Plave hluboko, kam až si troufne. Otevře oči a podívá se k hladině. Ostré sluneční paprsky pronikají skrze vodu, až k ní ale nedosáhnou. Rozbíjejí se na třpytivé odlesky, které se mihotají v rytmu vln. Tenhle obraz zná už od dětství a nikdy si ho u moře nedokáže odepřít.

Jenže tentokrát je něco jinak. Ví, že když se vynoří, nemá cenu hledat na břehu temně zelený ručník. Její zrak nepřitáhne mávající opálená ruka. Nenajde úlevu v jeho tváři, když ji spatří zpátky nad hladinou.

Dojde jí, že sice ten pohled z velké hloubky směrem k hladině zbožňuje jako máloco na světě, ale bez něj, jak na ni čeká, to není ono. Na okamžik se nechá odvát myšlenkami jinam. Až když jí začne docházet kyslík, uvědomí si, že je nejvyšší čas plavat zpátky vzhůru.

Poslední měsíce v práci jí nedovolily myslet na to, jak se cítí. A tak cítit skoro přestala. Překvapilo ji, že se netěší, ani když si týden zpátky nad ránem a v polospánku zařizovala letenku. Nezáleželo jí na tom, kam. Chtěla jen být někde daleko. V tu chvíli nedomyslela, jak sama si tu bude připadat. První den prospala a trvalo další tři, než si uvědomila, že je na dovolené, a přestala z pláže odepisovat na e-maily.

Nechá se pohupovat vlnami, její ruce a nohy splývají s hladinou. Hlavou jí toho běží tolik, že nemůže zavřít oči. Snad aby se za víčky neukázalo něco, co vidět nechce. „Jak se vůbec prožívá dovolená? A jak se prožívá život?“ ptá se nahlas sama sebe, až se toho lekne a nedaří se jí vymyslet uspokojivou odpověď.

Myslí na cizí rozhovor, který odposlechla před pár týdny. „Chápeš to, že kdyby nic nedělali, udělali by nejlíp?“ smála se tehdy jedna žena na druhou. Svým pronikavým smíchem vytrhla ze čtení návštěvníky knihovny. A vyprávěla dál: „Nějací vědci zkoumali asi tři stovky penalt ve fotbale. Přišli na to, že brankář většinou vyběhne k jedné straně branky. Jenže tu největší šanci odvrátit gól by měl, kdyby zůstal uprostřed. Vlastně kdyby neudělal vůbec nic!“

„Proč to teda dělaj?“ ptá se druhá žena na to, co vrtá hlavou i všem okolo. „No právě,“ odmlčí se dramaticky ta první. „Protože nechtějí, aby to vypadalo, že nevědí, co mají dělat. Nechtějí vypadat, že to vzdali předem. Že ani nemá cenu se hýbat,“ vysvětluje první z žen, jejíž obličej už si nevybavuje. Pamatuje si ale její vůni, svěží a citrusovou.

„Takže nic nedělat a čekat, co se stane, je ta nejlepší strategie. I když to ostatním může připadat jako bezmoc,“ shrnuje pro sebe i skupinku posluchačů druhá z žen a dívá se směrem k ní. Za chvilku už zase všichni klopí zrak k rozečteným knihám.

Teprve teď si ta slova pouští k tělu. O dva tisíce kilometrů dál, když leží na hladině a mžourá do slunce. Odmalička slýchávala, že musí být nejlepší. A že když jí něco nejde, tak se má aspoň snažit. Proto se celý život pořád snaží. Co by se stalo, kdyby občas nechala věci být, třeba jako teď, když se nechává kolébat vlnami? Pousměje se, že ji studie o penaltách způsobuje malou existenciální krizi.

Vstává o něco dřív, aby se v místní tržnici nemusela prodírat davy v úmorném horku. Někteří stánkaři teprve vybalují zboží, jiní už spokojeně postávají u pultíků a sledují příchozí. Fascinují ji lidi, kteří se dokážou dát s kýmkoli do řeči. To jí nikdy nešlo.

