Seznam Native ve spolupráci s Krušovice Bohém

Ať tu po nás něco zůstane

Za posledních pět let v Česku zavřelo více než 2 000 restaurací.

Loni jich
skončilo 400.

Jsou mezi nimi hlavně hospody, pivnice a výčepy.

Z českých měst a vesnic začínají mizet tradiční hospody.

Největší ránu těmto podnikům zasadila pandemie koronaviru a s tím související omezení jejich provozu. Mezi lety 2019 a 2020 skončilo zhruba 900 pohostinství. Šlo o dosud nejvyšší pokles.1 Ačkoli se situace v roce 2021 trochu zlepšovala, v roce 2022 už české hospody znovu zavírají ve velkém. Tentokrát se jako hlavní důvody uvádí energetická krize, nedostatek personálu a vysoká inflace, kvůli kterým hospodští narážejí na nepřekonatelné finanční obtíže. Zatímco přibývá bister a kaváren, po nichž je nyní ve městech vysoká poptávka, z tradičních hospod se stává ohrožený druh.

Podpořte svou oblíbenou hospodu

Zapojte se do výzvy a označte na mapě jakoukoli pivnici, výčep, restauraci či hospodu, jež si podle vás zaslouží podporu.

chci vybrat hospodu

„V posledních letech tady mizí nejen hospody, ale i malé obchody a školy. Ještě před sto lety tady bylo dvanáct hospod, dnes jsou tu dvě,“ vypráví zábořský kronikář Vlastimil Vacek a rozhlíží se po dřevem obloženém sále pohostinství U Šulců, kam se vejde okolo stovky lidí. Slaví se tu narozeniny i svatby, ale probíhají tu také koncerty či plesy.

„Minulý týden jsme tu měli promítání z kroniky na plátně, příští víkend zase pořádáme Zábořský ples. Tuhle tradici jsme vydupali ze země,“ dodává.

Hospoda s rodokmenem z 18. století

V Záboří, které spadá pod obec Vítězná v Královéhradeckém kraji, žije zhruba sedmdesát lidí. Před rokem 1945 jich zde bydlelo okolo 5 000, téměř výhradně šlo o německé obyvatelstvo. Byly tu školy, několik hospod, textilní továrny i obchody. Po odsunu Němců ale v podkrkonošské vesničce zbyla jen zhruba třetina obyvatel, spousta domů zůstala opuštěných a zmizely také hostince. Naproti bývalé škole, jež je dnes v žalostném stavu, stojí roubené stavení s hospodou. Vždy sloužilo jako pohostinství, a patří tak k nejstarším hospodám v Česku.

První zmínka o roubeném hostinci sahá až do roku 1750. Vede k němu most přes zurčící potok a na zahrádce ve stínu stavení stojí pár lavic, odkud je výhled na náves s kostelíkem. Během dlouhé historie roubenka vystřídala několik majitelů. Po druhé světové válce byly soukromé hostince na venkově socializovány, a tak se i tato hospoda dostala pod správu takzvaných Lidových spotřebních družstev známých pod názvem Jednota. Už více než půl století se o jeho provoz – jen s menšími přestávkami – stará rodina Šulců. „Hostinec do roku 1945 vedla německá rodina Andersů. Od pamětníků vím, že to po jejich vyhnání na chvilku převzal nějaký Maďar, který ale mluvil velmi dobře česky, a v roce 1948 sem přišel pan Zub. Byl to zemědělec a výčep si přibral jako vedlejší melouch,“ vypráví kronikář Vacek, který ve Vítězné vyrostl stejně jako jeho kamarád a nynější majitel hospody Milan Šulc.

„Tahle vesnice je pro mě srdcová záležitost. Nedokážu si ani představit, že bych žil někde jinde,“ dodává hostinský, jehož rodina převzala provoz hostince v roce 1971, když pan Zub odešel do důchodu.

V té době tatínka Milana Šulce přemluvili místní, aby si vzal hospodu na sebe. „Tehdy tu žili starší lidé, omladina žádná, tak otce ukecali, aby hospodu aspoň na dvě tři hodiny denně otevřel a oni si sem mohli večer přijít popovídat. Dali si pivčo a panáčka, pokecali, občas se pohádali, ale měli kam zajít a byli za to rádi,“ vypráví Šulc.

Otec přes den pracoval jako mistr v nástrojárně ve Dvoře Králové a pohostinství otevíral vždy až na večer. Během několika let ale obyčejný podnik proměnil ve vyhlášenou hospodu, do níž se dodnes sjíždějí lidé z okolních vesnic, ale také nedalekého Trutnova či Dvora Králové. Zavedl tady studenou kuchyni, podával tlačenku s cibulí a utopence, které jsou dodnes vyhlášenou místní specialitou. „Přespolní zase jezdí na smažák. Dvakrát až třikrát do týdne se tady zastaví ten samý pár manželů a dají si ho. A to jsou ,Dvoráci‘,“ říká Šulc.

