Seznam Native ve spolupráci s

Za svobodu

Bojovali za republiku. Někteří ještě v době, kdy neexistovala. Jiní během nacistické okupace. Nespočet statečných Čechů se v minulém století dobrovolně rozhodl postavit za myšlenku svobody a za vlastní stát. Na jejich příběhy bychom neměli zapomínat.

Ve jménu státu, který teprve bude

Když se v Evropě rozhořela první světová válka, obrátila poměry na starém kontinentě vzhůru nohama. V zákopech od Haliče po Verdun umírali lidé a s nimi pomalu i staré impérium. Češi a Slováci tehdy stále patřili pod Rakousko-Uhersko, které spolu s Německem bojovalo proti Francii, Rusku a Spojenému království. Vlastní svobodný stát neměli.

Mnozí ale věřili, že by to mohlo být jinak. Zatímco byly statisíce mužů povolávány do císařské armády, jiní dobrovolně odcházeli bojovat za vznik samostatného Československa. Nejprve v Rusku, kde v roce 1914 vznikla Česká družina. Pak i ve Francii, kde se formovala Rota Nazdar.

Z malých skupin se časem stal Československý armádní sbor, vojsko, které existovalo dřív než stát, za který bojovalo. A právě jeho pověst pomohla přesvědčit svět, že taková země má právo vzniknout.

František Langer spisovatel v uniformě

  • Datum narození: 3. března 1888, Praha
  • Povolání: lékař, dramatik, legionář
  • Nejvyšší dosažená hodnost: brigádní generál

Počátek první světové války zastihl Františka Langera s čerstvým doktorátem z medicíny. Za sebou měl v té době už i první literární pokusy. V zákopech mu ale v uniformě Rakouska-Uherska štěstí nepřálo. U řeky Bug na haličské frontě ho do zad zasáhla nepřátelská kulka. Přežil a zotavoval se ve Vídni. Do války se už ale nevracel jako loajální voják monarchie.

Po příjezdu na frontu ho zajali Rusové a odvezli do tábora v Kyjevě. Tam se Langer přidal k nově vznikajícím legiím. Dostal místo šéflékaře 1. střeleckého pluku a začal se podílet na fungování jednotky, která se později stala zárodkem československé armády.

Byl u důležité bitvy u Zborova a v roce 1918 absolvoval s legionáři takzvanou sibiřskou anabázi – náročnou a zdlouhavou cestu domů. Kvůli občanské válce v Rusku a nefunkční dopravě se museli legionáři přesunout na východ přes celou Sibiř až do Vladivostoku. Do Evropy se pak dostali buď přes Tichý oceán, USA a Kanadu a dál přes Atlantik, nebo cestou kolem Číny, přes Indický oceán, Rudé a Středozemní moře.

V roce 1920 dorazil Langer s ostatními legionáři do Prahy. Vracel se jako lékař, který zachraňoval životy, a jako důstojník, který pomáhal budovat armádu nového státu. Pokračoval ale i v literární dráze. V jeho hrách a povídkách se objevují zážitky z války – příběhy plné absurdity, lidskosti i napětí. Třeba v divadelní hře Jízdní hlídka nebo v souboru povídek Železný vlk.

V roce 1938 byl znovu povolán do armády a vedl vojenskou nemocnici v Praze. Po okupaci Československa v roce 1939 nechal zničit dokumenty a odvézt zásoby mimo dosah Němců. Odešel do Francie a později do Anglie, kde pokračoval ve službě u československé armády v exilu. Staral se o zdravotnické zázemí a podílel se na evakuaci vojáků po pádu Francie.

Po válce se vrátil jako brigádní generál a v roce 1947 byl jmenován národním umělcem. Po komunistickém převratu v roce 1948 přestal být veřejně činný, ale dál působil jako předseda Společnosti bratří Čapků. I v obtížných časech si zachoval nadhled a slušnost.

