Syndrom vyhoření: vyhořelý je každý pátý Čech

Příběh učitelky Lenky

„Začíná se mě to pomalu týkat také. K učení začínám mít odpor, jsem unavená a ráno mám problém vstát z postele. V noci se mi zdá o agresivních žácích,“ začíná o své cestě k vyhoření mluvit osmatřicetiletá učitelka Lenka. Dnes učí třetím rokem, před 10 lety nastoupila na mateřskou dovolenou a postupně přivedla na svět své 3 děti. Když po letech nastoupila zpět k učení na základní škole, nestačila se divit, jak se školství a žáci změnili.

„Cítím obrovský tlak rodičů na hezké známky i u slabších žáků, všímám si taky více problémových dětí ve třídě. Mají poruchy chování, pozornosti či osobnosti nebo prostě jen nejsou dobře vychovaní,“ popisuje Lenka hlavní příčiny stresu a nepohody v práci. Učitelé podle ní často čelí také kritice svých nadřízených ředitelů, kteří v nich vidí příčinu nespokojenosti rodičů. „Nereálná a často i kontraproduktivní jsou doporučení pedagogicko-psychologických poraden, které na učitele svádění neúspěch žáků,“ dodává učitelka.

K vyhoření ve školství často přispívá i nepřátelská atmosféra v pracovním kolektivu. I Lenka zažívá rivalitu mezi kolegy a jejich neochotu pomáhat „nováčkům“ z důvodu obrovské přetíženosti. K její duševní pohodě nepřispívá ani zbytečná administrativa, která Lence ukrajuje čas, který by jinak věnovala přípravě na vyučování. „Společenská prestiž naší profese je na úrovni popelářů. I proto zvažuji odchod do úplně jiného zaměstnání, nejspíš do administrativy. Kdybych neměla rodinu a nepotřebovala peníze, učila bych jen na poloviční úvazek, abych se necítila tak přetížená,“ říká.

Jediné, co učitelku Lenku dnes ve školství drží je to, že jí mají žáci rádi. „Často od nich dostávám dárečky nebo obrázky, chodí si za mnou povídat na chodbu, když mám dozor, a svěřují se mi s věcmi, které by jiným nesvěřili,“ vypráví. Její oblíbenost mezi dětmi ale způsobuje žárlivost ostatních kolegyň. Ty podle Lenky neváhají roznášet i pomluvy týkající se toho, že neumí učit. „Kolegové z vyšších ročníků přitom říkají, že moji žáci umí to, co umět mají,“ dodává.

Příběh učitele Petra

„Je mi 51 let a vyhoření přišlo přibližně před třemi lety. Tehdy jsem pracoval jako zástupce ředitele školy,“ vypráví Petr, který je dnes opět „pouze“ učitelem. Před lety se u něj vyhoření projevilo tím, že začal více jíst sladké a přibírat na váze. „Ze života se mi vytratila radost. Zažíval jsem pocity úzkosti, které vyústily i k fyzickým projevům. Ze svíravých pocitů mě bolela hruď, býval jsem dušný. Ztratil jsem také zájem o cokoliv, ať už v práci nebo doma,“ popisuje svoje vyhoření. Nevyhnula se mu ani podrážděnost a nerudnost, typické příznaky vyhořelého. Pavlova situace byla natolik vážná, že v jednom období přemýšlel často i o sebevraždě.

„Příčinou mého vyhoření paradoxně nebyl nesmyslný školský systém, žáci ani rodiče. Příčinou byli kolegové a vedení školy a jejich chování vůči sobě navzájem, i vůči žákům a rodičům,“ míní Petr, který akutní fází vyhoření procházel 7 měsíců.

„Dnes je mé vyhoření chronické, ne tak silné, ale přetrvává,“ říká Petr, který se s žádostí o pomoc obrátil na svého lékaře a pak i na psychoterapeuty. Rozhodl se opustit svou zastupitelskou pozici a stát se opět učitelem. „Změnit školu by v mém případě nepomohlo, spouštěče se nemění,“ dodává s tím, že přemýšlí o změně povolání.

Příběh učitele Lukáše

Že se vyhoření netýká jen lidí, kteří se za dlouhá léta ve stejné práci unudí, dokazuje příběh mladého učitele Lukáše. „Zkuste nade mnou nemávnout rukou jako nad slabochem, vyhoření se u mě projevilo už druhý rok po nástupu do školství. Bylo mi tehdy 22 let,“ popisuje. Tehdy byl sice řadovým, ale zato natěšeným učitelem, který se rozkoukával po vysoké škole. Střet s realitou, šikana některých Lukášových kolegyň ze strany vedení a to, že se jednalo o sídlištní školu na okraji města byly hlavní příčiny jeho duševní nepohody. K ní přispěla taky odměřenost vedení školy a neutěšená pracovní atmosféra ve sborovně.

„Končily tehdy letní prázdniny, kantor by měl být odpočatý a jít do práce s chutí. Odpočatý jsem sice byl, chuť učit jsem ale neměl. Celý následující rok jsem se musel přemáhat, abych ráno vstal a šel do práce. Povinnosti jsem sice plnil, děti si hodiny užívaly, ale já jsem se propadal do stále hlubší deprese,“ vypráví.

Kromě chmur začal mít také problémy se spánkem, někdy přes týden naspal dohromady jen deset hodin. Výrazně zhubnul, protože neměl chuť jíst. Bolelo jej břicho, odtahoval se od okolí, byl nepříjemný a vznětlivý. V takovém stavu přežil celý jeden rok. Nad vodou jej držela rodina, kamarádi a dvě spřízněné učitelky. „Většina kantorů syndrom vyhoření vyřeší odchodem ze školství, i já jsem byl přesvědčený, že jedinou cestou ven je výpověď. Tak to řeší mnoho čerstvých vysokoškoláků, kteří nemají štěstí na svou první školu,“ popisuje.

Místo výpovědi se ale Lukáš rozhodl poohlédnout po jiné škole. Dnes učí devátým rokem jinde. „Jakmile jsem věděl, že v září nebudu muset na svou původní školu vracet, spadl mi z hrudníku obrovský balvan. Do nové školy jsem nastupoval plný elánu a očekávání. A nic se na tom nezměnilo ani v následujících měsících a letech,“ říká. Vyhoření jej změnilo, dnes více dbá na vlastní psychohygienu a snaží se udržovat pohodové vztahy jak s kolegy a rodiči, tak s žáky. Když má více volného času, věnuje se koníčkům.