Seznam Native ve spolupráci s

Vidět za sebou kus práce

Čalounické řemeslo jako celoživotní radost

Už jako malou ji bavilo zatloukat hřebíky v tatínkově dílně. Z dětského zájmu se postupně stala profese a kladívko bere čalounice Irena do ruky už třicet let. Dílnou jí prochází nejrůznější kusy nábytku – od obyčejných židlí až po křeslo pro amerického válečného veterána.

„Nechtělo se mi chodit na střední, tak jsem si říkala, že zkusím učňák,“ vzpomíná Irena Vávrová na své rozhodnutí z 90. let. Kladný vztah k řemeslu zdědila po otci, který byl truhlář-tesař. „Vždycky lezl po střechách, chodili jsme za ním do truhlárny, bral nás do lesa. K manuální práci mě to táhlo, navíc mi vždycky doma říkali, že řemeslo má zlaté dno,“ vypráví Irena.

Lásku k manuální práci se snaží předávat i další generaci. Dcera se chystá studovat módní návrhářství na střední průmyslové škole oděvní. „Myslím, že je na ruce taky šikovná, a na rozdíl ode mě umí kreslit. Synovi je třináct, a co by chtěl dělat dál, ještě neví, zatím je blázen do sportů,“ dodává s úsměvem.

Kancelář není pro mě

V oboru čalouník se Irena vyučila v Praze v roce 1993. Cesta k vlastnímu podnikání ale ještě nějaký čas trvala a vedla také krátkou odbočkou přes zaměstnání v úplně jiném oboru. Zhruba po 12 letech strávených v různých čalounických firmách totiž dostala chuť zkusit něco nového.

Nastoupila proto jako produkční do reklamní agentury. „Myslela jsem si, že sedět za počítačem bude lepší, ale strašně mě to nebavilo. Po několika měsících jsem odešla a pokorně se vrátila zpátky k čalounictví,“ přiznává Irena. Chybělo jí prý hlavně vidět za sebou na konci dne kus práce a to, že dělá lidem radost.

„U manuální činnosti mi vyhovuje, že si u ní odpočinu. Ne úplně fyzicky, ale chodím domů s čistou hlavou.“
Irena Vávrová, čalounice

Když se Irena po kancelářské zkušenosti vrátila zpět do zaměstnání v čalounické firmě, začala o víkendech pracovat ještě na soukromých zakázkách. Po nějaké době ale byla poptávka taková, že se rozhodla dělat už jen sama na sebe. Přestěhovala se s dětmi do domu za Prahou, kde už měla svoji dílnu. Nouzi o práci neměla tehdy a nemá ji ani dnes – i přes to, že nemá vlastní webové stránky ani vyvěšené inzeráty. Díky doporučením má zakázky na měsíce dopředu.

Spolupráce s designéry i oprava
batohu

Pracovní dny začíná Irena po sedmé ráno, když děti odjedou do školy. Bere do rukou šroubovák, vrtačku, kladívko, pistoli na lepidlo, sponkovačku nebo usedá za šicí stroj. Bez něj by se v žádném případě neobešla – věrně jí slouží už přes 25 let. „Má silný příkon, a tak prošije kůži a silnější látky,“ pochvaluje si Irena.

Kromě sedacích souprav, křesílek nebo židlí čalouní třeba matrace či nábytek do obytných aut. Věnuje se také opravám autosedaček – jak těch z dnešních aut, které například poničil airbag, tak těch z veteránů. „Někdo mi sem ale třeba přijde s tím, že chce zašít batoh. Tak mu zašiju batoh,“ dodává Irena.

Mimo renovací starých kusů se podílí i na tvorbě úplně nového nábytku. Dlouhodobě například spolupracuje s designéry na sedacích soupravách pro firmu, která zařizuje výstavní stánky. Pochvaluje si, že na rozdíl od oprav jde o čistou práci. Že by ale měla jedno či druhé víc v oblibě, říct nedokáže. Ráda podle svých slov přebíhá od jednoho k druhému.

