasmánie vplul přímo do středu zuřící bouře. Vítr dosahoval rychlosti 150 kilometrů za hodinu, vlny se vzdouvaly a dosahovaly výšky až devíti metrů. Singa se dvakrát převrátila a její plachty byly roztrhané na cáry. Stěžeň zůstal neporušený a také mořeplavec naštěstí přestál nepřízeň počasí bez větší újmy. Byl ale potlučený, měl omrzliny a stál před jedním z nejtěžších rozhodnutí v životě.

„Nebál jsem se o sebe“

V ten okamžik měl Ondráček na stole dvě varianty. „Buď jsem mohl jet až na krev, nebo to skončit a doplout k nejbližší pevnině,“ popisuje. Rozhodování bylo o to těžší, že do plavby investovali spolu s manželkou nejen část života, ale i všechny rodinné úspory. Nakonec přišel na malý kompromis. Rozhodl se, že dokončí alespoň polovinu plavby. I tak to ale znamenalo nezdar jeho životního cíle.

Velkou roli při volbě dalšího postupu hrálo i to, že kvůli zpoždění, které během plavby nabral, by Singa k mysu Horn připlula v období nejzuřivějších bouří v roce. „Nebál jsem se o sebe, ale nechtěl jsem se dostat do stavu, že bych musel volat záchranu. Myslím si, že člověk nemá morální právo vystavovat druhé takovému nebezpečí,“ vysvětluje mořeplavec. Ukončení plavby ale nebral jako neúspěch. Zkušenosti, které při plavbě získal, byly k nezaplacení.