Nezapomenutelný Silver

Hostinství U Šulců se dodnes občas říká lidovým názvem U Silvera. Milanův otec totiž v 19 letech přišel o nohu, když pracoval ve Škodovce v Hradci Králové a spadl mu na ni kus plechu. „Měl protézu, která občas vrzala, takže mu pár místních štamgastů začalo říkat Silver podle hlavní postavy románu Ostrov pokladů,“ vypráví kronikář. Dnešní majitel Milan Šulc chodil do hospody na výpomoc už od třinácti let. „Poslouchal jsem, jak se tady štamgasti štěkali a pošťuchovali, byla to pro mě legrace a pomalu jsem k tomu přičuchával,“ vzpomíná na doby, kdy vždycky po příjezdu z internátu hned běžel „na plac“ do hospody. „Za výčepem mě to vždycky bavilo víc než nějaké učení nebo pak i moje budoucí zaměstnání,“ dodává s úsměvem.

Po sedmi letech provozování hospody však už jeho otec cítil, že mu docházejí síly, a proto se rozhodl, že hostinské řemeslo pověsí na hřebík. U výčepu se pak vystřídalo pár jiných hospodských. Milan Šulc se mezitím oženil a založil rodinu. „Furt mi to ale nedalo. Jakmile jednomu synovi byly dva roky, hned jsem do toho vlítnul,“ vzpomíná na dobu, kdy si hostinství U Šulců převzal, aby ho vedl ve stejném duchu jako jeho otec. Znamenalo to však skloubit výčep se zaměstnáním. Jen z hostinského platu by rodinu tenkrát neuživil. V mnoha podobných hospodách to však platí dodnes. „Každý den vstával v pět ráno, aby mohl být od sedmi na dílně, kde pracoval jako mechanik rádií. Ve tři odešel z práce a hned jel do hospody. Zatopit, uklidit a v pět otevřít,“ popisuje kronikář, jak jeho kamarád Milan udržoval oblíbené pohostinství v Záboří při životě. Přestože provoz hospody nebyl vždycky snadný, na nedostatek hostů si nikdy nemusel stěžovat. „Víc mě trápila ta byrokracie, lidé naopak vždycky spíš přibývali,“ říká Šulc.

Hostinští si krátí marže

Podle loňského průzkumu Asociace hotelů a restaurací, do kterého se zapojilo 500 podniků v Česku, vysoké náklady představují vážné potíže až pro polovinu z nich. Uvádějí, že zejména náklady na energie jim meziročně vzrostly téměř o 40 procent a ceny potravin o více než 20 procent. Někteří hostinští tak krátí své marže, aby jejich nabídka zůstala pro hosty cenově dostupná. A šetří, kde se dá. Hostinec U Šulců například vytápí velká krbová kamna v rohu místnosti, která majiteli pomáhají snižovat náklady na energie. „Ale aby člověk ušetřil, musí si to napracovat. To znamená jezdit do lesa a nadělat dříví na celou zimu, aby ho nemusel kupovat za draho,“ dodává.

Hospodě Milana Šulce pomáhá snižovat náklady i to, že nemusí platit nájem. Krátce po revoluci mu obec nabídla, aby si dům za dvě stě tisíc koupil. „Tehdy to pro mě bylo hodně peněz, a když jsem začal shánět úvěr, v bance se mi smáli. Nakonec jsem našel jednu, která se nade mnou smilovala. A tak jsem to tady koupil, odešel ze zaměstnání a pustil se do podnikání,“ vzpomíná Šulc, který hospodu vedl více než 32 let. Sám se při tom staral o účetnictví, úklid, objednávky i obsluhu. „Jen vařit jsem se nikdy nenaučil. Od toho mám dva syny, kteří jsou vyučení kuchaři. Studenou kuchyni zvládám, ale když tady byla větší akce, kluci vždycky navařili svíčkovou nebo guláš,“ říká hostinský, který před dvěma lety předal vedení hospody nejmladšímu synovi Markovi. Dnes už mu jen pomáhá s účetnictvím a radí mu, jak podnik vést.

