Hráči v červenobílých dresech píšou historii českého fotbalu. Slavia počátkem minulého století s přehledem poráží i tak věhlasné týmy jako Bayern Mnichov nebo Celtic Glasgow. Vychovává generace špičkových fotbalistů. Jméno útočníka Koška nebo brankáře Pláničky znají fotbaloví fanoušci po celé Evropě. Legendární sešívaný kanonýr Bican dodnes figuruje ve statistikách nejlepších střelců světa vedle Ronalda a Messiho. Stačí ale pouhých několik let a z vrcholu se celý tým propadá až na samotné dno. Zpátky se sešívaní škrábou i díky obrovské podpoře fanoušků, kteří Slavii neopouštějí ani v těch nejčernějších letech. Jsou výjimeční. To je Slavia.
Daleko za hradbami Prahy pobíhají kluci s falešnými kníry a plnovousy. Nechtějí, aby je někdo poznal. Dobře vědí, že za hraní kopané jim hrozí vyloučení ze školy. Píše se rok 1890 a fotbal je považován za příliš vulgární hru pro studenty gymnázií. Středoškoláci nemohou tušit, že založením Literárního a řečnického spolku, ze kterého v roce 1892 vzniká cyklistický odbor a o čtyři roky později fotbalový klub, staví základy jednomu z nejlepších týmů kontinentální Evropy první poloviny 20. století.
Slavia vzniká v době, kdy se slovanská ani česká hrdost příliš nenosí. Bílá a červená barva, které jsou barvami českých králů i zemské vlajky, tak na slávistických dresech rakousko-uherské úřady nevidí rády. Sešívané dresy slávisté oblékají už od prvního zápasu. Dá se z nich vyčíst soulad mezi vůlí a citem, silou a technickou jemností. Bílá charakterizuje čestný boj a červená je barvou srdce, které slávisté vkládají do hry.
Celých 12 let, od března 1897 až do března 1909, Slavii žádný český tým neporazí. Aby našli srovnatelného soupeře a mohli ukázat, co v nich je, musí se utkávat s těmi zahraničními. A i nad nimi často vítězí. Zápas s Rapidem Vídeň v roce 1903 končí dnes těžko uvěřitelným skóre 14:1, o tři roky později Slavia 13:0 válcuje Bayern Mnichov. Slávisté hrají špičkově. Největší výzva je ale teprve čeká. Zbývá porazit některý z britských klubů, které hrají nejlepší fotbal na světě.
Rivalita mezi Slavií a Spartou se dá vystopovat až do roku 1896, kdy se 29. března oba kluby střetly poprvé. Sparta v zápase sice vstřelí gól, ale z vítězství se dlouho neraduje. Dnes se to zdá nemyslitelné, že se na výsledku mače musí shodnout kapitáni obou týmů. Lídr slávistického týmu sparťanský gól zpochybňuje a rozhodčí gól zpětně odvolá. To je první veliký spor. Když za pár měsíců na další derby dorazí profesoři, aby svým studentům v sešívaných dresech zakázali nastoupit do zápasu, je zaděláno na další problém. Mezi slávisty se proslýchá, že kantorům dal o zápase vědět někdo ze Sparty, ale pravdu se už asi nikdy nedozvíme.
Je tvrdý a nesmlouvavý. Dokáže léčit pohmožděné kotníky svých svěřenců stejně jako analyzovat hru po zápase. Prvním skutečným trenérem Slavie se v roce 1905 stává John Madden, bývalý hráč týmu Celtic Glasgow a opora skotské reprezentace. „Česky player no good. Šecko myslí, že moc umí. Málo trénink a samá holka and hospoda. Šecko samá for, legrac and sranda. Gauners and rošťáky. Any more,“ shrnuje česko-anglickou hatmatilkou morálku v týmu.
Při tréninku hráčům zavazuje jedno oko, aby jim znesnadnil rozhled. Nacvičuje s týmem herní situace a dohlíží na pozápasovou regeneraci a masáže. Jeho práce přináší výsledky. Slavia pod Maddenovým vedením už po roce poráží špičkový anglický tým Southampton 4:0, protivníka, kterého dosud žádný jiný evropský tým nepokořil. Hotová fotbalová senzace se ale koná o pár dní později, kdy se Slavia potkává s týmem Celtic Glasgow, mistrem Skotska a nejlepším tehdejším světovým týmem. Ještě šest minut před koncem zápasu drží slávisté těsný náskok 3:2. I když Skoti nakonec vyrovnají, jedná se o ohromný úspěch a Slavii zná od té doby celá Evropa.
Kanonýr Jan Košek je první z legendárních hráčů Slavie. Střelecká hvězda si sice nepotrpěla na finesy, ale jeho rány pálené nártem měly ohromnou razanci. Zároveň je zdatným sprinterem, dovede zaběhnout 100 metrů za 11 sekund. Žádný brankář pro něj není nepřemožitelný. Nejlepšímu týmu Maďarska nastřílí za zápas i pět branek, Unionu Berlín sedm. V dresu Slavie odehraje celkem 229 utkání a vstřelí 666 branek. Kvůli onemocnění kloubů však svoji kariéru musí ukončit v pouhých 27 letech.
Trenér Madden spolu se střelcem Koškem Slavii dostanou mezi nejlepší týmy v Evropě. Klub zůstává na vrcholu po dvě desetiletí. Madden Slavii trénuje 25 let, až do roku 1930. Za tu dobu si sešívaní připisují 438 výher, 64 porážek a 96 remíz. V poslední Maddenově sezoně 1929/1930 Slavia získává už poněkolikáté titul mistra ligy. Podaří se jí přitom však něco nevídaného. Ve všech 14 zápasech sezony neztratí ani bod. To se dodnes žádnému československému ani českému ligovému týmu nepodařilo.
Jako malý fandil Spartě, ale dnes jeho jméno neodmyslitelně patří ke Slavii. František Plánička, jeden z nejlepších světových brankářů, odehrál v sešívaném dresu tisíc utkání a se svým klubem osmkrát zvítězil v domácí lize. I díky němu slávisté v roce 1932 rozdrtí Juventus Turín. S výsledkem 4:0 končí první semifinálový zápas Středoevropského poháru, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Když Slavia míří na odvetný mač do Itálie, čekají na ni rozhořčení fanoušci. Vzduchem létají drobné předměty, jeden z červenobílých končí po hrubém zákroku na nosítkách. Sudí nařizuje bez důvodu pokutový kop. Když pak Plánička dostane letícím kamenem do hlavy, opouští červenobílí na protest hřiště a oba týmy jsou následně diskvalifikovány.
Plánička dokazuje, že se dá i s pouhými 173 centimetry stát brankářskou legendou. Menší postavu kompenzuje mrštností, výskoky a odvahou, se kterou se vrhá pod nohy útočníků. Jeden z takových zákroků jej ale stojí kariéru. Na mistrovství světa ve Francii v roce 1938, pět minut před koncem zápasu, vystartuje proti brazilskému hráči a zlomí si ruku. Navzdory třicetiminutovému nastavení svůj poslední zápas dochytá.
Když Slavia v zápasu s týmem Rapid Vídeň utrží pět branek, je jasné, že se rodí další kanonýrská hvězda. Není jí nikdo jiný než Pepi Bican, který děsí všechny brankáře především tím, že i ve sprintu mistrně ovládá míč a dokáže pálit přesně. Takového útočníka Slavia potřebuje. Bican rok po přestupu zajišťuje Slavii vítězství ve Středoevropském poháru. Fanoušci ho milují. Jde o střelce takových kvalit, že dodnes zůstává mezi nejlepšími kanonýry světa, jako jsou Ronaldo nebo Messi. V sešívaném dresu nastupuje k 240 ligovým zápasům, během kterých nastřílí 417 branek. Připisuje se mu ale až neuvěřitelných 5 000 gólů, které dal v amatérských mačích nebo v neoficiálních mezistátních zápasech. Je mu 26 let, když se jeho kariéra zastavuje s druhou světovou válkou. Fotbal jde stranou. Ruší se turnaje i dvě mistrovství světa. A když už to vypadá, že se po válce zase začne hrát, moci se chopí komunisté. Ti nestrpí Bicanovy manýry. Aby nebyl tolik na očích, přestupuje do ostravských Vítkovic. Jeho hvězdná éra se už nikdy nevrátí.
Jako kdyby vypálení slávistického stadionu na konci války ohlašovalo blížící se temné časy. A co začali nacisté, dokončili komunisté. Nemohou buržoazní Slavii a její hvězdy vystát. Sešívané v polovině 20. století stíhá jedna rána za druhou. Stadion na Letné musí ustoupit ochranné zóně Stalinova pomníku, a klub tak pro domácí zápasy nemá stálé místo. Nakonec zakotví na okraji Vršovic. To ale komunistům nestačí, a tak musí zmizet i samotný název klubu, který v sobě nese odlesk jeho prvorepublikové slávy.
Ze Slavie se stává Dynamo Praha. Klub musí opustit Bican i další hráči a do několika měsíců z původní sestavy nezůstane nikdo. Sešívaní se musí zbavit i svých červenobílých dresů. Posledních 24 kusů zachrání inventárník Karel Sehnoutka, který je schová u sebe doma. Kdysi jeden z nejúspěšnějších evropských týmů teď vedou diletanti. Slavia sestupuje do druhé ligy. Na trenérském postu málokdo vydrží déle než rok a hráči se rozhlížejí po novém angažmá, kde by se měli líp. Na poloprázdných tribunách při zápasech postávají jen ti nejvěrnější fanoušci. Slavia bojuje o přežití.
Přestože se klub vrací už v roce 1956 ke svým červenobílým dresům, štěstí mu to nepřinese. Během 60. let dvakrát sestupuje do druhé ligy a fanouškům dochází trpělivost. Když hrozí pád až do třetí ligy, o budoucnost svého klubu se zasazují celoživotní fandové z řad novinářů i umělců a zakládají Odbor přátel Slavie. Mezi tahouny spolku patří spisovatel Pavel Hanuš a redaktor Jiří Hájek. Přidávají se k nim i slavní herci jako Ladislav Pešek, Josef Kemr, Miroslav Horníček, Josef Vinklář nebo Luděk Munzar. Shánějí peníze na nákup hráčů s vidinou, že svůj milovaný klub dostanou zpátky do první ligy. A jejich snažení se vyplácí. Díky fintě funkcionáře Jiřího Vrby, který o změnu požádal úředníky Prahy 10, se klub na podzim roku 1964 vrací ke svému původnímu jménu. Fanoušci šílí blahem.
Slavia se oklepává z nejhoršího. Nově příchozí hráči i trenér dostávají tým zpátky mezi českou špičku. A fanoušci u toho chtějí být. Když se hraje pražské derby na Strahově, na stadion dorazí 50 000 lidí. V 70. letech se Slavia drží na vrcholných příčkách první ligy, ale získat mistrovský titul se jí nedaří. Jen v roce 1974 vyhrává Český pohár, a tak se kvalifikuje do Poháru UEFA.
Slávistický stadion v Edenu je na začátku 90. let v žalostném stavu a nedají se na něm hrát zápasy. Sešívaní se tak musí přesunout na provizorní hřiště na Strahově. Klub má i další problémy. Nemá dost peněz na hvězdné hráče, proto sází na odchovance. Mezi ty nejznámější patří Pavel Kuka a Vladimír Šmicer, kteří posilují první tým na začátku 90. let minulého století. O financování Slavie se nově stará česko-americký podnikatel Boris Korbel, od roku 1991 spolumajitel klubu. Během dvou let do Slavie investuje neuvěřitelných 300 milionů korun a vrací ji do špičkové formy. V sezoně 1991/1992 se sešívaní po sedmi letech opět kvalifikují do evropských pohárů.
