Co budeme za 30 let jíst? Jak se budeme setkávat s přáteli? Jak se vyvinou dopravní prostředky a jak chytrá bude umělá inteligence? Na to, jak bude vypadat svět v roce 2050, jsme se zeptali odborníků, inovátorů a vizionářů.
I automobilový průmysl se za 30 let razantně promění. Řada automobilek už dnes investuje nemalé peníze do elektromobility, autonomního řízení a digitalizace. Klasické spalovací motory budou nejspíše sloužit jako součásti hybridních aut.
Ačkoliv se v rámci budoucnosti automobilismu mluví hlavně o alternativních pohonech, velkých změn se dočkají i samotná auta a materiály, ze kterých jsou vyrobená. „Například grafen, materiál vznikající z uhlíku, který nám v ovzduší vadí, je velice perspektivní,” myslí si IT manažer ve Škoda Auto Petr Rešl.
Co se týče vozů a jejich ovládání, prosadí se hlasoví asistenti a pomocníci řízení. „Auta budou za 30 let více reagovat na okolí, na ostatní řidiče a auta, budovy, silnice a na počasí,” dodává Rešl. Podle IT manažera je budoucnost výroby aut v personalizaci, kdy se vozy budou přizpůsobovat na míru řidiči a zároveň samy rozpoznávat, kdo je řídí a měnit své chování v závislosti na věku, stylu řízení nebo preferencích daného řidiče.
„Když jsem před více než 20 lety přišel do IT, počítače neuměly pracovat s obrazem, zvukem, ani s videem. Neexistovalo bezdrátové spojení. Dnes umíme pomocí technologií spoustu věcí rozpoznat, pracujeme s téměř neomezeným výpočetním výkonem. Můžeme pracovat na predikcích a na strojovém učení nebo ukládat nekonečně mnoho dat. To bylo před pár lety ještě sci-fi,” jmenuje Rešl. Podle manažera rutinní práci převezmou stroje, zatímco lidé najdou uplatnění v kreativních úkolech.
Podle řady studií do roku 2050 zmizí spousta profesí a zároveň vzniknou takové, které si ještě neumíme ani představit. Rychlým změnám na trhu práce se budeme muset přizpůsobovat. Je pravděpodobné, že se celý život budeme učit novým schopnostem a dovednostem, které na pracovním trhu budou zrovna ceněné. Některé rutinní profese budou vykonávat stroje. Podle studií v roce 2050 už nebude mnoho pokladních či úředníků. Zároveň ale lidé najdou uplatnění coby zadavatelé práce, údržbáři či programátoři strojů a technologií. Podle futurologa Iana Pearsona budou mezi zaměstnanci dokonce i androidi. Existují ale i pozitivnější prognózy, podle kterých se lidé budou konečně věnovat jen tomu, čemu chtějí. Profese či úkoly, které lidé nebudou chtít vykonávat, zbydou na stroje a technologie.
Medicína se stane naplno technologickým oborem. Nádorová a další onemocnění budeme léčit mikroskopickými roboty, kteří jsou schopní putovat krví a doručit léky na dané místo v těle. V současnosti se už tyto technologie testují na zvířatech. Nanotechnologie budou také sloužit k výrobě náhradních tkání orgánů. A své uplatnění najdou i v případě, že si lidé budou chtít svá těla vylepšovat. Díky senzorům v mobilních zařízeních nebo přímo v těle budeme v roce 2050 mít možnost předejít řadě nemocem a nanoroboti budou v případě potřeby sami dodávat léky do těla. Odborník Jiří Kůs dokonce předpokládá, že zmizí i pozice praktických lékařů a naše těla budou neustále vyšetřovat nanoroboti.
Podle futurologa Iana Pearsona budeme do roku 2040 bydlet v nízkonákladových budovách, které budou až 10 kilometrů vysoké a budou sloužit jako malá města. Kromě bytů v nich budou i obchody, místa pro setkávání, kina, divadla, kluby, sportoviště a další relaxační a kulturní plochy. Ve městech budou podle OSN bydlet dvě třetiny světové populace.
Podle zakladatelky projektu Stavba čtvrtstoletí Petry Miškejové budou za 30 let velmi zahuštěná centra měst, výstavba domů bude probíhat v brownfieldech a bude zcela jistě potřeba neotřelých řešení. „V širším centru historických měst budou růst výškové budovy, bydlení a výstavba bude zrychlovat a zlevňovat. Špatná dostupnost bydlení ale bude přetrvávajícím problémem,” myslí si Petra Miškejová. Nové technologie naučí domy a kanceláře fungovat samostatně a převzít řadu rutinních lidských činností. Některé stavby budou tvořené 3D tiskárnami a dalšími novými materiály, které budou šetřit životní prostředí.