Za vlast

Na konci třicátých let patřilo Československo mezi zbrojařské velmoci Evropy. Mělo třetí nejsilnější obranný průmysl na kontinentu, rozsáhlý systém moderních pohraničních opevnění i početnou armádu nachystanou k boji. V kasárnách, továrnách i skladech bylo připraveno na 1,5 milionu mužů a vybavení pro dlouhodobý konflikt.

Republika měla i strategii. Stála na myšlence, že obrana je přirozeným právem suverénního státu – a že i kdyby se bránila sama, dává tím světu najevo, že se nenechá zadupat bez odporu. K boji ale nikdy nedošlo.

V září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. Bez účasti československé vlády se Velká Británie, Francie, Itálie a Německo dohodly, že Československo postoupí pohraniční území Sudet nacistickému Německu. Znamenalo to ztrátu více než třetiny území, desítek továren, pevností a také strategické kontroly nad státní hranicí.

Byl to prezident Edvard Beneš, kdo rozhodl, že republika dohodu přijme. Věřil, že ozbrojený odpor by vedl ke zbytečné válce, kterou by Československo bez pomoci spojenců neustálo. Armáda tak nikdy nedostala rozkaz bránit se. Dodnes je to jeden z nejspornějších momentů naší moderní historie. Země, která měla zbraně, odhodlání i strategii, se rozhodla nebojovat. Vojáci to vnímali jako zradu. Nejen ze strany spojenců, ale i vlastního politického vedení.

Československo bylo za první republiky průmyslovou velmocí

Když v roce 1918 vznikla Československá republika, zdědila po zaniklé rakousko-uherské monarchii nejen část obyvatel, ale především většinu její průmyslové síly. Zatímco nový stát zabíral zhruba čtvrtinu území Rakouska-Uherska, po bývalé monarchii mu zůstaly dvě třetiny jejích podniků. A to včetně těch klíčových, jako byla plzeňská Škoda, Vítkovické železárny nebo pražské závody ČKD.

Mezi světovými válkami patřilo Československo mezi deset nejprůmyslovějších států světa, a v jednu chvíli bylo dokonce devátou nejbohatší zemí. Síť továren, kvalifikovaných dělníků a technologických inovací tvořila páteř republiky. Takový základ jí umožnil stát se důstojným hráčem na evropské scéně.

Československo se i proto rychle zařadilo mezi průmyslově vyspělé státy. Vynikalo mimo jiné v obranném průmyslu. Třeba výrobou děl od zmíněné Škody, pancéřových plátů z Vítkovických železáren a později i tanků a letecké techniky. Kvalitní české zbraně mířily nejen k domácí armádě, ale ve velkém i za hranice, do desítek zemí po celém světě.

Právě toto dědictví dnes pomáhá oživovat i firma Excalibur Army, jejíž výrobní a opravárenské závody navazují na dlouhou tradici českého strojírenství. Je součástí technologicko-průmyslové skupiny CSG a ukazuje, že místní podniky stále patří ke světové špičce.

Josef Mašín ten nejstatečnější

  • Datum narození: 26. 8. 1896
  • Povolání: důstojník československé armády
  • Nejvyšší dosažená hodnost: podplukovník

Polovina března 1939. Nacisté, kteří po Mnichovské dohodě zabrali Sudety, bez odporu obsazují zbytek Čech a Moravy. Slovensko vyhlašuje samostatnost. Prezidentem Protektorátu Čechy a Morava se stává Emil Hácha, bývalý předseda Nejvyššího správního soudu. Ve funkci nahradil Edvarda Beneše, který abdikoval. Ve snaze předejít krveprolití vydal Hácha rozkaz neklást odpor. A většinou tomu tak i bylo. Vyjma pár kasáren. K povstání došlo ve Frýdku-Místku a schylovalo se k němu i v pražské Ruzyni, kde Josef Mašín ve velení zastupoval generála, který tou dobou jednal na hlavním štábu.