Dnes se jí ale zdá, že neexistuje nic jednoduššího. Asi proto, že na trhu zatím skoro nikdo není. A taky jí vůně čerstvého pečiva připomíná, že ještě nesnídala. U stánku se sýry sleduje, jak trhovec každý sýr s láskou ukrajuje. Snaží se v jeho posuncích rozeznat, co se jí snaží říct. O něco úspěšněji v tom pokračuje i u stánku s ovocem, kde obsluhuje starší pán a láká na ochutnávku melounů a broskví. Má dobrácké tmavé oči a okolo nich snad tisíc vrásek. Říkají mu Aldo.

Má sady za městečkem, výš v horách. Letošní horko spolu s přívalovými dešti mu úrodu hodně poničily. Vypadá ale, že je s tím smířený. „To musí být šílená práce,“ říká mu. Aldo kroutí hlavou. Jsem se svojí ženou a dětmi, mluvíme na naše stromy a moje melouny zná půlka Kalábrie. Mám nádherný život.

Pozvání na jeho farmu s úsměvem odmítá, a tak ji alespoň učí, jak poklepáním vybrat mezi melouny ten nejlepší. Když takový objeví, rovnou jí ho vkládá do náruče. To nemám šanci donést domů, bleskne jí hlavou. Vrátí se zpátky k pocitu, který měla, když ležela na hladině. Opakovala si, ať nechá věci být, aby se mohly stát.

Meloun jí těžkne v náruči, na rameni má navíc síťovku s pečivem, sýry a olivami. Pozoruje Alda, jak dává pár kusů od každého ovoce do veliké tašky. Laškovně se na ni dívá, kontroluje, jestli ho sleduje. Usmívá se na něj a kroutí hlavou na znamení, že nic dalšího nepobere. Marně. On mě normálně odzbrojil melounem, říká si a musí se tomu smát. Směje se i Aldo, zatímco bere tašku plnou ovoce a volá na řidiče nedaleko zaparkovaného tuk tuku. Měla pocit, jako by se s Aldem znali už dávno. Vlastně ji už ani nepřekvapí, když mezi broskvemi nachází vizitku s adresou jeho farmy.

Když před ní přistála sklenka šampaňského, nemusela se ani rozhlížet po potemnělém hotelovém baru. Ví, že je od něj. Všimla si ho hned, jak přišla. Kdo nosí v tomhle horku sako? A kdo nosí v tomhle století kapesníček v klopě? Sama pro sebe mu začala říkat Gatsby. Do oprýskaného baru se vůbec nehodil. Asi si užíval svůj nablýskaný večírek pro jednoho. Byla si celkem jistá, že šampaňské tu ani nemají.

Nemá tyhle typy ráda. Jsou si tak jistí sami sebou. Pošlou po číšníkovi drink a myslí si, že jim celý svět padne k nohám. Sedá si blíž k ní. Voní. Všímá si toho, jak krouží prstem po okraji sklenky. Jako by byl nervózní. Hodinky na jeho zápěstí by zaplatily šest jejích nájmů. Na koketování ale nemá náladu. Její přísný výraz ho znejistí, a tak ji ani neosloví.

Zvedá se
z barové židle, chce mu jen poděkovat a jít spát.

„Vím, že tu jste už nejmíň týden. Co tu celé dny děláte?“ překvapí ji jeho hluboký hlas. „Co v tomhle hotelu děláte vy?“ opáčí otázkou možná trochu ostřeji, než původně chtěla, a významně se podívá směrem k jeho zápěstí. Ušklíbne se, dělá mu dobře, že si jeho hodinek všimla. „Myslel jsem, že když přeletím přes půl světa, bude mi líp,“ říká. Jestli něco nepotřebovala, tak stát se vrbou pro životem zklamaného Američana. Ale pak viděla jeho smutné oči a překvapila sama sebe, že si sedla zpátky na barovou židli.

