Tour de France

Zrození Tour

Píše se rok 1903 a Henri Desgrange, šéfredaktor sportovních novin L’Auto, svolává krizovou poradu. Potřebuje zvýšit tištěný náklad a ubrat čtenáře konkurenci. Redaktor cyklistické rubriky přichází s nápadem na největší cyklistický závod přes celou Francii. Bude se skládat ze šesti etap v délce od 370 do 470 kilometrů a protne významná francouzská města. Za pár měsíců je vše připraveno. Tour de France s pořadovým číslem jedna startuje 1. července u malé kavárny na pařížském předměstí. Zprvu bláhová představa a reklamní trik, jak zvýšit popularitu novin, se mění v realitu a během pár desítek let ve světový fenomén.

Malý kominík na stupni vítězů

Prvního ročníku se účastní 60 jezdců, ale jen třetina z nich jsou profesionálové. Velkou část tvoří dobrodruzi, nadšenci nebo lidé, které nalákalo denní kapesné a výhra ve výši tří tisíc franků. Už po 50 kilometrech závodu odstupují první jezdci. Úvodní etapu dokončuje 37 závodníků, celý závod jen 21 odvážlivců. Některým došly síly, jiní se přepili vína, usnuli nebo si brali jídlo od diváků, dostali žaludeční křeče a vzdali to. Velká část etap startovala i končila za tmy, závodníci během nich projeli přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes. Do cílové rovinky v Paříži jako první vjíždí Maurice Garin přezdívaný Malý kominík. Jeden z profesionálních jezdců, který se živil čištěním komínů a výpomocí v rodinném obchodě s koly.

Zkouška odvahy na dvou kolech

Ve svých začátcích Tour probíhala za drsných podmínek. Cyklisté neměli přilby, ale jen čelovku. Místo prodyšných dresů jezdili v kabátech a svetrech. Vlekli s sebou náhradní díly i bednu nářadí, protože s opravou kola jim nikdo nesměl pomáhat. Trasy vedly po hrbolatých silnicích a prašných cestách. Během horkých dnů se tak závodníci dusili prachem, za deště se zase brodili bahnem.

Průměrná rychlost Maurice Garina v prvním ročníku roku 1903 byla 25,678 kilometru v hodině. Vítěz loňské Tour de France, Jonas Vingegaard, měl průměrnou rychlost 42,457 kilometru v hodině.

Divoké začátky

Hned následující rok po první úspěšné Tour de France startuje druhý ročník. Opět v Paříži, ale tentokrát za hluboké noci. Mezi 88 přihlášenými jezdci je i šampion loňského závodu Maurice Garine. Na průběh soutěže, kterou naruší několik výtržností, dohlíží jen hrstka organizátorů. Rozvášněné davy házejí na cesty střepy či hřebíky, aby jejich oblíbenec nabral před konkurenty náskok. Jezdci si vzájemně ničí rámy kol. Maskovaní muži v autě útočí na favority v čele závodu. Někteří závodníci podvádějí, během nočních etap se přidržují aut. Za zrcátko vozu přivážou drát, který je na druhém konci zapuštěný do korkové zátky od vína a tu tažený cyklista drží v zubech. Když se blíží kontrolní bod nebo město, jezdec zátku jednoduše vyplivne.

Nová pravidla, nové začátky

Tour de France urazila od začátku 20. století obrovský kus cesty. Stále trvá tři týdny a je nejprestižnější cyklistickou Grand tour na světě. Peloton už netvoří jen cyklisté, ale i desítky doprovodných aut. V čele jede policejní eskorta, ambulance, komisaři, pořadatelé, novináři nebo technici s náhradními koly a pneumatikami. Součástí kolony jsou také týmové vozy. Díky nim mají jezdci větší komfort a týmy je využívají k doprovodným a servisním účelům.

Od roku 2004 je s Tour de France sponzorsky spojena i automobilka Škoda Auto, která sem každý rok už po 20 let posílá flotilu svých vozů. Letos tvoří flotilu 209 doprovodných vozů, 207 z nich má hybridní nebo plně elektrický pohon. Mezi řidiči doprovodných vozů jsou velmi často profesionální cyklisté, kteří ukončili sportovní kariéru a dříve se Tour de France sami účastnili.