„Trůn“ do Libanonu i sto let starý kočárek

Některé kusy, které Ireně projdou rukama, si pamatuje víc než jiné. Bylo to třeba křeslo pro amerického válečného veterána, které letecky putovalo až do Libanonu. Bral si totiž dceru šejka a „trůn“ dostal jako svatební dar. „Velká výzva pak byl také přes sto let starý kočárek. Zároveň to ale byla moc hezká práce,“ doplňuje Irena.

„Po těch 30 letech můžu říct, že už si v podstatě troufnu na všechno.“
Irena Vávrová, čalounice

Ne každá zakázka je ale proveditelná. Irena popisuje, že se nepouští například do renovací nekvalitního nábytku. „Když něco takového rozdělám, tak vidím, že se kostra rozpadá a drží ji dohromady jen látka. Už se mi několikrát stalo, že jsem se se zájemci domluvila, že by se to ani jedné ze stran nevyplatilo.“

V poslední době jí ale spíš přibývají zakázky jiného druhu – sedací soupravy staré i desítky let, kterých se majitelé nechtějí vzdát. „Sedaček jsou dneska mraky, ale člověk si do nich spíš lehne. A spousta třeba starších lidí si chce sednout, opřít hlavu. Tak si raději nechají přečalounit starou sedačku. Když je v pořádku kostra, tak to není problém, všechno se dá vyměnit,“ vysvětluje Irena.

I jako čalounice se Irena občas dotkne truhlářského řemesla. S několika truhláři sice spolupracuje, jednodušší „zákroky“ ale zvládá i sama. „Když je třeba kostra u některých kusů nábytku rozpadlá a musí se na ní něco opravit, tak to dokážu. Naučila jsem se to za pochodu. Někdy je to lepší než s tím otravovat truhláře, který často nemá čas. Navíc mě to baví,“ říká Irena.

Auto jako nezbytný pomocník

Menší kusy nábytku Irena svým zákazníkům rozváží, jezdí také do velkoskladů pro látky a jiné materiály. „I vzhledem k tomu, že jsem sama s dvěma dětmi, které mají různé kroužky, občas doktora a podobně, jsem v autě víceméně pořád,“ říká Irena. Uvítala tak možnost vyzkoušet si úspornější automobil Ford Kuga Plug-in Hybrid. Denně najezdí 50 až 100 kilometrů, takže některé cesty může ujet jen na elektřinu.

„Ze začátku jsem se trochu bála, protože auto má automatickou převodovku, se kterou jsem nikdy nejezdila. Ale ovládání je hodně intuitivní,“ popisuje své první dojmy. Automobil je plně nabitý za čtyři až šest hodin a připojuje se do běžné zásuvky. Vzhledem k tomu, že Irena často pracuje i před dílnou, má elektřinu vyvedenou také ven. „Nabíjení se mi zdá asi ještě jednodušší než tankování benzinu nebo nafty,“ dodává.

Tichá jízda, minimální emise a nízká spotřeba

  • Vůz Ford Kuga Plug-in Hybrid je nejprodávanějším plug-in hybridem v Evropě. A to jak za loňský rok, tak za prvních devět měsíců toho letošního.

  • Vedle elektromotoru má i spalovací motor. Ten se automaticky zapojuje při dynamičtější či delší jízdě nebo pro temperování interiéru.

  • Reálná spotřeba benzinu je průměrně 1–4 litry na 100 kilometrů, což potvrzují data od německých řidičů.

  • Po nabití má ve městě a příměstském provozu dojezd na elektrický pohon obvykle 40–80 km.

  • Jako u klasického samodobíjecího hybridu (ten je také v nabídce) se akumulátor dobíjí i rekuperací při zpomalování.

  • Elektromotor pomáhá i při delších jízdách, při kterých si celkový dojezd nezadá s vozy s naftovými motory. Přitom je ale tišší.

Spotřeba a emise CO2 v kombinovaném režimu (WLTP) Plug-in Hybrid: 1,0 l / 100 km, 14,8–14,5 kWh / 100 km a 23–22 g/km. Ford of Europe sleduje prodeje na svých 20 tradičních evropských trzích: Belgie, Británie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko.