Za extrémy klimatu se považují velké teplotní výkyvy, tuhé zimy a přetrvávající vedra, silné vichřice, období sucha či povodně.
Na globální změně klimatu se výraznou měrou podílí rostoucí množství skleníkových plynů v atmosféře. Tyto plyny absorbují zpětné vyzařování Země, které odchází z jejího povrchu zpět do vesmíru. Zadržují ho v atmosféře a brání jeho úniku do vesmíru. Tímto způsobem takzvaný skleníkový efekt udržuje teplotu na Zemi vyšší, než by byla bez těchto plynů.
Spousta skleníkových plynů, jako jsou vodní páry, oxid uhličitý, metan, oxid dusný a ozon, se v atmosféře vyskytuje přirozeně. Lidská činnost však významně přispívá k jejich hromadění. To má za následek zesílení skleníkového efektu v atmosféře a změnu klimatu naší planety.
Extrémní projevy počasí se však vyskytovaly i dříve. „Z dějin můžeme zmínit například vichřice, které ve svých dílech popisoval spisovatel Karel Klostermann,“ říká Farda. Na rozdíl od minulosti jsou ale tyto extrémy častější a jejich projevy silnější.