Sebevědomí, sebejistota, sebedůvěra. Tři silná slova, která spolu úzce souvisí. Bez potřebného sebevědomí je totiž cesta ke spokojenému životu značně složitá. Bez víry ve vlastní schopnosti překážky nepřekonáváme, ale jsme rádi, že je podlezeme a vyvázneme z nich bez většího úrazu. Proč je tak těžké věřit v sama sebe a jak najít životní rovnováhu?
Přečtěte si, s jakými životními těžkostmi se vyrovnaly, jak se mít více ráda a proč je naprosto zásadní postavit své potřeby na první místo.
Kateřina Kočková
Každý vnímáme na svém těle části, které se nám nelíbí, a byly bychom rády, kdyby vůbec neexistovaly. Přijmutí vzhledu je velkým tématem i pro třicetiletou Kateřinu Kočkovou.
Od dospívání se potýká s hormonální nerovnováhou, která se projevuje mimo jiné pocity únavy, výkyvy nálad či nadměrným růstem chloupků například na obličeji.
Deset let brala Kateřina léky, které měly hladiny hormonů vyrovnávat. Nakonec se je rozhodla, po konzultaci s lékařkou, přestat brát. „Byly to hormony, po kterých jsem byla celá oteklá. Po vysazení jsem zhubla 10 kilo,“ vzpomíná. Nejtěžší pro ni bylo období dospívání. „Na střední jsem v zimě randila s klukem, jenže jsme se scházeli až za tmy. Mámě jsem tehdy řekla, že až bude slunečno, tak se s ním budu muset rozejít, protože uvidí moje nedostatky na obličeji,“ směje se s odstupem času.
Nejvýrazněji pociťuje hormonální nerovnováhu zejména u nadměrného růstu chloupků na bradě, nad horním rtem nebo u uší.
„Jsou chvíle, kdy jsem vytočená. Třeba když sedím hodinu s pinzetou u zrcadla a vytrhávám si chloupky na obličeji. Pak se uklidním a řeknu si, o co jde? Jsem prostě taková, jaká jsem. Beru to tak, že o sebe pečuju. Myslela jsem, že si nikdy nenajdu kluka. Pravda ale je, že chlapi moje chloupky zase tolik neřeší,“
říká Katka.
Léky nebere pět let a svého rozhodnutí nelituje.
Nikola Matějková
Najít si čas na sebe a na své potřeby je důležitou součástí budování sebevědomí. Změnit zaběhnuté vzorce chování či myšlení není jednoduché.
Vyžaduje to především trpělivost a snahu. Své o tom ví maminka desetiletých dvojčat Nikola Matějková. Lásku ke svému tělu si musela najít, a to skrze diety.
„Většina z nich funguje tak, že máte ze stravy vynechat důležité složky, jako jsou například sacharidy. Tělo ale potřebuje všechny živiny, jinak hladoví,“ říká Nikola. Po čase se dostavil jojo efekt, a za několik měsíců nabrala původní váhu. „Často se jako ženy trýzníme tím, že nejíme buď vůbec, nebo i potraviny, které nám vůbec nechutnají. A kvůli čemu? Nejdůležitější přece je cítit se dobře ve vlastním těle,“ podotýká.
Nikola si našla cestu k udržitelnějšímu životnímu stylu, který ji baví. Hlavní pro ni je mít pestrý a vyvážený jídelníček. A v rozumné míře si dopřát třeba i kousek kvalitní čokolády. Od třinácti let trpí chronickým onemocněním kůže zvané lupénka. Například ve vlasech či na břiše má viditelná červená ložiska s bílými šupinkami. V sebevědomí vidí především sílu.
„Kvůli své nemoci jsem si nevěřila. Naučila jsem se s ní ale žít a že je mou součástí. Díky ní se mohu o své tělo lépe starat a více se rozmazlovat,“
říká Nikola.
Nikola Sedloňová
Když se pětadvacetileté Nikole Sedloňové téměř před 7 lety stala autonehoda, kvůli které musela být několik měsíců v nemocnici, neměla tušení, že je na začátku své cesty za sebepoznáním.
„Měla jsem zlomeniny pánve, rukou i nohou. Na pravačce přerušené nervy. Čtyři roky jsem pracovala na tom, abych se vyrovnala nejen s tělesným traumatem, ale i tím psychickým,“ vypráví svůj příběh.
