Zakázané pásmo

Po roce 1948 se začaly postupně uzavírat hranice Československa.
V okolí šumavských lesů pomáhali lidem k útěku na Západ takzvaní převaděči.
Jedním z nich byl i Josef Hasil, kterého se Státní bezpečnosti nedařilo polapit.
Přečtěte si povídku inspirovanou skutečným životem převaděče. Legendy přezdívané Král Šumavy.

Blíží se půlnoc. Ostrý a studený vítr nepříjemně šlehá do tváře. Zem je pokryta nánosem bahna, až se v něm při chůzi ztrácejí špičky bot. Levou ruku už dobrých pár minut necítím. Kufr, který s sebou vláčím, je na takovou cestu příliš těžký. V šátku, který mám ovázaný kolem krku a hrudníku, se netrpělivě zavrtí můj syn Eduard. Jeho drobná ručka vykoukne z teplé deky, do níž jsem ho pečlivě zabalila.

Převaděč je jen několik kroků přede mnou. „Jsme na začátku trasy blízko u Soumarského mostu. Začíná sněžit. Musíme spěchat, ať stihneme dojít k bavorským hranicím,“ zašeptá muž, který nás má dovést ke svobodě. Vím, co znamená sníh. Větší pravděpodobnost, že nás chytí. Že uvidí naše stopy ve sněhu a pustí na nás psy.

Vzpomenu si na matčin vyčítavý hlas. Na takovou nebezpečnou cestu s malým dítětem, ty nemáš rozum, holka! Zastřelí tě na čáře nebo vás všechny zavřou. Její hrozby se mi nyní, uprostřed tichého a děsivě vyhlížejícího lesa, zdají mnohem uvěřitelnější.

Čeká nás zhruba patnáctikilometrový pochod. Už teď ale máme trochu zpoždění. Skupina je velká a všichni s sebou vláčejí kufry nebo nějakou bagáž. Vidíme jen na krok. Jako by nestačila tma, teď ještě všechno halí hustá mlha. Šumavské lesy se mění v nepropustnou džungli, kterou se musíme prodrat. Několikrát naprázdno sáhnu rukou do prostoru. Chci se ujistit, že je někdo ze skupiny přede mnou. Bojím se, abych se neztratila.

Sníh znamená nebezpečí. Že uvidí naše stopy, že nás zastřelí.

Náš život závisí na tom, zda se převaděč správně rozhodne.

„Půjdeme směrem ke vsi Dobrá, odkud dojdeme přes krpál k Českým Žlebům,“ pronese převaděč do ticha. „Stavením a lidem se budeme snažit celou cestu vyhýbat.“ Neunikne mi úsměv, který se mu mihne ve tváři. Snad jako kdyby vůbec nešlo o život, ale o obyčejnou noční procházku lesem. Dojdeme na rozcestí, kde s úlevou odhazuju těžký kufr a zkontroluju Eduarda. Naštěstí stále spí.

Obhlížíme okolní terén, ale kvůli silné mlze a tmě toho moc nevidíme. „Můžeme se vydat doleva k Soumarskému rašeliništi, kde jsou bažiny. Zkrátíme si cestu a ušetříme čas, ale je to nebezpečnější. Nebo můžeme jít vlevo osvědčenou trasou, která je ale delší. Navíc hrozí, že narazíme na hlídku,“ říká převaděč a já vidím, že usilovně přemýšlí.

Nacházíte se na rozcestí. Musíte se jako převaděč rozhodnout, jakou trasu zvolíte:

Vydali jste se cestou přes rašeliniště, která je sice rychlejší, ale nebezpečnější. Ani převaděči nechodili přes málo probádané území bažin.

Dva členové skupiny se ztratili a nepovedlo se je najít.
Navíc jste se dostali do časového skluzu.

Vydali jste se sice delší, ale bezpečnější cestou. Převaděč vás bezpečně dovedl o kus blíže k hranicím.

Pokračujte ve čtení, ať se dozvíte, jak příběh dopadne.

Cítím se vyčerpaná. Opírám se o strom, abych nabrala dech. Ani ve tmě nejde přehlédnout, s jakou jistotou se převaděč v šumavském lese pohybuje. Jako kdyby elegantně tančil kolem stromů a keřů, které mu samy uhýbají z cesty. Je malý a hubený, ale mrštný. Občas se zastaví a tiše stojí. Až po nějaké době pochopím, že poslouchá, jestli není náhodou v blízkosti hlídka pohraničníků. Cítím, jak se Eduard v zavinovačce už několik minut netrpělivě vrtí. Mám strach, aby nezačal křičet a neprozradil nás.