Právě odtud dorazil Mašínovi do kasáren rozkaz: předat německému wehrmachtu budovu i výzbroj. Podplukovník si papír přečetl a na místě ho roztrhal. Pak si oblékl slavnostní uniformu a postavil se před mužstvo. Rozkázal vydat ostrou munici. Kasárna přece neopustí bez boje. V momentě, kdy se stát hroutil, považoval za důležité ukázat, že ne všichni se vzdávají, aniž by cokoliv podnikli.

K boji však nakonec nedošlo – velení ho suspendovalo a zakázalo mu vstup do kasáren. Ještě před odchodem ale nechal tajně odvézt pět nákladních aut plných zbraní a munice. Ty později pomohly domácímu odboji. Krátce po obsazení republiky spoluzaložil odbojovou skupinu Tři králové. Gestapo ho zatklo, mučilo, stejně jako jeho ženu. Neřekl nic. V roce 1942 byl popraven.

Ve službách jejího veličenstva

Po Mnichovské dohodě a následné okupaci v roce 1939 první československá republika zanikla. Její ideály ale žily dál. U života je drželi také piloti, kteří po březnu 1939 opustili okupovanou vlast a odešli bojovat tam, kde to ještě šlo. Do Británie a Francie, v řadách britského Královského letectva RAF.

Čeští a slovenští letci přicházeli do Británie často bez dokladů, bez znalosti jazyka a bez jistoty, co je čeká. Znovu prošli výcvikem, naučili se ovládat novou techniku a zapojili se do obrany Evropy. Rychle si získali respekt nejen díky tomu, kolik nepřátelských letadel dokázali sestřelit, ale hlavně díky spolehlivosti, samostatnosti a vytrvalosti.

Mezi československými piloty, kteří v řadách britského letectva působili, vynikal Karel Kuttelwascher. Noční stíhač, který během služby u RAF sestřelil úctyhodný počet letadel. To vše jen s velmi prostou technikou. Ve stíhačce neměl ani radar, který by mu v noci pomohl najít nepřítele. A tak se i ve tmě musel spoléhat výhradně na vlastní oči.

Karel „Kut“
Kuttelwascher
Noční smrťák

  • Datum narození: 23. září 1916
  • Povolání: pilot
  • Nejvyšší dosažená hodnost: brigádní generál (in memoriam)

Noc. Ticho na francouzském nebi prořezává burácení motoru značky Rolls-Royce. Karel „Kut“ Kuttelwascher v dlaních pevně svírá knipl stíhačky Hurricane Mk II a snaží se ve tmě rozpoznat cokoliv, co by připomínalo siluetu německého letadla.

Je duben 1942 a probíhá další z operací typu intruder – tedy nočních leteckých útoků RAF nad Francií, hluboko v nacisty ovládaném území. Britové riskantními výpady ničí startující a přistávající letouny a infrastrukturu. Kuttelwascher nemá v nočním boji mezi britskými kolegy konkurenci.

Té noci se jeho letoun přibližuje k jednomu z francouzských letišť. Pilot si všímá světel několika letadel, která jdou na přistání. Jsou to němečtí stíhači. Čech nastraží svou osvědčenou past. „Někdy když v noci u letiště zpozoruji nepřátele, jak jdou na přistání, rozsvítím polohová světla a zařadím se k nim. V té tmě si většinou myslí, že jsem jejich. Pak sestřelím prvního, který ideálně vybuchne až s dopadem na zem. Ostatní si tak ještě chvíli myslí, že to byla jen havárie. To mi dá čas vybrat si dalšího,“ popisoval Kuttelwascher po válce způsob svého boje.

Setřelí jedno letadlo. Během tří minut ještě další dva německé stroje. Pak ještě jeden. A další. Dělostřelecká obrana letiště ale spouští palbu, která Kuttelwaschera zahání na ústup. „Bylo to jako průlet peklem,“ zapsal poté letec do hlášení.