Její cesta k uzdravení nebyla lehká. „I dlouho po nehodě jsem trpěla velkými bolestmi v oblasti kostrče. Sedět jsem vydržela maximálně dvě hodiny,“ vypráví. Nikole nakonec pomohla terapie, kterou však vyhledala z jiných důvodů, než byly bolesti. „S terapeutkou jsem pochopila, že jde o psychosomatický problém, který je třeba řešit,“ vysvětluje. Nyní pravidelně dochází na druh terapie, která se zaměřuje především na práci s emocemi. Zejména ty negativní totiž mají tendenci usazovat se na různých částech v těle. V léčbě pokročila tak daleko, že bolesti odezněly, a pokud by se případně objevily znovu, ví, jak s nimi pracovat.
I pro Nikolu bylo a je téma sebevědomí velmi důležité.
„Odmala jsem se potýkala s nižším sebevědomím. Projevovalo se to tak, že se mě často dotýkaly věci druhých lidí. Přitom to nebylo nutné. Zdravé sebevědomí se pro mě hluboce pojí s tím mít se ráda, poskytne ti sílu říct si, že za to stojím! Ta nejdůležitější osoba v mém životě jsem totiž já. Když si tohle člověk uvědomí, přerovnají se mu hodnoty,“
myslí si Nikola.
Pochopila, že šťastnou a spokojenou v životě se může stát jen díky sobě. Zpětně vnímá, že i vážná autonehoda jí přinesla něco pozitivního. Díky ní v sobě našla odvahu řešit i jiné problémy, které by jí možná zůstaly navždy skryté.
Kosmetická značka Dove podporuje sebevědomí žen, které se díky péči mohou cítit skvěle uvnitř i navenek.
Chci o sebe pečovatBára Maťovčíková
Někdy život umí nadělit rány, na které se nejde připravit. Když pětadvacetiletá Bára Maťovčíková dostala před rokem ve svém bytě epileptický záchvat, obrátil se jí život vzhůru nohama.
Výsledky odhalily nádor na mozku, který je nutné co nejrychleji operovat, jinak hrozilo, že přestane chodit i mluvit. „Jasně, obrečela jsem to, ale hroutit jsem se nechtěla. Přišlo mi to jako zbytečné plýtvání energií. Věděla jsem, že udělám všechno pro to, abych nebyla ležák,“ vysvětluje. Operace trvala několik hodin a byla velmi komplikovaná. Bára na ni však vzpomíná s úsměvem: „Mám pocit, že mě trochu předělali. Mnohem lépe teď vnímám dění kolem. Třeba slyším sanitku jet dřív než náš pes!“
Nádor se podařilo vyoperovat z půlky, jinak hrozilo poškození důležitých částí mozku. Výsledky však ukázaly, že je zhoubný. Bára má za sebou kombinaci chemoterapie a ozařování a momentálně pokračuje v onkologické léčbě. Vlivem léčby se však změnilo i její tělo. Kvůli operaci se vzdát vlasů nemusela, u onkologické léčby to však bylo jinak. Bála se, že s ubývajícími vlasy přijde o část sebe i svého ženství. „Šla jsem z nemocnice a na zastávce stáli lidé, já si sáhla do vlasů a trs mi zůstal v ruce. Asi to byl pro ně šok, když to viděli. Já se ale vnitřně smála, byla jsem s tím smířená. Doma jsem vzala mašinku a oholila si hlavu. Brácha to obrečel, já ne. A musím říct, že krátké vlasy si opravdu užívám,“ vysvětluje Bára.
Nemoc bere s nadhledem, který některé vyvádí z míry, jiné zase inspiruje.
„Samozřejmě mám dny, kdy bych jenom brečela. Ale jsem pořád tady, žiju, hýbám rukama a nohama. O nic víc mi nejde. Nikdo nemůže vědět, jak dlouho tady bude. Jestli měsíc, rok nebo několik let,“ myslí si. „V životě není žádná záruka, jen to, že všichni jednou umřeme,“
vysvětluje svůj postoj.
Život přijímá takový, jaký je, protože jak sama říká, život ve strachu není život. Ještě než zjistila, že je nemocná, váhala, zda se nestát podnikatelkou. „Třikrát jsem z téhle cesty sešla, protože jsem si nevěřila. Upozadila jsem sebe, své potřeby. Zmizela přirozená radost ze života. Až teď mám pocit, že jsem ji zase objevila. A jestli tohle je smyčka, kterou mám uzavřít, tak až se uzdravím, otevřu si vlastní podnik a bude ze mě slavná cukrářka,“ směje se Bára a přemýšlí o svých snech. Nejdůležitější je pro ni rodina, která ji na cestě k uzdravení plně podporuje.