Antarktida se podle futurologa Iana Pearsona promění v poslední rezervu čerstvé vody na světě. Stane se z ní obydlená oblast s rušnými městy plných dělníků, kteří pracují u vrtných souprav a strojů. Dostupnost sladké vody se bude i nadále zhoršovat, zatímco celosvětová poptávka po vodě by měla vzrůst asi o 55 %. Lidstvo by tak mělo usilovně hledat řešení, jak zajistit dostatek vody i pro nadcházející generace.
„Mobilní telefony budou v roce 2050 patřit do muzea,” myslí si šéf inovací v Creative Docku Edward Meegan. Místo placky bzučící v kapsách podle něj budeme komunikovat a vyhledávat informace pomocí spousty nových zařízení okolo nás. Realitou se stane život v augmentované realitě, s hlasovým vyhledáváním doma i v autě. Místo telefonních budek budou k dispozici pouliční multifunkční displeje nebo inteligentní technologie instalované do oblečení, batohů a brýlí. „Blázni do nových technologií budou experimentovat s neurálními sítěmi, kdy si mohou myšlenkou pustit film nebo přivolat taxíka,” dodává Meegan.
Podle odborníků je možné, že děti už nebudou chodit do školy. Místo toho se budou vzdělávat z domova ve virtuálních třídách, kam budou posílat své hologramy. Díky virtuální realitě budou moci děti cestovat v čase i prostoru, zažít Velkou francouzskou revoluci nebo se třeba prolétnout nad Tichým oceánem a počítat ostrovy. Jelikož bude svět ještě více závislý na technologiích, mezi základní schopnosti bude kromě psaní, čtení a počítání patřit také programování nebo ovládání robotů a dalších vymožeností.
Průměrná letní teplota v Praze stoupne o 7 °C, což odpovídá dnešním teplotám v gruzínském Tbilisi. Vyplývá to ze studie Crowtherovy laboratoře v Curychu. Klima většiny měst na severní polokouli se promění tak, jako by se přesunula o 200 až 1000 kilometrů blíž k rovníku. V Londýně bude možná stejně jako dnes v Barceloně. Zároveň bude více sucho a Česko se musí připravit na dlouhá a prudká vedra. Existují ale i značně pozitivnější prognózy, podle kterých je možné do roku 2050 značně snížit znečištění životního prostředí a vyhnout se tak katastrofickým scénářům.
Dnes žije na planetě asi 7,7 miliardy lidí, za dalších 30 let k nim podle OSN přibydou další dvě miliardy. Populace stárne a její růst zpomaluje. Podle údajů Spojených národů má stále více zemí míru porodnosti nižší, než je udržitelná hranice. V porovnání s rokem 2017 bude na Zemi žít dvakrát tolik lidí starších 60 let. V Evropě bude takto starých lidí 35 procent. S rozvojem technologií, medicíny a dalších odvětví se bude také prodlužovat délka života, a to hlavně v oblastech, kde v současnosti lidé umírají velmi mladí. Někteří vědci odhadují, že se lidstvo do roku 2050 může vypořádat s různými nemocemi včetně AIDS.
Může vyřešit řadu problémů lidstva a způsobit nepředstavitelnou revoluci napříč oblastmi, pokud ale budeme s jejím užíváním neopatrní, můžeme sami sebe zahubit. Elon Musk je přesvědčený, že umělá inteligence je nevyhnutelná a zároveň nebezpečná, a to především v případě války, kdy národy budou investovat do chytrých autonomních zbraní. Podle Stephena Hawkinga může umělá inteligence stvořit novou formu života replikováním sebe sama. Taková „rasa“ by lidstvo snadno předčila. Už nyní se umělá inteligence rychle prosazuje v řadě oborů. V pokročilých továrnách například díky ní stroje dovedou předpovědět, že budou potřebovat opravu ještě předtím, než se porouchají.
K nasycení 9 miliard lidí bude potřeba nejméně dvakrát větší produkce potravin. Proto budou muset zemědělci hospodařit efektivněji a pěstovat více s méně zdroji. Mezi inovativní řešení, jak lidstvo nasytit, patří využívání hmyzu a řas, vertikálních farem nebo laboratorně vypěstovaného masa. Právě konzumace masa je z ekologického hlediska velmi nehospodárné. Do firmy Beyond Meat, která vyvíjí umělé maso, nerozeznatelné od toho pravého, investoval i Bill Gates nebo Leonardo DiCaprio.