Ředitelský vůz

Obzvlášť důležitý je tzv. ředitelský vůz, vozidlo červené barvy, které má jako jediné auto privilegium projet cílem společně s vítězem. Po dobu tří týdnů v něm jezdí a tráví v něm většinu každého dne ředitel závodu, odtud vše organizuje a komunikuje s centrálou a také se žlutým praporkem startuje z auta každou etapu. Je vybavené vestavěnou miniledničkou, ale také několika anténami a mikrofony. Na zadní sedadlo, které slouží pro návštěvy slavných hostů, usedl v minulosti i francouzský prezident Emmanuel Macron. Letos peloton doprovodí coby ředitelské auto elektrifikovaný Enyaq iV. Každý rok přitom se šéfem závodu najede více než 6 tisíc kilometrů.

Provensálský obr

Mezi nejobávanější vrcholový úsek Tour patří Mont Ventoux. Jde o 1 912 metrů vysoký masiv v Provensálských Alpách přezdívaný obr z Provence. Jezdce tu čeká 21 kilometrů dlouhé stoupání vedoucí nehostinnou krajinou. Pro závodníky to znamená vyčerpávající vedro a ubíjející vítr. V historii závodu ho museli pokořit už celkem sedmnáctkrát.

Legendy Tour de France

Nejúspěšnějším závodníkem v dějinách závodu se stal Lance Armstrong ze Spojených států. V letech 1999 až 2005 vyhrál sedmkrát po sobě. V roce 2012 mu však po usvědčení z dopingových praktik byly všechny tituly odebrány. Jen čtyři další jezdci v historii dokázali Tour de France vyhrát pětkrát. Křišťálovou trofej, kterou získá vítěz, navrhují letos potřinácté designéři z automobilky Škoda Auto.

Česká stopana závodu

Mezi největší české úspěchy na Tour de France patří páté celkové místo Romana Kreuzigera v roce 2013. Ten je také rekordmanem v počtu startů, závodil celkem desetkrát. I další čeští jezdci ale slavili úspěchy, a to jak v celkovém hodnocení, tak v jednotlivých etapách a časovkách. Neúnavný bojovník Jan Bárta skončil hned při svém prvním startu třetí v časovce na 54 kilometrů a o rok později se umístil na celkovém 25. místě. I Leopold König se hned při své premiéře v roce 2014 umístil velmi vysoko, na 7. celkovém místě. Malý zázrak předvedl v roce 2015 Zdeněk Štybar, kterému se podařilo v samém závěru zaskočit všechny sprintery a vyhrát etapu.

Legendární
žlutý trikot

Zahlédnout favorita závodu v pelotonu by pro diváky bylo téměř nemožné, kdyby neměl zářivě žlutý trikot. Jezdci, kteří mají v součtu nejlepší čas, z již ujetých etap, ho nosí už od roku 1919. Zakladatel závodu Desgrange jej nechal vyrobit ve žluté barvě, protože stejný odstín měl i papír, na který se tiskly noviny L’Auto. Symbol Tour de France byl na světě. Pro závodníky je pocta ho obléknout, byť na jediný den, a také jistota, že se jejich jméno zapíše do dějin závodní cyklistiky. Ve žlutém trikotu toho najezdil nejvíce Eddy Merckx. Belgičan přezdívaný Kanibal ho oblékal neuvěřitelných 96 etap.

Zelená pro spurtery

Zelený dres nosí jezdec, který nasbírá nejvíce bodů z umístění v cíli v jednotlivých etapách a takzvaných sprintérských prémií. Bodováno je vždy 15 nejlepších. Rekordmanem mezi spurtery je slovenský cyklista Peter Sagan, který zelený trikot oblékl už sedmkrát. Uděluje se od roku 1953. Zelený trikot pro vedoucího jezdce bodového hodnocení od roku 2015 sponzoruje Škoda Auto.

Bílá pro mladé šampiony

Bílý trikot je v podstatě stejný jako žlutý, jen je určený pro závodníky do 26 let. Titul, který častokrát odhalí budoucí hvězdy profesionální cyklistiky, je v dnešní podobě součástí Tour od roku 1975. Hned čtyřem jezdcům se podařilo během jednoho ročníku obléknout bílý i žlutý trikot zároveň. Byli to Laurent Fignon, Jan Ullrich, Albert Contador a Andy Schleck. Škoda Auto je hrdým partnerem bílého trikotu a tím i mladých nadějných cyklistů.

Král hor
nosí puntíky

Od roku 1933 je součástí Tour také soutěž o titul vrchaře neboli krále hor. Vůbec prvním vítězem této kategorie byl Španěl Vicente Trueba přezdívaný španělská blecha. Bílý trikot s červenými puntíky se však objevil až v roce 1975. Jeho sponzorem byla čokoládovna, která prodávala jednu ze svých čokolád v puntíkovaném obalu. Králem mezi vrchaři je Francouz Richard Virenque, který tento titul získal sedmkrát.