Karel Kuttelwascher už tou dobou dávno patřil mezi letecká esa. K tomu stačilo pět sestřelů, ale on jich měl tehdy na kontě už třináct. Elitní pilot RAF s přezdívkou Night Reaper, česky Noční smrťák, do konce války pošle k zemi celkem dvacet německých letadel a stane se nejúspěšnějším československým letcem ve službách RAF.

Josef Dygrýn leteckým esem za jedinou noc

  • Datum narození: 6. března 1918
  • Povolání: pilot
  • Nejvyšší dosažená hodnost: rotmistr

V noci z 10. na 11. května 1941 podniká nacistické letectvo luftwaffe poslední velký nálet na Londýn. Sirény křičí a obyvatelé hlavního britského města běží do krytů.

Na oblohu vzlétá i seržant Josef Dygrýn. Patří k 1. peruti RAF. Ve své stíhačce Hurricane během oné noci vzlétne hned třikrát.

Dygrýn stejně jako Kuttelwascher útočí v noci bez radaru. Při prvním letu sestřelí německý bombardér Heinkel 111. Během druhého pošle k zemi další. Při třetím překvapí letadlo Junkers 88. Sleduje ho nad moře a tam ho výstřelem roztrhá. Za jedinou noc sestřelí celkem pět letadel luftwaffe.

Josef Dygrýn se s Kuttelwascherem osobně znal. Oba patřili k nejlepším československým letcům v RAF. Dygrýn létal dál i po květnu 1941. V červnu 1942 ho ale při jedné z nočních misí Němci sestřelili. Zpátky na základu se už nevrátil.

Hrdinní parašutisté

Na podzim roku 1941 dostává Protektorát Čechy a Morava, který patří nacistické třetí říši, nového vládce. Reinhard Heydrich, vysoký důstojník SS a architekt konečného řešení židovské otázky, přichází do Prahy s cílem definitivně zlomit odpor Čechů a přimět je podvolit se. Zavádí stanné právo, posílá na smrt stovky lidí a nastoluje atmosféru strachu.

Exilová vláda v Londýně mezitím potřebuje důkaz, že se Češi nevzdali. Sabotáže nestačí, a tak padne návrh na troufalou akci, atentát. Vzniká plán operace Anthropoid. Dva parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš dostávají za úkol zlikvidovat jednoho z nejvýše postavených nacistických představitelů, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Josef Gabčík ze zámečníka vojákem

  • Datum narození: 8. dubna 1912
  • Povolání: voják, parašutista
  • Nejvyšší dosažená hodnost: poručík (in memoriam)

Jan Kubiš odhodlaný splnit úkol

  • Datum narození: 24. června 1913
  • Povolání: zámečník, voják, parašutista
  • Nejvyšší dosažená hodnost: poručík (in memoriam)

Je teplé, slunečné ráno 27. května 1942 a černý Mercedes se složenou zatahovací střechou sjíždí z pražských Kobylis Kirchmayerovou ulicí. Červená standarta s hákovým křížem na pravém blatníku a poznávací značka SS-3 napovídají, kdo je pasažér s pečlivě upravenými vlasy na zadním sedadle. Říšský protektor Reinhard Heydrich jede ze svého letního sídla v Panenských Břežanech do své kanceláře na Pražském hradě. Musí se postarat o pár formalit před plánovaným odletem do Berlína, kde ho čeká schůzka s Adolfem Hitlerem. V té chvíli ještě neví, že ani do centra Prahy, ani do Berlína se už nikdy nedostane.

Pět minut po půl jedenácté dopoledne osobní řidič Heydricha zpomaluje, aby pohodlně projel ostrou pravotočivou zatáčkou do ulice V Holešovičkách. Auto na hlavní silnici míjí tramvaj. V ten moment před pomalu jedoucí vůz vbíhá Josef Gabčík, český parašutista, který se na tuto chvíli dlouho připravoval. Atentát měl být jasným signálem spojencům. Češi se nevzdali ani po krutých represích, které Heydrich v Protektorátu Čechy a Morava nařídil. Za pár týdnů tehdy nechal popravit stovky lidí a tisíce dalších poslal do koncentračních táborů. Gabčík spoléhal na týdny náročných tréninků střelby se samopalem Sten, který teď držel, a ukazováčkem tiskl jeho spoušť.

