V mysli vraha:

Namlouval jsem si, že ten nůž nosím jen kvůli svačině

Legendární vyšetřovatel pražské mordparty Jiří Markovič posunul v druhé půli minulého století svoji profesi na novou úroveň. Díky důvěrnému vztahu, který dokázal navázat s chladnokrevnými vrahy, mohl zjistit, co se jim odehrává v hlavě.

Odmala se zajímal o nože, bodáky a ostří. Rád si hrál se střepy. Tušil, že je s ním něco špatně, ale nechával si to pro sebe. Výjimečně inteligentní vysokoškolák se oženil a stal se otcem. Při cestách z práce si v autobuse všímal dívky, která čas od času jezdila stejným směrem. Bydleli kousek od sebe. Koupil si nůž. Namlouval si, že jej nosí u sebe, aby si mohl nakrájet svačinu. Stejně ale v hloubi duše věděl, že s ním bude vraždit.

Když tenkrát vystoupili na stejné zastávce, přestal se ovládat. Utíkala před ním, měla strach a volala o pomoc. To ho vzrušilo. Musel do ní začít bodat. Její bezvládné tělo nechal ležet a utekl domů. Při mytí zakrvácených rukou řekl manželce, že zabil dívku. Nevěřila mu, a tak ji vzal na místo, kde se to stalo. Tam jej zadrželi policisté. Hrozil mu trest smrti. Jelikož ale soudní znalci došli k závěru, že se po první ráně nemohl ovládat, vyvázl jen s 25 lety za mřížemi. Jeho manželka celé roky netušila, že žije se sadistou.

Vzrušuje je strach v očích oběti

Sadistou se člověk rodí. Tato nevyléčitelná sexuologická porucha má mnoho podob. Hlavním rysem sadistů je potěšení z převahy nad ostatními. Lidé se sadistickými sklony mají rádi, když mohou druhé bičovat, spoutat nebo dusit. Pokud sexuální vzrušení doprovází brutální znehybnění, trýznění a ponižování oběti s cílem vyvolat u ní strach, odpor nebo utrpení, jedná se o útočný agresivní sadismus. Sadistům často nejde o ukojení, ale o vyvolání negativní reakce oběti. Najdou se ale i tací, které vzrušuje představa brutálního rdoušení nebo bodání do těla. Příčiny této závažné sexuální deviace nejsou zřejmé.

Nikdo neví, kolik sadistů žije mezi námi

Ačkoliv se psychiatři a sexuologové snaží interpretovat jejich myšlení, vnímání a fantazie, neexistuje spolehlivá charakteristika typického agresivního sadisty. Některé rysy ale mívají společné: Často jsou nenápadnými introverty, kteří jako malí zažívali agresi nebo zneužívání a sami škodili zvířatům. Už od dětství mívají různé představy plné násilí. Bývají fascinovaní smrtí a ohněm, mohou tíhnout ke zbraním a sektám, chybí jim empatie, jsou neobratní při seznamování se ženami a jejich vztahy bývají povrchní a omezené. Neplatí to ale pro všechny.

Počet agresivních sadistů v populaci se nedá odhadnout. Valná většina jich dokáže své temné myšlenky krotit a ničeho se nedopustit. Ze všech sexuálně motivovaných vražd v Česku tvoří ty spáchané agresivními sadisty jen několik procent. I ti, kteří se násilí dopustí, však mají šanci na nápravu. V péči sexuologů a psychiatrů mohou i útoční agresivní sadisté žít tak, aby už pro společnost nepředstavovali riziko. Téměř vždy potřebují terapii, možností je také hormonální léčba a na žádost sadisty také kastrace.

I kanibal je především člověk. Věděl, že ho nepodrazím

Vyšetřovatel Jiří Markovič se potkával s mnohonásobnými vrahy bez emocí, sadisty i kanibalem. Jeden z pachatelů zabil člověka jen proto, že nesl kufřík, který se mu zalíbil. Při další příležitosti pak vážně zranil člověka jen proto, že chrápal, když vedle něj spal po večírku. „Kladivem mu rozbil hlavu a pak mu zavolal záchranku. Byl přesvědčený, že se zachoval správně, že mu vlastně zachránil život. To je na tom to nejhrůznější,“ vzpomínal v rozhovorech vyšetřovatel Markovič, který zemřel v roce 2022 těsně před svými 80. narozeninami.