Skutečný zlom přichází až v sezoně 1995/1996, kdy po předlouhých 49 letech Slavia získává mistrovský titul a v Poháru UEFA se probojuje až do semifinále. Mladé sešívané hvězdy včetně Karla Poborského v té době tvoří jádro české reprezentace, která zazáří na památném Euru 1996, odkud si odváží stříbrné medaile. Sláva však s sebou nese i to, že si slávistických opor všimnou i zahraniční kluby. Poborský odchází do Manchesteru United, Šmicer do francouzského klubu Lens a Bejbl do Atlética Madrid.
Ke štěstí už slávistům chybí jen nový stadion. Čekají na něj skoro šedesát let. Když Vladimír Šmicer na slavnostním otevření 7. května 2008 přestřihává pásku, nemůže skrýt své dojetí. „Vítejte doma!“ říká za bouřlivého potlesku fanoušků. Čestného výkopu se ujímá František Veselý, jeden z nejlepších poválečných hráčů Slavie i českého fotbalu. Hned po prvním soutěžním utkání na novém stadionu červenobílí slaví. Po 12 letech vybojují mistrovský titul a v roce 2009 jej obhájí. Úspěch tým opakuje i v roce 2017 s trenérem Jaroslavem Šilhavým. O rok později pak vyhrává po dlouhých 16 letech domácí pohár, to už s trenérem Jindřichem Trpišovským. Ještě o něco úspěšnější je v následující sezoně 2018/2019, kdy uhraje takzvaný double – získává jak mistrovský titul, tak domácí pohár. To se jí naposledy povedlo před 77 lety.
Double sešívaní získávají i v sezoně 2020/2021 a během celého ročníku je nikdo nepřemůže. Série neporazitelnosti trvá déle než rok a půl, kdy tým v 54 zápasech buď vítězí, nebo remizuje. A obrovskou zásluhu na tom má realizační tým v čele s Jindřichem Trpišovským. Stává se nejúspěšnějším koučem v novodobé historii klubu a dostává Slavii opět na evropské výsluní, kam patřila už za dob Johna Maddena.
Sešívaní se od roku 2016 každoročně představují v pohárové Evropě. Po pravidelné účasti v Evropské lize se podruhé ve své historii dostávají v ročníku 2019/2020 do vytoužené Ligy mistrů, v jejíž základní skupině sehrají vyrovnané souboje s giganty evropského fotbalu. Obrovským šokem je bezbranková remíza v utkání s Barcelonou v čele s Lionelem Messim na Camp Nou. A daří se jim i v Evropské lize UEFA, kde v sezoně 2018/2019 skončí až ve čtvrtfinále s Chelsea a o rok později stejně daleko s Arsenalem.
Rozjetý klub získává koncem loňského roku silnou oporu v novém majiteli, významném českém podnikateli a celoživotním slávistovi Pavlu Tykačovi. „Je to moje srdeční záležitost,“ komentuje nákup Slavie. Sešívaným fandí stejně jako jeho otec i děda a věří v to, že klub jednou převezmou jeho děti. „Slavia je pro mě symbolem odvahy, píle a vytrvalosti,“ říká Pavel Tykač, který má s týmem velké ambice. Chce nadále triumfovat v domácích soutěžích a navázat na mezinárodní úspěchy z posledních let.
Slavia i dnes dokazuje, že bez ní si fotbal v Česku nelze vůbec představit. Bojuje o tituly a pere se o nejvyšší ligové příčky jako už tolikrát během své více než 130leté historie. Stále hraje špičkový fotbal a vychovává hvězdy světového formátu. Nebýt Slavie, někdejší sešívaní Tomáš Souček a Vladimír Coufal by dnes nepatřili k oporám anglického týmu West Ham. O kvalitě hráčů v červenobílých dresech svědčí i to, že většina českých reprezentantů Slavií buď dříve prošla, nebo za ni teď hraje. Nehledě na těžká období a pády až na samé dno, Slavia se vždy sbírá a míří zpět na vrchol. Je věčná.