„Slyšela jsem o jednom výzkumu. Týkal se brankářů a penalt. Většina brankářů skáče doprava nebo doleva jen proto, že nechtějí vypadat bezmocně. Ale největší šanci by měli, kdyby zůstali uprostřed,“ vypráví. „Co tím chcete říct?“ nechápe Gatsby. „No, že váš přelet z Ameriky sem je vlastně jen snaha nevypadat bezmocně.“ Nevěří, že dokáže takhle soudit člověka, kterého zná sotva několik minut. Gatsby se jen lehce pousměje. Zdá se, že je pro něj osvěžující mluvit s někým, kdo s ním mluví na rovinu. Navzdory šampaňskému, saku a hodinkám.

Ve vzduchu cítí citrusovou vůni, podobnou jako tehdy v knihovně, a v korunách stromů hledá, zda patří citronům nebo pomerančům. Nic žlutého ani oranžového na nich ale růst nevidí. Stojí s Gatsbym u dřevěné branky. Jsou vysoko v horách a vidí daleko na otevřené moře. On – jak jinak než v saku. Kdo v tomhle vedru nosí sako? Ani jednomu se nechce jít dál. Zapochybovala, jestli byl dobrý nápad vzít ho s sebou.

Jako každé úterý má Aldo i dnes na své farmě otevřeno pro návštěvníky. Když ji zahlédne mezi majiteli restaurací a bister, kteří si přijeli pro denní dávku ovoce, rozpřáhne ruce na přivítanou a jde jí vstříc. Pak si všimne Gatsbyho a jeho krok zpomalí. Nesnaží se skrývat překvapení, že nepřijela sama.

Bere je do svých sadů. „Kolik tu máte stromů?“ prolomí chvilku těžkého ticha Gatsby. „Non lo so,“ krčí Aldo ledabyle rameny, jako by mu nikdy nikdo nepoložil nudnější otázku. „Kolik toho denně sklidíte?“ snaží se dál Gatsby. „Non lo so. Je mi líto, ale opravdu nevím,“ odpovídá Aldo. To už jí nedá a snaží se Gatsbyho výslech utnout. Gatsby pochopí, že teď je čas mlčet. „Aldo, krásně to tu voní po citronech. Čím to je?“ bere rozhovor do vlastních rukou.

A už sahá do koruny stromu a podává jí tmavě zelený plod tvarem připomínající hrušku a slupkou zase limetku. Přičichává k bergamotu a nestačí tak zarazit Gatsbyho, který sbírá zbytky kuráže: „Kam budete sázet další stromy?“ Aldo na něj jen nevěřícně zírá. „Non lo so?“ odpoví sám sobě Gatsby. Aldo kýve pobaveně hlavou, a přitom na ni spiklenecky mrkne. I ona se směje tomu, jak je Gatsby v koncích, ale samotné jí to přijde zvláštní. Odmalička totiž vyrůstala v přesvědčení, že za každým úspěchem musí být obrovská práce, úsilí a plánování.

„Vím, že když nezradím svůj sad a svoji rodinu, nemůže se stát nic špatného. Neřeším minulost ani budoucnost, to je jen iluze, jen snění. Nevím, kolik jsme sklidili loni a nevím, kolik to bude za rok. Vím jen to, že je nám teď dobře,“ říká Aldo. „Co se z toho bergamotu dělá?“ ptá se Alda. Gatsby přikyvuje, jako by se v tu chvíli chtěl zeptat na to samé. „Nedá se jíst, ale z jeho slupek se lisuje voňavý olej. Na bolavou hlavu, na stres, na energii a proti komárům. Ale taky do parfémů,“ jmenuje Aldo a odchází, aby každého podaroval titěrnou lahvičkou oleje. „V každé je asi sto našich bergamotů,“ usmívá se. „Tak přece jen něco počítá,“ špitne Gatsby směrem k ní a má pocit vítězství.

Zavírá oči a snaží se zapamatovat si vůni bergamotu. Už navždycky ji bude mít spojenou s dovolenou, kam odjela vyčerpaná a sama. Kde potkala Alda a kde si slíbila, že už se nebude tolik snažit.