Místo smrtonosné dávky, kterou plánoval zasypat Heydricha, se ale ozvalo jen slabé mechanické cvaknutí. Samopal v rozhodující moment selhal. Na pomoc Gabčíkovi hned přibíhá kolega Jan Kubiš, který v kritické chvíli také spoléhá na svůj speciální výcvik. Vytahuje z aktovky jednu z připravených výbušnin s citlivým nárazovým zapalovačem. Je vyrobena tak, aby vybuchla při sebemenším nárazu.

Kubiš granát hází natrénovaným spodním obloukem, ale vnitřek auta míjí. Exploduje nad stupátkem před pravým zadním kolem. Výbuch sice prorazí karoserii, vyvrací pravé dveře, ale vypadá to, že Heydrichovi se nic vážného nestalo. Oba parašutisté prchají. Nevědí, že rozhodující budou malé kusy karoserie a čalounění, které do těla zastupujícího říšského protektora pronikly.

Zpočátku zranění nevypadá vážně. Heydrich vystupuje z auta, v ruce drží pistoli a pokouší se pronásledovat Kubiše. Po několika krocích se ale sesune k zemi. Vypadá to, že ztrácí vědomí. Kolemjdoucí ho pomáhají dostat do blízké nemocnice Na Bulovce, kde mu lékaři při operaci úlomky z těla vyjmou. Zdá, že přežije. Ale po několika dnech se jeho stav náhle zhorší a Heydrich 4. června umírá.

Smrt vysoce postaveného představitele třetí říše rozpoutá v protektorátu brutální vlnu represí. Nacisté hledají nejen atentátníky, ale i všechny, kdo jim pomáhali. Vyhlašují výjimečný stav, zatýkají, vyslýchají a mučí stovky lidí. Na pomoc při pátrání povolávají i české informátory a za dopadení pachatelů vypisují odměnu deset milionů korun.

Gabčík s Kubišem se mezitím i s dalšími parašutisty, kteří se na atentátu podíleli, úspěšně skrývají v kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v centru Prahy. Gestapu se je nedaří najít. Pak ale 16. června přichází zrada jednoho z československých vojáků, který se dobrovolně udá a prozrazuje místo jejich úkrytu. Následuje několikahodinové obléhání, které končí smrtí všech hrdinů. Josef Gabčík i s dalšími parašutisty páchá sebevraždu. Jan Kubiš upadá do bezvědomí po výbuchu granátu a později umírá v nacistické nemocnici v Podolí.

V odvetě za atentát jsou zcela vyhlazeny obce Lidice a Ležáky. Lidé jsou popravováni často jen za příbuzenské nebo sousedské vazby k atentátníkům. Přesto má jejich čin nesmírnou, i když těžce vykoupenou hodnotu. Spojenci oficiálně ruší platnost Mnichovské dohody. Pozice exilové vlády v Londýně posiluje. Češi světu ukázali, že za svobodu bojovat umí.

Excalibur Army

chraňte svůj svět

Příběhy československých hrdinů potvrzují, že svoboda nikdy nebyla samozřejmostí. A není jí ani dnes. Ti, kdo za ni bojovali, riskovali všechno, často i vlastní život. Firma Excalibur Army už třicet let přispívá k obranyschopnosti Česka a dalších evropských zemí. Její výrobní a opravárenské závody, které navazují na dlouhou tradici českého strojírenství, patří do průmyslově-technologické skupiny CSG. S klíčovými výrobními závody v České republice, na Slovensku, ve Španělsku, Itálii, Indii, Velké Británii a USA exportuje CSG své produkty po celém světě a zaměstnává více než 14 000 tisíc lidí.

Chci vědět víc