Díky virtuální realitě a androidům se lidé stanou nesmrtelní. Podle futurologa Iana Pearsona si posmrtného androida budou moci nejprve dovolit jen ti nejbohatší, postupně se ale androidi stanou běžnou součástí životů. Možností také je, že se zemřelými se budeme moci potkávat ve virtuální realitě, kde se podle některých prognóz bude odehrávat i sledování filmů, sportování nebo setkávání s přáteli. Díky nanorobotům v našich nervových soustavách bude nemožné cokoliv zapomenout, leda bychom si to přáli. Poslouží také v případě, kdy bude v soudním sporu potřeba doložit důkazy.
V roce 2050 bude lidstvo na začátku kolonizování vesmíru. Lidé budou zakládat města nejprve na Měsíci a později na Marsu. První kolonie na Marsu podle Elona Muska ze SpaceX vzniknou už v roce 2025. Podle odborníka na nanotechnologie Jiřího Kůse je dokonce možné, že se Česko přeorientuje z automobilového průmysl na herní či kosmický.
Svět v roce 2050 podle odborníka na nanotechnologie Jiřího Kůse vypadá jako globální ekosystém propojený virtuální sítí a současně decentralizovaný. Pokročilé technologie podle něj umožní lidem mnohem lépe využívat lokální zdroje včetně těch obnovitelných. Centralizované vodovody podle Kůse budou nahrazeny systémy, které v každém bytě budou použitou vodu recyklovat pomocí nanofiltrace zpět na pitnou. Nanotechnologie zcela jistě změní svět, umožní výrobu energie nejen ze světla, ale i z pohybu, deště nebo infračerveného záření. „Změní se také charakter výroby. Nanomateriály a 3D tisk vytlačí sériovou výrobu a tradiční obrábění. Velké výrobní linky postupně zaniknou a nahradí je lokální digitální manufaktury, výroba bude také personalizovaná,” popisuje odborník svoji vizi.
I zemědělství se neustále vyvíjí a stává se čím dál více chytřejším a preciznějším. „Díky novým technologiím mohou zemědělci své náklady snižovat, výnosy zvyšovat a při práci být mnohem efektivnější. Chytré zemědělství je kromě toho přínosem i pro ekologii,” říká ředitel společnosti CleverFarm Adam Zlotý. Budoucnost zemědělství podle něj spočívá v maximálním výnosu s minimálním zásahem do půdy. „Jedná se především o úsporu hnojiv a závlah díky tomu, že budeme schopní vyhodnotit, co přesně bude rostlina potřebovat, v daném místě a čase. Tyto parametry už dnes vyhodnocují data z družic a senzory, které měří teplotu, vlhkost vzduchu a půdy,” popisuje Zlotý. Budoucnost je o udržitelnosti, ekonomické efektivnosti a ekologii.
Uznávaný autor desítek sci-fi knih Ondřej Neff je zarytý technooptimista. Už před 40 lety vlastnil stolní počítač a pokud by existoval i vysokokapacitní a rychle nabíjený akumulátor, neváhal by a pořídil by si elektroautomobil. Největší hrozby technologického rozvoje přikládá lidem.
„Propadají umělé realitě, ztrácejí osobnost a každý pořád do něčeho civí. Přestáváme myslet. A bude hůř,” míní Ondřej Neff.
To jediné, co podle něj chybí umělé inteligenci, jsou city. V povídce 3 kroky do tmy se zabývá tím, zda se i stroje budou moci zamilovat do svých majitelů.
„Je velikou otázkou, zda jednou budeme moci lidské city nahradit těmi umělými. Ve skutečnosti si tím nejsem tak jistý. Emoce totiž podle mě nejsou jen chemické reakce, ale i procesy, o kterých zatím ještě nic nevíme,” říká spisovatel.