Při stoupání kopcovitým terénem slyším jen svůj přerývaný dech. Zdá se mi tak hlasitý, že ho musí jasně slyšet i ostatní. Vedoucí skupiny zůstane stát. Zbytek ho instinktivně následuje. „Něco slyším,“ rozřízne ticho převaděč. Zmateně pomrkávám do tmy. V lese panuje naprostý klid. „Nehýbejte se,“ zašeptá s prstem položeným na puse, abychom byli zticha.

Obklopuje nás černočerná tma. Vojáci jsou určitě blízko.

Před hlídkou nás varuje kouř z cigarety, který nepříjemně štípe v nose.

Vzápětí ucítím cigaretový kouř. Vojáci, napadne mě hned. Ve spáncích mi buší, po čele stéká malý proud potu. Jako kdyby Eduard vycítil můj neklid, obličej se mu zkřiví do naštvané grimasy. Vidím, jak lapá po dechu a chce začít křičet. Houpu s ním ze strany na stranu. Nejdřív pomalu, pak už rychle. V dálce zahlédnu záblesk oranžového světla, které obloukem dopadlo k zemi. Někdo z pohraniční hlídky nejspíš odhodil cigaretu. Všichni stojíme přikrčení u velkého křoví jako stádo zvířat, kolem kterého krouží šelmy.

Trhanými pohyby se snažím Eduarda uklidnit. Nekontrolovatelné vzlyky se ale stále stupňují. Převaděč ke mně rychle přiskočí, až ucítím jeho dech na své tváří. „Musíš ho utišit. Jinak nás chytnou a na místě zabijou,“ mluví na mě pološeptem. Zpovzdálí jsou slyšet hlasy a praskání větví pod těžkými botami. Vojáci možná zaslechli dětský pláč.

Jste v situaci, kdy vám hrozí prozrazení. Musíte se jako převaděč rozhodnout, co uděláte:

Skupina zůstala pohromadě.
Útěk před hlídkou je totiž příliš riskantní.

Vojáci si všimli, jak utíkáte. Jeden z členů skupiny byl zabit pohraniční hlídkou. Všichni jste se navíc museli zbavit těžkých zavazadel.

Podařilo se vám ale zavést skupinu do bezpečného úkrytu. Jste však ve velkém časovém skluzu a musíte uklidnit křičící dítě.

Pokračujte ve čtení, ať se dozvíte, jestli se podařilo dítě utišit.

Pokračujte ve čtení, ať se dozvíte, jak příběh dopadne.

„Nakojte ho.“ Převaděč se na mě podívá a z obličeje mu nemizí úsměv. Přijde mi, že je to v téhle situaci divné. Nechápu, že může být tak v klidu. „Cože?“ Koukám na něj nevěřícně, neschopná pochopit, co po mně chce. „Odhrňte si bundu a nakojte ho.“ Nekompromisně mi strhne oblečení z ramen. Tělo mi v okamžiku prostoupí chlad. Příliš nepřemýšlím a slepě plním jeho příkaz.

Snažím se Eduarda co nejrychleji uvolnit z šátku tak, aby se mohl přisát. „Nechce pít,“ pronesu zoufalým hlasem. „Zkuste to znovu,“ ozývá se za mnou. Ruce se mi třesou strachem i zimou. Napodruhé ucítím, že se to povedlo. Eduard se spokojeně zavrtí. Sněhová vločka mi dopadne na hřbet ruky. Zvednu hlavu k nebesům a přimhouřím oči. Hlasy hlídky se stále přibližují. Hlavou mi projede jediná myšlenka – je čas začít se modlit.

Pohraničník se psem je jen kousek ode mne. Vidím jeho holínky.

Po tvářích mi nekontrolovatelně stékají slzy, je čas začít se modlit.

Křoví i tma nám poskytují dobré útočiště. Mírně pootočím hlavu a v úrovni očí spatřím vysoké holínky a vlčáka. Hlídka je u nás tak blízko, že málem vyjeknu. Převaděč s velkou opatrností vytahuje pistoli. Potichu si ji přikládá k boku a vyčkává, co se bude dít. Stále nás ale naštěstí nevidí.

Po tvářích mi nekontrolovatelně stékají slzy. Jediné, na co myslím, je domov. Teplo vycházející z kamen, čerstvý chleba na stole, tvůj úsměv po ránu… Jak sis brával Eduarda na klín a z okna mu ukazoval celý svět. Chybí mi vůně tvých vlasů, tvé doteky… čím usilovněji vytvářím v hlavě pletenec vzpomínek, tím víc jsem si jistá, že teď a tady to je naposledy. Chtěla jsem jen jediné, aby byla naše rodina zase pohromadě.

