Drama se odehrálo několik desítek kilometrů za Bagdádem. Ozbrojenci novinářům prohledali jejich věci, svázali jim ruce, zakryli oči a odvezli je na utajené místo. V Česku se téma objevilo v hlavních zpravodajských relacích a na titulních stranách novin o dva dny později. „Okamžitě zasedala Bezpečnostní rada státu a začala se tím zaobírat. Od první chvíle to bylo bráno jako bezpečnostní riziko číslo jedna,“ vzpomíná investigativní novinář Jaroslav Kmenta.

I když to z pochopitelných bezpečnostních důvodů nebylo oficiálně nikdy potvrzeno, v osvobození českých zajatců sehrály roli i tajné služby. Jejich pracovníci vyrazili podle Jaroslava Kmenty přímo na místo. A se žádostí o pomoc kontaktovaly i jeho. Do Iráku totiž v letech 2001 až 2003 pracovně jako novinář podnikl několik cest. „Díky tomu, že jsem znal prostředí v Bagdádu a mnoho lidí z tamního prostředí, tak jsem byl osloven bezpečnostními složkami státu, jestli bych jim pomohl získat základní informace o tom, jak se tam před únosem mohli kolegové novináři pohybovat a s kým navázali kontakt,“ říká Kmenta.

„Dva z únosců přišli z pravé a pět dalších z levé strany autobusu. Pět jich mělo na sobě uniformy a dva byli v civilu. Jeden držel v ruce bezdrátovou vysílačku. Myslel jsem, že jde o příslušníky bezpečnosti,“ vypověděl později řidič autobusu Manů Chán s tím, že vše proběhlo velmi rychle. Dva muži poté nastoupili do autobusu a policistovi, který mladé ženy doprovázel, sebrali pušku. Antonii a Haně následně zabavili všechny jejich věci a donutili je přestoupit do jednoho z terénních aut, kterými ozbrojenci přijeli.

„Tento únos byl pro společnost velká rána, protože to byly bezbranné nevinné dívky, které měly jen chuť cestovat a poznávat,“ vzpomíná na případ investigativní novinář Jaroslav Kmenta. V Česku vznikl k případu ihned po zjištění o únosu krizový štáb a rozběhla se mezinárodní diplomatická jednání i práce tajných služeb.

Nakonec trvalo celé dva roky, než se podařilo s únosci dohodnout na podmínkách propuštění obou Češek. Jen samotné vyjednávání se táhlo několik měsíců. K osvobození dívek údajně napomohla turecká organizace IHH – Nadace pro lidská práva, svobody a humanitární pomoc, která měla na militantní skupiny v regionu vazby. Spekulovalo se však i o tom, že k jejich propuštění významně přispěl Katar, jehož tajná služba má kontakty v různých radikálních muslimských organizacích.

Ženy po osvobození vypověděly, že celou dobu nevěděly, kdo jejich únosci jsou ani proč je drží. „Na začátku to bylo nejhorší a opravdu jsme se jich bály. Bylo to poprvé, co jsem viděla zbraň. Slyšely jsme okolo sebe taky výbuchy a výstřely, ale časem jsme si na to zvykly,“ popisovala po propuštění Hana Humpálová. Za celou dobu prý také neviděly slunce ani úsměv na lidské tváři. O tom, jak hluboce do jejich životů útočníci zasáhli, bylo zřejmé ze slov Antonie Chrástecké: „Nemůžu uvěřit, že jsme volné a setkáme se s naší rodinou. Nechci jít spát, protože se bojím, že se probudím a zjistím, že naše svoboda byla jenom sen.“

Firma VAOS už v té době plánovala kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v zemi pracovníky evakuovat, údajně mělo k přemístění dojít právě v den únosu. „Teroristé věděli, že jsou na plošině západní pracovníci, takže se toho bude dát nějak využít. Zřejmě je chtěli vyměnit za své zatčené lidi,“ myslí si investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Kromě Čecha a Rakušana se pohřešovali také čtyři Filipínci, dva Bangladéšané a Ghaňan.

Občané Bangladéše a Ghany byli ještě v březnu propuštěni na svobodu. Jeden z nich, Muhammad Anovar Husajn, tehdy agentuře Reuters vypověděl, že jakmile se únosci přesvědčili, že jsou muslimové, ujistili je, že se nemusí bát a že se dostanou na svobodu. „Ptali se nás také na to, proč jsme vzali práci v nemuslimské společnosti,“ dodal. O zbytku unesených se však i přes mezinárodní úsilí diplomatů neobjevovaly žádné zprávy a nepřicházely ani žádosti o výkupné.