Za 30 let ze třetího světa přestane být montovna světa, stoupne tam životní úroveň a pro Evropu a Západ už nebude atraktivní jako producent levného šmejdu. Třetí svět si bude moci dovolit brát větší ohled na životní prostředí a globální znečištění začne konečně klesat. Evropskou průmyslovou výrobou převezme Asie a Afrika a evropský kontinent se bude zmítat v sociálním a politickém neklidu. Stane se skanzenem a lunaparkem pro bohaté návštěvníky z prosperujícího Východu a Jihu. Co se týče populace, bude hrozit rozštěpení mezi privilegovanými, kteří budou mít prostředky a schopnosti k dramatickému navýšení své genetické kvality. Velkým nebezpečím bude taky zábavní průmysl: místo počítačových her už budou umělé životy a těm budou lidé určitého typu dávat přednost před nudným životem všedního dne. No a v Praze bude dálniční okruh doveden do Běchovic, ale jenom v jednom pruhu.
Přehrát video
Ona ještě zažila kodrcání autobusem pět kilometrů na metro v Písnici, kdežto Béďánek se pěkně jako panáček vozil sdílenou elektrodopravou. Ona se musela tahat s nechutným mobilem, velkým jako když kráva vyplázne jazyk, kdežto panáček měl od mala kšilťáček na holo. Táta někdy zasahoval do sourozeneckých hádek, že prý oni houbeles vědí, co je to tvrdé dětství, protože on měl první mobil někdy v šesté třídě a ve škole ho museli odevzdávat, a maminka? Dědeček s babičkou z maminčiny strany, ti, co bydlí v Neratovicích, ti nutili maminku dělat domácí úkoly na počítači bez hlasového ovládání s myší a displejem. Tak to byl tedy humus, jaký si Marta nedovedla představit.
Do školy chodila nejdřív v Břežanech, hodně inkluzivní, což tatínek docela těžce nesl. Martička, když po rodičovských schůzkách tajně rodiče poslouchala, slyšela tátu nadávat, že se to opravdu s těmi dementy a Číňany přehání a že není daleko doba, kdy do školy budou brát i psy a kočky. Ten nápad se Martě líbil a jako docela malá zažila éru humanizace domácích zvířat. Jo, to Béďa, ten už si s kokršpanělem Cyrilem povídal od mala.
Druhý stupeň měla Marta v kampusu ve Vietnamtownu Sapa, dříve Libuš. Bylo to tam taky hodně inkluzivní, po všech stránkách. Táta by byl radši, kdyby chodila do nějaké pořádné školy, kde ji budou učit číst a psát a násobilku a podobné věci, když už ji to nenaučili ve školce. Máma se Marty zastala, že Sapa a její kampus mají dobrou pověst a že je odtamtud snazší přechod na vysokou. Táta měl zase řeči, že by tu vysokou chtěl vidět, a dokonce i hodně křičel, když se Marta přihlásila na Interdisciplinární institut metaadaptace v Bernu. Čím se ta holka bude živit, nadával tatínek. Co ji tam naučí? Vždyť umře hladem.
Také tenkrát měla Marta zastání v mamince. Jeho momentální zaměstnání je konfliktní eliminátor, a to ho na chemicko-technologické taky neučili, o jejím vlastním zaměstnání v laserovém centru Eli nemluvě. Takže Marta odjela do Bernu, jakmile si přes hypernet obstarala stipendium. Dva roky pendlovala mezi Bernem, Via Teko v dánském Herningu a Olomoucí, až jednou kápla na inzerát IT oddělení ve ŠKODA AUTO. Váhala, jestli má cenu se ucházet o pozici enterprise architektky, nebo se hlásit do kompetenčního centra SAP. Přerušila studium, paní profesorce Zinnerové slíbila, že seminárku Citový život autonomních jednotek dokončí a odevzdá, a odjela do Boleslavi. Ukázalo se, že to bylo pitomé rozhodnutí. Při pohovoru si povídala s avatárem, který vypadal jako dokonalý dement a štval ji, takže měla sto chutí se sebrat a prásknout dveřmi. Pak jí nabídli pozici mediátora umělé inteligence autonomních systémů. Jak byla nabroušená, odpověděla, že takovou věc nikdy nedělala, ale oni na to, že to ještě nikdo nikdy nedělal a že by bylo dobré, kdyby to zkusil někdo, jako je ona, načež se ukázalo, že ji mají přečtenou shora dolů. Nejvíc se jim líbil ten kampus Sapa, ve kterém od ní nikdy nikdo nechtěl odpovědět na záludnou otázku, kolik je osmkrát sedm, a taky věděli o její seminární práci a řekli, že jí možná zkušenost mediátora s prací pomůže.
To nakonec rozhodlo a ona s nimi kontrakt uzavřela. Teď byla v Africe v autě, seděla za volantem, kterého se nesměla dotknout, a dívala se oknem na mraky ještě černější, než byl ranger Msenga na vedlejším sedadle.
„Neměli jsme nikam jezdit,“ uklidňoval ji ranger.
Milej kamaráde, to je úplná prkotina, když to srovnám s tím, co všechno jsem neměla udělat já, opakovala si zasmušile.
Ona ještě zažila kodrcání autobusem pět kilometrů na metro v Písnici, kdežto Béďánek se pěkně jako panáček vozil sdílenou elektrodopravou. Ona se musela tahat s nechutným mobilem, velkým jako když kráva vyplázne jazyk, kdežto panáček měl od mala kšilťáček na holo. Táta někdy zasahoval do sourozeneckých hádek, že prý oni houbeles vědí, co je to tvrdé dětství, protože on měl první mobil někdy v šesté třídě a ve škole ho museli odevzdávat, a maminka? Dědeček s babičkou z maminčiny strany, ti, co bydlí v Neratovicích, ti nutili maminku dělat domácí úkoly na počítači bez hlasového ovládání s myší a displejem. Tak to byl tedy humus, jaký si Marta nedovedla představit.
Do školy chodila nejdřív v Břežanech, hodně inkluzivní, což tatínek docela těžce nesl. Martička, když po rodičovských schůzkách tajně rodiče poslouchala, slyšela tátu nadávat, že se to opravdu s těmi dementy a Číňany přehání a že není daleko doba, kdy do školy budou brát i psy a kočky. Ten nápad se Martě líbil a jako docela malá zažila éru humanizace domácích zvířat. Jo, to Béďa, ten už si s kokršpanělem Cyrilem povídal od mala.
Druhý stupeň měla Marta v kampusu ve Vietnamtownu Sapa, dříve Libuš. Bylo to tam taky hodně inkluzivní, po všech stránkách. Táta by byl radši, kdyby chodila do nějaké pořádné školy, kde ji budou učit číst a psát a násobilku a podobné věci, když už ji to nenaučili ve školce. Máma se Marty zastala, že Sapa a její kampus mají dobrou pověst a že je odtamtud snazší přechod na vysokou. Táta měl zase řeči, že by tu vysokou chtěl vidět, a dokonce i hodně křičel, když se Marta přihlásila na Interdisciplinární institut metaadaptace v Bernu. Čím se ta holka bude živit, nadával tatínek. Co ji tam naučí? Vždyť umře hladem.
Také tenkrát měla Marta zastání v mamince. Jeho momentální zaměstnání je konfliktní eliminátor, a to ho na chemicko-technologické taky neučili, o jejím vlastním zaměstnání v laserovém centru Eli nemluvě. Takže Marta odjela do Bernu, jakmile si přes hypernet obstarala stipendium. Dva roky pendlovala mezi Bernem, Via Teko v dánském Herningu a Olomoucí, až jednou kápla na inzerát IT oddělení ve ŠKODA AUTO. Váhala, jestli má cenu se ucházet o pozici enterprise architektky, nebo se hlásit do kompetenčního centra SAP. Přerušila studium, paní profesorce Zinnerové slíbila, že seminárku Citový život autonomních jednotek dokončí a odevzdá, a odjela do Boleslavi. Ukázalo se, že to bylo pitomé rozhodnutí. Při pohovoru si povídala s avatárem, který vypadal jako dokonalý dement a štval ji, takže měla sto chutí se sebrat a prásknout dveřmi. Pak jí nabídli pozici mediátora umělé inteligence autonomních systémů. Jak byla nabroušená, odpověděla, že takovou věc nikdy nedělala, ale oni na to, že to ještě nikdo nikdy nedělal a že by bylo dobré, kdyby to zkusil někdo, jako je ona, načež se ukázalo, že ji mají přečtenou shora dolů. Nejvíc se jim líbil ten kampus Sapa, ve kterém od ní nikdy nikdo nechtěl odpovědět na záludnou otázku, kolik je osmkrát sedm, a taky věděli o její seminární práci a řekli, že jí možná zkušenost mediátora s prací pomůže.
To nakonec rozhodlo a ona s nimi kontrakt uzavřela. Teď byla v Africe v autě, seděla za volantem, kterého se nesměla dotknout, a dívala se oknem na mraky ještě černější, než byl ranger Msenga na vedlejším sedadle.
„Neměli jsme nikam jezdit,“ uklidňoval ji ranger.
Milej kamaráde, to je úplná prkotina, když to srovnám s tím, co všechno jsem neměla udělat já, opakovala si zasmušile.