Voják se otáčí doprava, pak zase doleva. Chvilku přešlapuje na místě. V tom se odněkud ozve ostrá rána. Pes se naježí a slyšet jsou jen nesrozumitelné výkřiky vojáků. Ticho sem tam přehluší jen doléhající zvuky prchající hlídky. Převaděč na nic nečeká. Vydá povel a všichni se znovu s úlevou vydáváme na cestu. Víme, že jsme měli ohromné štěstí.

Muž, který vede výpravu, vytahuje buzolu. Posvítí si na ni malou kapesní baterkou. Mlha je tak nepropustná, že člověk sotva vidí před sebe. Zdá se mi, že bloudíme. „Jsme blízko hranic?“ zeptám se převaděče. Věnuje mi jeden ze svých úsměvů a ukáže směrem, kterým se máme vydat. V dálce poblikává světlo. Před námi se rýsuje stavení, u kterého je na první pohled patrné, že není opuštěné.

V domě se svítí. Bydlí v něm lidé, kteří nám pomohou?

Abyste unikli z dosahu hlídky, sešli jste z plánované trasy. Skupina je unavená. Musíte se jako převaděč rozhodnout, co uděláte:

Sice jste si odpočinuli, někdo ze stavení ale přivolal pohraniční hlídku.

Snažili jste se co nejrychleji utéct do lesa a schovat se.
Bohužel další dva členové skupiny byli zajati. Zbylé uprchlíky je nutné dovést do bezpečí.

Nejbezpečnější bylo se skupinou zůstat v lese a nabrat síly.

Pokračujte ve čtení, ať se dozvíte, jak příběh dopadne.

Netuším, jak dlouho už jdeme. Ale zdá se mi to jako věčnost. Cesta přede mnou se mi slévá do černé rozmazané šmouhy. Každý sval v těle se ozývá bolestí, na víčka padá únava. Po hodinách putování lesem necítím své tělo. Hranice už je ale velmi blízko.

I když už brzy budeme v bezpečí, necítím se tak. Všechno, na čem mi záleželo, totiž nechávám za sebou. Místo, kde jsem se narodila a vyrostla, kde jsem se zamilovala a kde mám přátele.

Konečně překračujeme státní hranici. S každým kilometrem, kterým se vzdaluji od domova, si stále více uvědomuji, že vše, co tam nechávám, mi bude po zbytek života hrozně chybět.

Za tímhle kamenem je svoboda.

Jste na konci cesty:

Nepovedlo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Dva členové skupiny jsou pohřešovaní.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Jeden člen skupiny je zabit.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Dva členové skupiny jsou zajatí.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Dva členové skupiny jsou pohřešovaní a jeden zabit.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Jeden člen skupiny je zabit a dva zajatí.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Dva členové skupiny jsou pohřešovaní a dva zajatí.

Nepodařilo se vám převést celou skupinu do bezpečí za hranice.
Dva členové skupiny jsou pohřešovaní, dva zajatí a jeden zabit.

V roli převaděče jste obstáli.
Podařilo se vám dovést celou skupinu bezpečně za hranice.
Gratulujeme!

Přesný počet lidí, kterým se podařilo utéct za hranice, není znám. Podle historiků jde o desítky tisíc lidí. Mnoho z nich ale na hranicích zemřelo nebo byli zatčeni.

Příbuzní těch, kterým se podařilo dostat přes železnou oponu, byli represivními složkami tehdejšího režimu perzekuováni a odsouzeni na dlouhá léta do vězení.

Zajímají vás osudy legendárních převaděčů a obyčejných lidí, kteří toužili po svobodě?

Podívejte se na novou minisérii Král Šumavy od režiséra filmu Samotáři a držitele několika Českých lvů Davida Ondříčka. Již nyní exkluzivně na Voyo.

Natáčelo se na Šumavě v místech, kde chodili opravdoví převaděči.
Scénář vznikl podle knižního bestselleru Návrat Krále Šumavy od spisovatele Davida Jana Žáka.
V minisérii se objeví herci Vojtěch Vodochodský, Jan Nedbal a herečka Judit Bárdos.

Jak moc byste toužili po svobodě, kdybyste ji neměli?

Chci se dívat

Chcete víc? Zaposlouchejte se do rozhlasové hry.

To mě zajímá