Za více než 20 let, které v roli vyšetřovatele strávil u pražské mordparty, se Jiřímu Markovičovi nepodařil objasnit jen jediný případ. Jeho legendární vyšetřovací metoda stála na budování vzájemné důvěry mezi ním a podezřelým. „Nad nikoho jsem se nepovyšoval a ve všech jsem viděl hlavně lidské bytosti. I osobnosti vrahů je potřeba vidět v souvislostech. S každým je třeba zacházet jinak, neexistují totiž dva stejní vrazi ani dvě stejné vraždy,“ vysvětloval.

Pachatelé se s ním dělili o své niterné pocity, myšlenkové pochody a motivy k hrůzným činům. Věděli totiž, že jim Markovič nelže a že je nepodrazí. Stali se mu tak zdrojem cenných informací, které se mu pak hodily při vyšetřování podobných případů. „Své odsouzené jsem navštěvoval i ve vězení, neměli už totiž co ztratit, a tak jsem se od nich dozvídal cenné informace. Často mě i upozorňovali na moje vlastní chyby. Jejich výpovědi z věznice byly vzácné, protože se dokázali uvolnit a lépe popsat, co prožívali a cítili,“ říkal Markovič.

Metoda Markovič: Místo činu, pitevna a příjemný výslech

Zkušenosti vyšetřovatel sbíral nejen od zločinců samotných, ale i na pitevnách a při práci se soudními lékaři, psychiatry a sexuology. „Z bodné rány se dá vyčíst směr, tedy jak byl pachatel vysoký nebo odkud mířil, i to, s jakou silou došlo k bodnutí. Ta zase přibližuje pachatelův psychický stav v době útoku. Jsou to cenné informace pro každého vyšetřovatele, takové znalosti se nikde jinde než na pitevně nedají naučit,“ přibližoval Markovič.

Z bílých krvinek se dá vyčíst, kdy ke zranění došlo

Krvácení z bodných a řezných ran může vyšetřovatelům posloužit k určení času, kdy k vraždě došlo. Při každém poranění totiž tělo zahájí procesy, aby se rána co nejdřív zacelila. Bílé krvinky se téměř okamžitě objeví v ráně, aby zničily bakterie, které by mohly infikovat tělo. A právě díky této takzvané úklidové reakci se dá spočítat, jak je zranění staré.

Stejně důležité jako pitevna je i místo činu, a to kvůli zaopatření případných stop. I poloha těla nebo míra poškození oblečení může řadu faktů naznačit. Když má oběť například zakrytý obličej nebo tělo, může to podle psychiatrů znamenat, že pachatel svého činu lituje anebo že měl k oběti blízký vztah.

Úspěšná vyšetřovací metoda Jiřího Markoviče stála hlavně na detailní přípravě výslechu. Navodit atmosféru a najít s případným pachatelem společnou řeč, aby výslech vůbec mohl začít, trvalo i několik hodin. K výslechu vyšetřovatel mířil často i s několika předem přichystanými scénáři reagujícími na rozpoložení vyslýchaného. „Výslech, to je umění, je to hlavně o psychologii a důkazech. Začínám těmi nejslabšími, zjišťuji alibi a potom tlačím důkazy. Předkládám výslechy svědků, stopy z místa činu a další průkazné věci a v tom spoustu podezřelých udusím,“ popisovala legenda pražské mordparty svoji metodu. Podle Jiřího Markoviče nejvíc o charakteru člověka prozradilo to, jak se choval, jakým způsobem komunikoval s ostatními a jaké s nimi měl vztahy.

Vydejte se po stopách násilníků se sadistickými sklony

Šestidílná kriminální série Metoda Markovič: Hojer byla natočena podle skutečných událostí. Vypráví o složitém vyšetřování vražd, které děsily celé Československo od 70. do 90. let minulého století. V čele elitních pražských policistů tehdy stál legendární vyšetřovatel Jiří Markovič. Nová série na VOYO nabízí unikátní vhled do jeho vyšetřovacích metod.

Na festivalu Serial Killer získala Metoda Markovič cenu pro nejlepší seriál roku.

chci se podívat