Lucie Pondělíčková
I čtyřiatřicetiletá Lucie Pondělíčková byla mnohokrát za život konfrontována se svým vzhledem. Obdařena byla větším poprsím a nějaký čas přemýšlela o jeho zmenšení.
„Manželovi jsem se tehdy svěřila, že přemýšlím o plastice. Řekl mi, že se mu líbím taková, jaká jsem. Pokud si to ale opravdu přeju, tak mě podpoří. Nakonec jsem došla k tomu, že mi to za to nestojí měnit sama sebe a nechat do sebe řezat,“ vzpomíná.
Jedním dechem dodává: „Dneska jsem už naprosto v pohodě s tím, že moje hlavní poznávací znamení je – jo to je ta zrzavá s těma velkýma prsama!“ Momentálně Lucie startuje po rodičovské dovolené novou kariéru v pojišťovnictví. Hlavní je pro ni mít dostatek času nejen na sebe, ale i na svou rodinu, zejména na tříletého syna. „Vašíkovi jde plavání. Věděla jsem, že chci podnikat sama na sebe, abych ho mohla vozit na kroužek. Skloubit práci s rodinným životem není vždycky jednoduché,“ popisuje Lucie.
Sama sebe vnímá jako silnou povahu. „Sebevědomí pro mě znamená hlavně odvahu. Nikdy jsem nebyla člověk, který by seděl v koutě. Nechci si ve stáří vyčítat, co jsem v životě nezkusila. Hlavní je nepoddávat se strachu. Ten totiž dokáže ovlivnit myšlení, reakce a nakonec celý náš život. Jde o to, najít v sobě sílu a nebát se. Všechno nějak dopadne. A s věcmi, které nemůžeme změnit, nemá cenu se trápit,“ uzavírá Lucie.
Pravá krása vychází zevnitř nás a nejdůležitějším úkolem je mít ráda sama sebe. Téma sebevědomí je důležité a citlivé téma pro každou ženu. Jak ke své vnitřní síle přistupuje herečka Táňa Pauhofová, ambasadorka značky Dove?
„Důležité je hledat vnitřní balanc. Být si vědomý svých kvalit, potenciálu a výjimečnosti. Přijmout ale i své nedokonalosti a slabosti. Udělejte sama se sebou dohodu, že se nebudete trestat. Respekt sama k sobě totiž znamená i objevit svou vnitřní sílu.“
Existujte mnoho způsobů, jak si posílit sebevědomí. Jednou z důležitých cest je také pečovat o své tělo. Rozmazlete svou pokožku s produkty Dove a vydejte se na cestu plnou respektu a laskavosti sama k sobě.
Chci o sebe pečovat
Jak jsou sociální sítě prospěšné pro sebevědomí?
Sociální sítě mohou být dobrým pomocníkem v budování sebevědomí, ale také ho umí pořádně srazit. Mnohdy jsou nám na nich totiž předkládány natolik upravené fotografie, jejichž výroba zabrala i hodiny, že s realitou mají pramálo společného. Rychle tak můžeme získat pocit, že nejsme dost krásné či úspěšné. Jak k sociálním sítím přistupují oslovené ženy?
Nikola Matějková
„Ráda motivuji sama sebe a sociální sítě využívám jako pomocníka. Sleduji takový obsah, který mi dělá dobře. Nemá smysl trápit se tím, že nemám to, co jiné ženy. Je to také o tom, přijmout se taková, jaká jsem i se svými limity.“
Nikola Sedloňová
Na sociálních sítích i na svém blogu s názvem Meloun a řízek se nebojí zveřejnit například fotografii v plavkách, třeba i v ne zrovna lichotivé póze.
„Mé tělo je můj hrdina. Zažilo se mnou už tolik věcí. Po autonehodě mám viditelné jizvy na těle. Vím, že neodpovídám přehnaným módním standardům, ale tím, že s tím jdu veřejně, dávám vědět hlavně sobě, že si ho vážím. V kontextu celého mého příběhu se zdá nějaká jizva či kilo navíc naprosto banální.“