„Synovi jsem to nechal jenom za ‚pěkně děkuju‘, protože je to moje srdcová záležitost a chtěl bych, aby to tady ještě chvíli běželo.“

Hospoda pro všechny

Na nedostatek hostů si Milan Šulc nikdy stěžovat nemohl. Podle něj za to hospoda vděčí svému místu, atmosféře a hlavně cenám, které se snaží držet co nejnižší, zejména u piva. Právě to prý patří k položkám, u kterých hosté řeší ceny nejvíc. Přestože od letošního roku se DPH na točené pivo zvýšilo z 10 na 21 procent, hostinec U Šulců pivo zatím zdražil jen o korunu, z předchozích 25 na 26 korun za půllitr. „Neděláme tady špicový ceny, aby to bylo jenom pro někoho. Pro nás je daleko lepší, když si tady lidi dají tři čtyři piva, než jenom jedno a pak odejdou,“ vysvětluje Šulc s tím, že během letní sezony se u nich zastavují i okolo projíždějící cyklisté nebo výletníci z Krkonoš. V ohrožení nejsou jen vesnické hospody, ale i ty ve městech. „Stačí se zajet podívat do Dvora Králové na náměstí, kde jsou čtyři hospody. V jedné sedí tři lidi, ve druhé čtyři, ale když přijedete sem, tak tady je deset dvanáct štamgastů. Tady to dělají dobře a zachránili, co se zachránit dalo,“ říká kronikář Vacek. Právě odliv hostů klasické hospody trápí nejvíc. Někteří lidé si zvykli pít doma levnější lahvové pivo, jiní vyhledávají zase netradiční produkci malých pivovarů, které nabízejí moderní pivní bary či pivotéky.

Hospoda v Záboří není jen místem, kde čepují dobré pivo a hrají mariáš, ale je také společenským centrem celé vesnice. Místní si zdejší hospody váží a kdykoli je potřeba opravit něco v sále, na střeše nebo v okolí domu, ochotně přiloží ruku k dílu. „Jsme tady docela dobrá parta. Jakmile řeknu, hele chlapi, potřeboval bych na hospodě tohle a tohle, tak vždycky přijdou. Dá se pivo a pustíme se do práce,“ dodává hostinský, který se snaží v Záboří udržovat i kulturní život.

„Alespoň jednou za dva týdny tu máme nějakou akci. Žije to tu. Pořádáme koncerty, plesy, lidé tu slaví narozeniny i svatby. A tyhle větší akce pomáhají s přežitím i podniku,“ dodává.

Milan Šulc má svou vesnici opravdu rád a záleží mu na tom, aby fungovala co nejlépe. Nejen jeho hospoda. Je předsedou osadního výboru v Záboří, a přestože už je v důchodu, téměř každý den se ještě zastaví v pohostinství, aby pomohl synovi. „Když někdo potřebuje pomoct, tak Milan neváhá udělat, co je potřeba. A v tom je ta jeho síla. Vždycky všechno nějakým způsobem dokáže a pak vytrvá,“ říká kronikář Vacek. Právě díky této vytrvalosti podle něj hostinec U Šulců pořád funguje. Je to jedna z mála hospod v okolí Vítězné, která přežila a zároveň si dokázala udržet svůj standard. „Ale nikdo neví, jaká bude budoucnost. Žádnou křišťálovou kouli tady nemáme, abychom se podívali, co tu bude za deset let,“ dodává s pokrčením ramen.

Dokonalý zážitek z návštěvy hospody

Nejenom výběr správného podniku, zručný výčepák a parta dobrých přátel, ale i skvěle ošetřené pivo dotvářejí jedinečnou atmosféru tradiční české hospody. Jedním z takových je i Bohém z Krušovic. Nový ležák z prémiového žateckého chmele.

Zapojte se do výzvy krušovického Bohéma

Krušovická novinka Bohém je prémiový ležák, který dbá na kvalitu a zároveň ctí své hodnoty. České hospody znamenají mnohem více než setkávání se nad půllitrem piva, představují neodmyslitelnou součást naší české kultury. Pivnice nebo výčep bývá srdcem vesnice či městské čtvrti, kde se potkávají sousedé, přátelé i náhodní hosté. Krušovický Bohém se zavázal k jejich zachování pro další generace. Připojte se k jeho výzvě a označte na mapě svou oblíbenou hospodu, pivnici, výčep či restauraci, jež si podle vás zaslouží podpořit.

Jak
bude výzva probíhat?

1. Výběr hospod

2. Hlasování

3. Oprava vítězné hospody

Podpořte svou oblíbenou hospodu

Chci vybrat hospodu

Podpořte
svou oblíbenou
hospodu

Zapojte se do výzvy a označte na mapě jakoukoli pivnici, výčep či hospodu, které si podle vás zaslouží podporu. Vítězný projekt získá od Královského pivovaru Krušovice půl milionu korun na potřebné opravy.