Zase porno

Mobil máme po ruce pořád. Někdo projíždí sociální sítě, jiný hraje hry, další si pustí třeba porno. Často to děláme automaticky, ale každý z těchto podnětů spouští v mozku vyplavování dopaminu. Jde o chemickou látku, která nás motivuje k akci a říká nám: „Tohle by mohlo být příjemné, udělej to znovu.“ A čím silnější podnět je, tím větší dopaminovou odezvu mozek dostane.

Dopad sledování porna na mozek je do značné míry podobný tomu, co s ním dělá brouzdání po sociálních sítích nebo hraní her. Ve všech případech jde o rychlé dávky dopaminu, které vyvolávají touhu po dalším opakování těchto činností. „Porno je ale intenzivnější tím, že je spojené se sexualitou a vzrušením. Mozek si pak celý balíček spojí s potěšením. Je to doslova bouře hormonů,“ vysvětluje terapeutka Táňa Reháková z organizace NePornu¹, která pomáhá lidem, jimž pornografie negativně zasahuje do života.

Pro většinu lidí je příležitostné sledování porna zvykem, který jim nijak zvlášť do jejich života nezasahuje. U části z nich se ale postupně může stát něčím, co začne negativně ovlivňovat jejich vztahy, nálady i každodenní život. Ale stanovit mez, kdy sledování pornografie přestává být jen víceméně neškodným zvykem, není jednoduché. „Každý má hranici jinde. Nedá se stanovit podle toho, jak často se na porno díváte,“ říká terapeutka Reháková.

Problém může nastat ve chvíli, kdy se z porna stane návyk, který už nemáme pod kontrolou. Když ho používáme jako náplast na stres, úzkost nebo samotu. „Pokud sleduji porno proto, že se potřebuji uklidnit, ulevit si, nebo se mi pak třeba líp spí, je to jasný signál, že ho používám jako seberegulaci. A to už může být problém,“ vysvětluje. Sledování porna pak nahrazuje skutečné řešení věcí, které nás trápí.

S tím souhlasí i Michal Prívara, odborný asistent na 1. lékařské fakultě, který se dlouhodobě věnuje výzkumu dopadů pornografie. „Mnoho lidí používá pornografii nikoli kvůli sexuální touze, ale jako prostředek regulace nepříjemných emočních stavů, jako jsou stres, osamělost, úzkost, nuda či pocity selhání.“

Časem se může zvyšovat nejen frekvence sledování porna, ale i potřeba intenzivnějších podnětů. Stojí za tím již zmíněný dopamin, který mozek odměňuje za příjemné zážitky. Při opakovaném sledování pornografie ale mozek postupně ztrácí citlivost na srovnatelné podněty. Aby dosáhl stejné úrovně vzrušení jako dříve, začne vyžadovat silnější impulz. Může jít o tvrdší pornografii, neobvyklé praktiky nebo fetiše, které by dotyčného v běžném životě nepřitahovaly.

Postupně pak porno může vytěsnit i věci, které dříve přinášely radost. Třeba koníčky nebo čas strávený s rodinou či přáteli. „Když si mozek dlouhodobě zvyká na takto silné podněty, ty běžné už pro něj přestávají být dost zajímavé. To, co dříve přinášelo potěšení, najednou nestačí,“ dodává Reháková.

Kdy si obvykle člověk uvědomí, že má se sledováním porna problém? „Většinou to jsou měsíce až roky. Nestává se nám, že by někdo po několika týdnech sledování porna přišel s tím, že má vážné problémy,“ říká Reháková. Příběhy klientů se ale různí. Někdo sledoval porno jen občas a problém se rozvinul až po životní změně, třeba po přestěhování na vysokou školu. „Jiní třeba po patnácti letech sledování porna došli k tomu, že by jejich potíže mohly souviset s pornografií, a začnou to řešit.“

Ať už jde o dospělé nebo dospívající, změnit naučený vzorec chování není jednoduché. „Nejdůležitější je rozpoznat ten proces a říct si: Teď mám chuť pustit si porno, protože se necítím dobře. A zkusit to udělat jinak,“ říká Reháková s tím, že klientům doporučuje, aby si to řekli nahlas.

Mozek to podle ní slyší a vnímá, než když si to jen pomyslí. Místo bezmyšlenkovitého sáhnutí po telefonu tak můžete vymyslet něco jiného. „Třeba vstát, odejít do jiné místnosti, jít na krátkou procházku nebo se osprchovat studenější vodou. Nutkání samo o sobě není problém, problémem je jeho automatické následování,“ vysvětluje Prívara.

Prívara dodává, že jednou z nejlépe ověřených strategií je takzvané surfování na vlně nutkání. Nejde o to nutkání hned potlačit, ale všímat si, jak reaguje naše tělo. Může jít o napětí, neklid nebo zrychlený dech. „Cílem není, aby impulz zmizel rychle, ale aby člověk získal zkušenost, že je schopen jej unést a že impulz sám odezní,“ dodává Prívara s tím, že to postupně oslabuje naučenou asociaci: Když se cítím nepříjemně, je pornografie jediným řešením. „Mozek se nepřelaďuje tím, že se člověk snaží necítit nepříjemné emoce, ale tím, že se je učí zvládat jinak.“